Ne, nechci tady řešit, jestli je lepší Cristiano Ronaldo, nebo Lionel Messi. Nechci vypočítávat, kdo dal víc gólů za kterou sezonu, kdo se může pochlubit větším počtem trofejí, kdo má lepší pravačku nebo levačku a kdo je lepší hlavičkář. Jen mě při sledování El Clásika napadla jedna věc...
Pamatuji si, jak se vrstevníci mého táty dohadovali, jestli byl nejlepším fotbalistou historie Pelé, nebo Diego Maradona. Byly to vášnivé diskuze, které však nakonec vždycky skončily remízou – nikdo totiž nemohl říct, že oba viděl hrát na vrcholu sil proti sobě.
Zatímco Pelé byl nejspíš komplexnější hráč, Maradona zase dokázal v roce 1986 dotáhnout sám Argentinu k titulu mistrů světa. Tak dominantní individualitu žádný jiný šampionát nezažil.
Když jsem spolu s přibližně 400 miliony dalších lidí (to byla očekávaná sledovanost) zíral na to, jak si malý Argentinec a tak trochu samolibý, ale neméně geniální Portugalec podmanili největší zápas současného klubového fotbalu, El Clásico, uvědomil jsem si, že moje generace je výjimečná.
Má totiž štěstí, že může dva tak unikátní hráče porovnávat přímo. Můžeme se donekonečna bavit o tom, kdo z těch dvou fotbalových géniů je geniálnější, můžeme argumentovat čísly, podrobnými statistikami i klipy na YouTube.
Ale hlavně – můžeme zírat s otevřenou pusou živě na jejich vzájemné konfrontace.
A poslední zápas mezi Barcelonou a Realem je důkazem toho, že to je obrovské privilegium.
