Tým společně vyhrává i prohrává. Toho prvního si hokejoví mládenci na letním šampionátu v Kanadě moc neužili, toho druhého až příliš. Řeč je především o porážce s Lotyši, k níž vedl naprosto zoufalý výkon. A k němu pro změnu zcela nepochopitelný až trapný přístup mužstva hlavního kouče Radima Rulíka. Čtvrtfinále s USA prokáže ze všeho nejvíc, jakou mentalitou a charakterem mladí hráči národního týmu oplývají, jakmile jde do tuhého. Popravdě, mají toho dokazovat dost.
O útrobách českého hokeje se za poslední dekádu napsaly tuny článků a různých zamyšlení. Zleva zprava a na mnoha platformách se probírá, proč národní sport klesl ze světové špičky mezi střed, přičemž pod ním už toho moc nezbývá.
Návrat nahoru trvá ukrutně dlouho, za pochodu a mnohdy dosti živelně, metodou pokusu a omylu se látají vzniklé díry. Některé se daří ucpat, jinde vznikají stále hlubší krátery. Dost se toho napovídalo i napsalo o nedostatečné kvalitě trenérské, až z toho vznikla móda, setrvačný nářek a tím pádem i špatný směr. Více než dost se mluví o nedostatečné hráčské konkurenci, zaviněné přebujelými soutěžemi. Ano, na tom se v branži všichni shodnou, ať si ovšem nikdo nemyslí, že úředním vyházením několika účastníků nejvyšších domácích soutěží se automaticky zlepší výsledky na mezinárodní scéně.
Popřemýšlet by totiž nad sebou měli i samotní hráči. Třeba se pletu, ale nezřídka se těžko zbavuji dojmu, že vše špatné a negativní se děje pouze okolo nich a nikoli v nich. Nedostatky v servisu byly, jsou a budou, nicméně tuzemské hokejové prostředí má pořád dostatečně solidní infrastrukturu na to, aby z ní bylo možné produkovat plejery slušné světové úrovně.
Jistě, konkurence mezi smetánkou je tvrdá, až neskutečná. Dovolím si však tvrdit, že ten zásadní rozdíl činí vlastní přístup k práci, vnitřní nastavení.
Známá hokejová figura Bedřich Ščerban to vystihla zajímavě a celkem přesně, když v rozhovoru pro deník Sport o projektu VTM (Výchova talentované mládeže) prohlásil: „Na dvacítkách jsme prohráli s Lotyšskem, ať už si hráči sednou na zadek…“
Ústřední myšlenkou VTM pro kategorie mladší U16, je svézt několikrát do roka na jedno místo nejtalentovanější hráče z každého kraje a pracovat s nimi. Motivační prvek je zřejmý, nehledě na některé mouchy. Jde však o princip. V českém hokeji místo pozitivní odezvy na možnost zúročení dost často zaznívá kňourání, že se tímto způsobem dělí hráči na elitní a ty ostatní. „Setkal jsem se s námitkami, co chudáci ostatní děti, že z toho mají trauma,“ pokračuje Ščerban udiveně.
Trauma… Možná by k psychické újmě nedocházelo, kdyby dotyční na sobě víc pracovali a nečekali, že to do nich nahustí někdo jiný. Kdyby to vzali z druhé, nikoli z té pohodlnější strany. Kdyby přestali parťákům závidět, nehledali příkoří a chyby všude jinde a nikdy u sebe a prostě a jednoduše se kousli a víc mákli. Všechna čest výjimkám.
Výprava národního týmu v Edmontonu je českou hokejovou elitou. Ale platí pro ni to samé co pro kluky z desítek domácích oddílů. Zamyslet se musí v prvé řadě hlavně nad sebou, nad ničím a nikým jiným. Protože lotyšské ponížení 2:5 jde především na jejich vrub. O výhru si neřekli, nezabojovali, o zvrat se pokusili jen v náznacích. Aby se snad neřeklo. Že jim realizační štáb nepomohl? Lotyšsko by měli smáznout čistou vůlí a z voleje.
Proto je v cestě do semifinále čeká velká Amerika, prvotřídní výzva. Pánové by měli domů poslat jednoznačný vzkaz: nejsme žádné srágory. O medailových cílech umíme nejen hezky mluvit, ale taky pro to něco uděláme!
Témata:
MS do 20 let, sport, MS U20, hokej, soutěž, Kanada, USA, Edmonton, Lotyšsko, Radim Rulík, Bedřich Ščerban, Sport na Heureka.cz
Související články
