Na Chytilově kauze nejvíc zaráží její zbytečný vznik. Stačilo málo: Filipe, jak to jde?
KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Ivan Hlinka se zapsal do hokejových dějin obrovským způsobem. Svůj tým dovedl v olympijském Naganu k historickému úspěchu, s další partou vyhrál titul mistra světa, vyžádala si jej NHL. Hráče se snažil brát jako své parťáky, volil lidský přístup, nehrál si na totalitního generála, které sám nesnášel. Zároveň se s hráči nemazal. Například při tvorbě a oznamování nominace. Tady jsou jména a nazdar. Nebudu vysvětlovat, proč ten jo, proč ten ne. Takhle jedeme a hotovo. Program hokejového turnaje na ZOH 2026 ZDE >>>
Radim Rulík měl k Hlinkovi blízko, slovutný kouč si ctižádostivého trenéra a pedanta na fyzickou přípravu vybral za parťáka pro angažmá v Omsku. V daleké Sibiři se stali nerozlučnými přáteli, a kdo pozorně sleduje Rulíkovu profesní dráhu, musí vnímat jisté podobnosti či propojení s Hlinkovými způsoby práce. Třeba právě pokud jde o nominační záležitosti. Hlinka svého času obvolával pár lídrů a to mu stačilo, necítil potřebu volat „pěšákům“, natož aby telefonoval borcům, kteří si na nominaci mysleli, ale nevešli se. Hrajte ještě líp a příště se na vás dostane.
Jenže doba je jiná. Je na vás, zda to překousnete a podle toho jednáte, často proti své přirozenosti, kdy si v bolestech připadáte jako operátor nebo inženýr lidských duší. Anebo nemusíte. Pak je ovšem třeba počítat s odezvou jako nyní v případě reklamací Filipa Chytila, které se ve velkém rozlily nejen po českých sportovních serverech.
Zbytečná kauza, novnářsky sice vděčná, ale...
Přitom jde o zbytečnou kauzu, která v nepravou chvíli otravuje ovzduší před blížící se olympiádou. Novinářsky je sice vděčná, zároveň však málo pochopitelná. Byť se dala předvídat ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že reprezentace s některými hráči NHL nekomunikuje napřímo.
Jasně, nikde není psáno, že s hokejisty elitní ligy se musí udržovat pravidelný kontakt. Generální manažer Jiří Šlégr jistě najde řadu zastánců po vyjádření, že trenér kontaktuje jen ty hráče, které chce nominovat a jsou zdraví. A že v Chytilově případě Radim Rulík komunikoval s jeho agentem.
Dobrá. Můžete si říci, že jste si takříkajíc splnili povinnosti. Jenže pak je tu něco, co se dá nazvat lidským rozměrem. Zkrátka zajímat se přímo o hráče, který je hromadu týdnů na hromádce, nikoli poprvé a tím pádem je jasné, že prožívá dost těžké dny. Zahrát si trochu na rodiče. Každý telefonát, každá zpráva trenéra či manažera s dotazem na zdravotní stav a vyhlídky může zraněného hráče povzbudit při práci na návratu. Opačný způsob si velice snadno vyloží jako nezájem. Tohle bych ani trochu nepodceňoval.
Kanaďané nebo Američané mají tyhle „drobnosti“ dávno vychytané. Přicházíte-li do nového týmu jako bažant, dost často vám zavolá ústřední hvězda týmu s tím, že se na ni můžete kdykoli obrátit. Minutový detail, který udělá strašně moc.
To samé v případě zraněných hráčů. Český hokej nemá v NHL zase tolik borců, aby hrozilo, že vám telefon přiroste k uchu. Zajímat se o hráče, kteří to v řemesle dotáhli na nejvyšší možnou úroveň, je součást trenérské práce. O to víc, pokud dotyční civí dlouho na marodce a je velmi pravděpodobné, že jejich hlava dostává zabrat. Jako u Filipa Chytila nebo Jiřího Kulicha v Buffalu, jenž bohužel stále neví, kdy se vrátí do rachoty.
Může vám to připadat bezvýznamné. Můžete mít pocit, že Filip Chytil přehání, když tvrdí, že trenér Rulík zapříčinil špatnou psychickou kondici hráčovy rodiny. Ale všemu se dalo snadno předejít.
