Češky po bramboře zažily mrzutý turnaj. Pád na zadek pomůže, tým ztratil pokoru
KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Nejvíc ze sebe vytřískáte, pokud jste hladoví, žízniví. Jakmile se dostanete do sfér, které byly dlouho zavřené, dost často ustrnete. A musíte znovu spadnout na ústa, abyste se odrazili k dalšímu progresu. Skousnout tuhle cestu musí české hokejistky, které hořce vypadly ve čtvrtfinále Her. Program hokejového turnaje žen na ZOH 2026 ZDE >>>
U ženského národního týmu bohužel platí přímá úměra. Čím lepší podmínky, tím horší výsledky. Dámám se dostává péče, o níž se jim dříve ani nesnilo, zvýrazněná starostlivost však nepřináší požadovaný efekt. Je to otázka vývoje, který uhnul trochu jiným směrem, než by si všichni přáli nebo očekávali.
Jedno se musí nechat a bude to platit navždy. Český ženský hokej udělal v předchozích letech obrovský skok kupředu, aniž by čerpal z nějaké sofistikované svazové strategie a velkolepě pojatého projektu. Pár lidí ukuchtilo na koleni něco, co přineslo kýžený vstup mezi širší světovou špičku. Co sezona, to výskok nahoru. Postupně se dostavily výsledky, nejprve dobré, pak výborné a nakonec skvělé. Cinkalo to a zdálo se, že dámy i juniorky mají vývozní know-how.
Vrchol přišel na loňském mistrovství světa v Českých Budějovicích. Organizačně šlo o velkolepě pojatý turnaj, zároveň jste si ovšem nemohli nevšimnout, že někdejší přístup začíná pokulhávat a celé dění kolem uhýbá tam, kam nemá. Komerční stránka začala mít převahu nad sportovní, kdysi ukázkový teamwork se začal drolit, duch reprezentačního týmu ztrácel na grádech.
Ale znovu, je to logické, stává se to. Hráčky začaly dostávat lasa z PWHL, najednou se o nich víc mluví a píše, zdaleka ne každá dokáže zůstat nohama na zemi, neztratit se v tom. I tady však platí, že obhajoba vydobytého a skutečně vydřeného je mnohem tvrdší řehole než vstup mezi smetánku.
Češky po budějovické bramboře zažily další mrzutý turnaj, už průběh sezony však napovídal tomu, že ne všechno běží na jedničku. Sportovkyně se slétávají z různých koutů světa, hierarchie se proměňuje, vztahy jakbysmet, tohle všechno kočírovat není legrace. Práce Carly MacLeodové vynesla reprezentaci o několik stupňů výš, díky za to. Z druhé strany lze pozorovat stagnaci, kterou národní tým prochází a nemůže se z ní vymanit.
Chce to ostrý řez a restart. Promarnění olympijské šance je velká škoda, do budoucna však posazení na zadek, pardon, dámy, pomůže.
