Kovařík uspěl, protože udržel důvěryhodnost. Ale svému konci šel sám naproti
KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠKVORA | Po třech letech na pozici předsedy komise rozhodčích, a těžší v českém fotbale není, končí Libor Kovařík. Navzdory některým chybám lze jeho éru považovat za úspěšnou. Podařilo se mu totiž to nejdůležitější – až na výjimky přesvědčit kluby i veřejnost, že se o výsledku rozhoduje na hřišti.
Leckdo se teď jistě zarazil a ptá se, jak si s tím povídá čerstvá korupční aféra, která přinesla obvinění čtyř prvoligových rozhodčích a v odposleších zachytila i Kovaříkovo jméno v debatě s karvinským Janem Wolfem.
Vysvětlení je jednoduché. Co se týče rozhodčích (a je možné, že u některých šlo o podezření chybné), podstatné je, že se nejednalo o systémovou korupci, nýbrž o selhání jednotlivců. Navíc Kovařík ještě před zveřejněním kauzy spolupracoval s vyšetřujícími orgány.
Co se týče samotného telefonátu s Wolfem, plně zapadal do dohody respektované napříč ligovými kluby. Kovařík se obdobně bavil se zástupcem každého klubu, protože tak s tím oddíly samy souhlasily. Vysvětloval a snažil se předejít problémům, nenabízel výhody. Není to ideální stav, ale v českých podmínkách (minimálně zatím) jediný možný. Představa, že komise celou sezonu nevysvětluje klubům sporné situace, je nemyslitelná a vedla by k mnohem horším koncům.
Tady je potřeba zmínit, že komise rozhodčích potřebovala silnější politické krytí ze strany vedení asociace. To nijak nekoliduje s tím, že má zůstat nezávislá. Jde o to, aby výkonný výbor v čele s předsedou vytvořil pevnější štít proti těm tlakům ze strany klubů, které jsou za hranou. Že od některých silnějších klubů byly, to je jisté.
Rozhodčí chybovali, to je ovšem rovněž jisté. Poslední kolo dokonce silně nadprůměrně. Jednak proto, že to jinak nejde. Jednak proto, že se stále ještě jedná o relativně nezkušený soubor arbitrů, což souvisí s nebývalou obměnou, která byla nezbytná po konci éry Romana Berbra. Obměnu započal Kovaříkův předchůdce Radek Příhoda, jeho tehdejší zástupce a posléze nástupce v ní pokračoval.
To se projevilo i na mezinárodním vlivu českých sudí. Je v podstatě nulový. Čeští arbitři za hranicemi pískají, když už vůbec, zápasy přinejlepším druhého sledu. Je to jeden z argumentů, který Kovaříkovi kritici často používají. Nyní se to patrně změní, a později si řekneme proč.
Ale znovu si zopakujme: ani přehmaty – a je otázka, zda jejich počet či význam vybočil z průměru českého či evropského – nevyvolaly ve zdejším fotbale zásadní pocit, že sudí ohýbají ligu. Tady stojí za připomenutí, že se zdejší soutěži přezdívá „soubojová liga“. Ta přináší víc střetů a potenciálních sporných situací.
Kovaříkovým velkým soupeřem, a to od počátku, byl Adolf Šádek. Nikdy nestáli na stejné straně a plzeňský boss se snažil o předsedovo sesazení delší čas. Stačí vzpomenout na četné oficiální stížnosti různých klubů na výkony sudích zkraje této sezony. V tomto počtu nebyly náhodné.
Rozhodla (i) neústupnost
Sesazení se Šádkovi povedlo až nyní. Je na místě zmínit, že Kovařík, povahově emotivní člověk, šel svému konci naproti.
Vždy si zakládal na tom, aby komise pod jeho vedením byla složená výhradně z lidí, s nimiž souzní. Je to lidsky pochopitelné a za Petra Fouska mu to procházelo. Jenže s Davidem Trundou a novým vedením už narazil. Před rokem personálně ještě uspěl, i když dostal smlouvu pouze na jednu sezonu, přestože sám požadoval dlouhodobější. Nyní už nepochodil.
Informace Sportu říkají, že dlouho a neústupně trval na tom, aby i příští komise pod jeho vedením byla zcela podle jeho gusta. Odmítal Gómeze jako místopředsedu, protože si s ním lidsky nesedl, a svou neústupností nahněval i některé své zastánce. Když už připustil ústupky, bylo pozdě. Těžko říct, zda by v případě větší politické šikovnosti ve volbě zvítězil, ale šanci by měl nepochybně větší.
Sluší se doplnit, že snaha nového vedení asociace komisi obměnit je zcela legitimní. Vychází z pozměněného rozložení sil po valné hromadě. To je reálná politika založená na stejných principech jako politika velká. Bez kompromisů dělat nejde a ve fotbale ještě hůř, protože jeho vláda zvaná výkonný výbor je složená z členů velmi protichůdných zájmů. Navíc předseda David Trunda má ve své povaze snahu, aby všichni byli „nějak spokojeni“. To může být někdy výhodou, jindy handicapem, který vede u některých lidí ke ztrátě důvěry.
Přichází tedy Carlos Clos Gómez. Odborně by o něm nemělo být pochyb. Zkušený španělský rozhodčí se třemi El Clásiky v životopisu, expert na VAR. Jeho výhodou oproti jiným zahraničním předsedům komise rozhodčích určitě je, že na Strahově působí už od listopadu 2025 a prostředí si do jisté míry osahal.
Pod jeho vedením je také větší šance, že dojde k vylepšení české pozice na mezinárodní úrovni. Má tam blíž než Kovařík. Navíc je velmi důvodné předpokládat, že českým sudím nepomohl ani vliv Dagmar Damkové, členky komise rozhodčích UEFA, která je s Kovaříkem v „nepřátelském stavu“. Vždyť to bylo on, kdo v roce 2015 rozjel sadu ostrých výpovědí proti Romanu Berbrovi a jeho praktikám na rozhodcovském poli v českém fotbale. Berbr a Damková se pak s nimi, a nejvíce právě s Kovaříkem, soudili. Nyní se tedy dá předpokládat, že bývalá sudí bude naopak otevírat dveře.
Navzdory zkušenosti se zdejším děním bude i tak Gómez potřebovat zdatného průvodce českými reáliemi. Může to k němu být nespravedlivé, ale s ohledem na reputaci si musí dát pozor, aby jeho jméno nebylo spojováno právě s Dagmar Damkovou. Nebo aby nevzniklo podezření, že k němu má až příliš blízko Adolf Šádek.
Důvěryhodnost se dlouho buduje, rychle ztrácí.
