Jak se Rulík loučí: velké sbohem a zlatý obraz se švýcarskou šmouhou. Dovolte otázku
KOMENTÁŘ PATRIKA CZEPIECE | Předstoupil před novináře a pověděl: „Tak pojďte do mě, chlapi…“ Radim Rulík opustil reprezentační loď jako správný kapitán. Upřímně a trpělivě skoro půlhodiny odpovídal na místy nepříjemné otázky, vyhnul se jen těm, které by škodily ostatním. Když měl mluvit o momentu, který mu v rámci jeho vlády nejvíc utkvěl v hlavě, okamžitě stočil na hráče. Děkoval všem, kteří za poslední tři roky reprezentovali, s hrdostí navlékli národní úbor. Program play off MS v hokeji >>>
Mediální rozlučka to byla velkolepá, hodná renomovaného trenéra. Na rozdíl od řady přechozích Rulíkových výstupů před diktafony. Tentokrát i s krušným výsledkem v zádech dokázal nastavit vlídnou tvář. Vyřazení ve čtvrtfinále s Finskem samozřejmě nemůžete přehlédnout, stejně tak ani vyznění předchozí olympiády.
Česká veřejnost je k hokejovým (ne)úspěchům citlivá, novinářská obec jakbysmet. Pozice národního kouče není v tomto směru lehká. A jak sám Rulík zmínil, na třech velkých akcích nepostoupil přes čtvrtfinále. Na zlatém obraze z Prahy se časem objevily tři černé šmouhy.
Dáváte si proto otázky. Jaké?
Šampionát před dvěma lety svedl do hlavního města ten nejlepší hráčský materiál, jaký mělo Česko k dispozici. O motivaci hokejistů nemusíte mluvit, byla jasná, automatická a všudypřítomná. Je pravdou, že Rulík některá jména odmítl, čelil kritice za nominaci, pak úspěchem všem vypálil rybník.
Hra pod jeho taktovkou se líbila, byla živá, aktivní. Jenže ptáte se, jak by tým a trenérský štáb obstál, kdyby se nehrálo doma, a pakliže by dodatečně nedorazili David Pastrňák, Pavel Zacha a Martin Nečas.
Dorazili. A všechna čest, jak je Rulík zvládl ukočírovat. Nicméně ve Švýcarsku chyběli. Mužstvo kolísalo od povedených výkonů k velmi nemastným. Ve čtvrtfinále s Finskem ho postihla druhá vlna. Bylo z toho vyřazení.
Článek pokračuje pod infografikou.
Ale už na olympijských hrách jste viděli, jak svěřenci pokaždé neuposlechli, neměli elementární prvky všech úspěchů – energii, chtíč, bojovnost. Vlastnosti, které se objevily až ve čtvrtfinálovém souboji s Kanadou. A stejně tak se zjevovaly jen proměnlivě na posledním mistrovství světa.
I o tom je práce trenéra. Nejen poskládat největší hvězdy k sobě, ale najít univerzální recept v době, kdy nejsou k dispozici. Z hůře zamíchaného balíčku vyvařit skvělou partii. Udělat z „průměrných“ hráčů výborné. Postarat se o nastavení mančaftu, o němž ani v náznaku nepochybujete. A když se to opakovaně nedaří? Znovu ty zmíněné otázky…
Kouč Rulík říká, že si k srdci bere názory opravdových odborníků ze střídačky. Mužů, kteří si vyzkoušeli nepopulární pozici, dělali rozhodnutí a stáli si za nimi. Je v pořádku, že kritiku těch, kteří ve stejných úlohách nepůsobili, nepovažuje za příliš relevantní. Má na to právo.
Ale stejně tak je oprávněné s odlišnými názory přijít. Protože bez nich se český hokej bude posouvat jen sporadicky a po stále stejné trajektorii.
Kdybyste měli Rulíkovi vystavit vysvědčení z předmětu vedení hokejové reprezentace, dáte nejspíš dvojku. Po 14 letech Česku přihrál zlato. Ale přidáte poznámku: „Bylo to na hraně, přimhouřil jsem oči.“ I srovnání se Zdeňkem Motákem ukáže, jestli byla známka spravedlivá.
