Vypadalo to, že ten den bude všechno naruby. Švýcaři nachytali až příliš sebejisté Švédy, Finové sebrali Kanadě její show. Vyřazení českého týmu zase až tolik nepřekvapilo. Ve čtvrtfinále narazili na Američany, soupeře, jehož na juniorském mistrovství světa porážejí každý pátý přestupný rok a který byl před play off vedle Rusů nejžhavějším souborem v turnaji.
Výběr Václava Varadi měl medailový potenciál. Ne, to jsme si jen nenamlouvali. Ale aby ho naplnil, muselo by se všechno správně sejít a zapadnout do sebe. Což se nestalo. Zatímco jindy tým dával dost gólů a selhávala obrana, případně brankáři, tentokrát se dvacítka mohla o muže s maskou opřít. Jenže selhávala pro změnu v útoku. V Lukáši Dostálovi přitom našla po delší době obrovskou jistotu. Vyrovnaného gólmana, co nezachytá skvěle jednu třetinu, jeden zápas, ale drží celý turnaj.
Ve třech ze čtyř zápasů, do kterých nastoupil, byl Dostál nejlepším hráčem českého celku. Nebýt jeho, mohlo se čtvrtfinále nakrásně proměnit v další pokračování masakru motorovou pilou. Už v osmnáctkách zaskočil Kanadu, měl na to vyřídit podobně Američany. Kdyby hráči před ním uměli dát za tři třetiny víc branek než jednu. Tedy až na postupový souboj s Dánskem.
Útok se měl přitom stát nejsilnější zbraní. Ze samopalů se staly vzduchovky. Ano, předpokládaní lídři se možná až na Martina Kauta střelecky trápili. Ale proti většině ostatních byli Filip Zadina a hlavně Martin Nečas pořád dost jinde. Turnaj jim tentokrát nesedl. Někomu míň, někomu vůbec. Oni přijeli vyhrát. Ale hráli pod svoje možnosti. Tahali, tahali, a když nic nevytáhli, uchylovali se k věcem, jaké by normálně nedělali. Přehrávali situace, drželi příliš dlouho kotouč, v Zadinově případě to přešlo až do křeče.
Bylo to spíš stále horší, bez šťávy, bez emocí. Koledoval si, aby ho trenér posadil. Takhle se řešilo, jestli spolu měli tři králové z AHL hrát od začátku nebo ne. Na přesilovky spolu chodili a fungovat začali, až když bylo víceméně pozdě. Proto a taky kvůli rozvrstvení sil a pozornosti soupeřů se trenéři rozhodli s tím počkat. Výsledek však byl ve finále stejný.
Co chybělo nejvíc a co chybí dlouhodobě, jsou tvořiví obránci ražení Libora Hájka, jenž zazářil na šampionátu před rokem a díky kterému byl český útok o poznání údernější. Jakub Galvas se uvolněné funkce ministra obrany nezhostil. Nikdo jiný taky ne. Celkově pak vázla spolupráce při zakládání protiútoků, což byl větší problém, než to, že Zadina netrefil průliv Juana Fuca oddělující ostrov Vancouver od pevniny.
Jakmile se tým ocitl pod tlakem, hráči těžce dostávali puky z pásma. Nejsou moc zvyklí mít na rozehrávku tak málo času, napadání jim dělalo obrovské potíže, váhali tak dlouho, až rozehraný puk nenašel správného adresáta. Takže víceméně jen kotouče jen odpalovali.
V zápasech s Kanadou a stejně odskočenými Američany tohle bylo vidět nejvíc. Největší rozdíl totiž spočívá právě v rychlosti, s jakou jsou hráči schopni situace řešit. V pohotovosti, důrazu, rozhodnosti, přesnosti. Proto českým bekům často chyběl krok nebo pár centimetrů, zlomek vteřiny.
V tomhle složení byla dvacítka schopna dosáhnout na medaili. Kdyby se všechno sešlo, jak má. A to se nestalo. Zatímco my jsme schopni čas od času pomýšlet na úspěch, odskočené týmy si to můžou dovolit opakovaně. Výkon celé dvacítky stojí a padá s Nečasem, Zadinou, Kautem a dalšími možná třemi, čtyřmi hráči, zato celky jako Kanada nebo USA takových mají klidně patnáct. Každý rok. Teď si představte, že by tihle hráči na šampionátu být nemohli. A Dostál by nezachytal. To bychom měli asi úplně jiné starosti.
Související články
