Německo už není Německem. Tým se zhoršoval a Nagelsmann opustil i záblesky, co fungovaly
BLOG PHILIPPA LAHMA | Jsem v šoku. Německo vypadlo předčasně z mistrovství světa už potřetí za sebou. Potřebuju čas, abych se z toho vzpamatoval. O čem je třeba diskutovat? Kontinuita – tedy něco, co národnímu týmu už celou dekádu chybí. Německý fotbal se nerozhodl, jakým stylem chce vlastně hrát. Neustále se objevují nové nápady a znovu a znovu noví hráči na nových pozicích. Kouč Julian Nagelsmann experimentoval až příliš – a to nejen během tohoto turnaje. Přitom budování týmu trvá roky. Pavouk MS ve fotbale 2026 >>>
Německo bylo vždy úspěšné tehdy, když byly jasně definované role hráčů, fungovala hierarchie a tým měl jasnou představu o tom, jak útočit a jak bránit. To nám tentokrát zcela chybělo. Na mistrovství světa tým nevypadal jako někdo, kdo si prošel vývojem, jímž si musí projít každé mužstvo.
V každém zápase to bylo na hřišti vidět. Chyběla kontrola nad utkáním: sebevědomé zakládání útoků od obrany přes zálohu až po ofenzivu a následné držení míče na polovině soupeře. Nebo naopak, když má míč soupeř, udržet ho co nejdále od vlastní branky. U jiných národů to vidím, u nás ne.
Kdysi jsme byli známí jako „Turniermannschaft“ („turnajové mužstvo“). To znamenalo, že jsme s postupem turnaje nacházeli svůj rytmus. Ty časy jsou pryč. Tentokrát se tým zápas od zápasu vlastně zhoršoval. Opustili jsme slibné záblesky, i když fungovaly dobře. Myšlenka využívat Denize Undava jako žolíka střídajícího do druhého poločasu fungovala skvěle, přesto se Julian Nagelsmann proti Paraguayi od této strategie odklonil.
Dovolte mi uvést dva příklady toho, co bych udělal jinak. Zaprvé, Joshua Kimmich hraje v záloze za Bayern, takže tam měl hrát i v národním týmu. Zadruhé, Florian Wirtz a Kai Havertz jsou dva z našich nejlepších hráčů – což dokázal i gól proti Paraguayi. Rád bych viděl Wirtze uprostřed, jak hraje pod Havertzem, kde je nejsilnější. A chtěl bych to vidět konzistentně – zápas co zápas a den co den v tréninku.
Nagelsmann rád mění systémy a rozestavení. Je to prý jeho styl. Jenže skvělé týmy jako Španělsko nebo Francie hrají vždy podle stejného vzorce. Když se na ně dívám, okamžitě je poznám. Jednoduše to dělají tak dobře, že je ostatní nedokážou zastavit. Člověk by neměl dělat věci ve fotbale složitější, než jsou.
Trenér samozřejmě může věci obměňovat, ale pouze v detailech – a až ve chvíli, kdy v týmu vládne řád. To je obecný problém německých týmů, včetně těch v bundeslize. Většině z nich tato jasnost chybí.
Člověk se musí vyjádřit také k Nagelsmannovým střídáním. Proti Ekvádoru – v posledním zápase ve skupině, o němž o nic nešlo – postavil úplně jinou sestavu než proti Paraguayi v osmifinále. Stejně jako mnoha jiným věcem, ani tomuto kroku jsem nerozuměl. Každé střídání vysílá týmu signál – signál, kterému je třeba rozumět. Jakákoli rotace by měla mít účel, který je v ideálním případě zřejmý sám o sobě. To zde neplatilo.
Problém není v hráčích
Na tomto mistrovství světa však bylo něco, co mi dává naději. Když čelí neúspěchu, hráči se neobracejí proti sobě; tým své lidi chrání. Antonio Rüdiger mluvil pochvalně o svých konkurentech Jonathanu Tahovi a Nicu Schlotterbeckovi, Kai Havertz básnil o Denizi Undavovi a Joshua Kimmich se zastal jak Leroye Saného, tak Nagelsmanna. To se mi líbilo. Na tom se dá stavět.
Bráním hráče před obviněními, že jim chybí správný přístup. To byl rozhodně případ MS 2018 v Rusku, kdy generace mistrů světa předvedla katastrofální výkon. Tuto kritiku však odmítám v souvislosti se šampionáty 2022 a 2026. Není to otázka charakteru hráčů. Vidím, že tým dává do hry všechno. Neúspěch je tvrdě zasáhnul. Po vyřazení v Kataru v roce 2022 mluvil Joshua Kimmich o strachu, že upadne do hluboké krize. Zničený byl i tentokrát.
Dnešní generace se skládá ze „systémových hráčů“, kteří prošli mládežnickými akademiemi. Fotbal vnímají jako profesi už od svých dvanácti nebo třinácti let – profesi, v níž už patnáct let všechno dynamicky roste: platy, digitální prezentace i individualizace. S tím vším je těžké držet krok. Právě v tom je zapotřebí silné vedení.
A generace následující po té mé potřebují férovou šanci. Trenéři se však znovu a znovu uchylují k vítězům mistrovství světa z roku 2014. Takové rozhodnutí sice může týmu zajistit krátkodobou stabilitu, ale vždy vysílá signál o nedostatku důvěry – naznačuje, že tým si sám neporadí.
Argentina a Francie – s Lionelem Messim a Kylianem Mbappém – dokazují, že je možné postavit tým na současných hráčích. Fungují za stejných podmínek jako Německo. Didier Deschamps a Lionel Scaloni svá mužstva vedou; panuje tam řád a pocit jistoty.
Německo nyní zažilo odvolání tří trenérů za sebou. Problém v samotných hráčích však nevidím. Máme individuality, které hrají za špičkové evropské kluby. Antonio Rüdiger působí v Realu Madrid už řadu let. Florian Wirtz dotáhl svými góly Leverkusen k historicky prvnímu ligovému titulu, než za něj Liverpool utratil obrovskou sumu, aby ho získal jako tvůrce hry. Kai Havertz vyhrál Ligu mistrů s Chelsea a Premier League s Arsenalem. Jamal Musiala je považován za talent světové třídy. Joshua Kimmich na sebe v Bayernu Mnichov bere odpovědnost už léta. Více talentu než Německo má pouze Francie.
Mistrovství světa je nejvýznamnější sportovní událostí na světě. Národní tým musí reprezentovat svou zemi. V Bosně a Hercegovině lidé svůj tým oslavují, protože se v něm sami vidí. Pokud ale neustále narušujete vývoj týmu, nikdo se s tímto uspořádáním nedokáže ztotožnit. Proto jsou naši fanoušci tak zklamaní. To není dobré.
Za našich časů – jako v každém týmu – spolu ne všichni vycházeli dokonale. Když se ale sejdu s bývalými spoluhráči z éry let 2006–2014, rádi společně vzpomínáme. Tento společný úspěch nám dal něco, co trvá celý život. Je to zkušenost, kterou moji nástupci pravděpodobně nezažijí. To je pro ně velká škoda.
Nyní se mluví o Julianu Nagelsmannovi a jeho potenciálních nástupcích. Než však začneme diskutovat o jménech, měli bychom si ujasnit některé zásadní otázky. Německý fotbal se musí rozhodnout, jakým stylem chce hrát. Jsme Španělsko? Jsme Argentina? Jsme Francie? Ne, jsme Německo. Máme svou vlastní kulturu, svůj vlastní styl fotbalu. Měli bychom se znovu napojit na svou identitu. A měli bychom to udělat s plným přesvědčením.
Autor byl kapitánem vítězného týmu MS 2014 a turnajovým ředitelem EURO 2024. Dnes patří se svými spolupracovníky mezi sportovní poradce VfB Stuttgart a je asistentem trenéra týmu U12 ve svém domovském klubu FT Gern, kde hraje jeho syn. Deník Sport publikuje jeho komentáře v České republice exkluzivně, a to díky spolupráci s Die Zeit a jeho redaktorem Oliverem Fritschem.
