Pro cyklistiku je dobře, že Pogačar na Roubaix nevyhrál. Van Aert dal naději
KOMENTÁŘ ROMANY BARBOŘÍKOVÉ | Prohra. To je slovo, které Tadej Pogačar na řadu měsíců vyhodil ze svého slovníku. Po nedělní monumentální kostkové klasice Paříž-Roubaix ho tam ale musel vrátit. Za sebe, a myslím, že i za řadu fanoušků cyklistiky, říkám, že je to dobře. Výhra Wouta van Aerta vlila naději ostatním závodníkům a ukázala, že cyklistická klání přeci jen nejsou nudná, jak někteří tvrdí. A možná trochu uklidnila rozvířené vody při diskusi, kdo že je tím nejlepším cyklistou historie. Což je trochu zvláštní diskuse.
Posledních pár let slýchám dotazy: Není ta cyklistika nuda, když všechno důležité vyhraje Pogačar? Jednoznačně říkám, že není. I přes to, že Slovincova dominance je opravdu obrovská. Ale už jen sledovat, jakým způsobem si pro výhry dojede, je velký zážitek.
Na druhou stranu je však dobře, že nedělní kostkové Peklo severu i jeho druhému nájezdu odolalo. Ne snad, že by už Pogačar začínal být díky své dominanci namyšlený. O tom vůbec nemůže být řeč, pokoru si sedmadvacetiletý fenomén drží, a to je sympatické. Je ale vidět, že i on se ještě má kde zlepšovat a není neporazitelný ve všech terénech.
Na pekelných kostkách na severu Francie mu Wout van Aert úžasně odolával a závěrečný sprint už pak byl jeho doménou. Tímto svým výkonem a výsledkem dal navíc naději hned řadě dalších cyklistů. Jednak že i Tadej se dá pořád porazit. A také v tom, že i když vás roky stíhá smůla jako tohoto Belgičana, dá se od ní odlepit a splnit si svůj velký sen. No a fanoušci si znovu užili pořádné napětí i přes to, že jednu z hlavních rolí hrál úřadující světový šampion.
Z chyby se poučí
Pogačar logicky nenesl prohru úplně s úsměvem. Tak to má být. Na tomto závodu totiž i jemu hodně záleželo. Když si konečně vyřídil účty s klasikou
