Úkol pro kluby: Jestli chcete jinou repre, změňte ligu. Slyší tu někdo Rosického?
BLOG ŠTĚPÁNA FILÍPKA | Občas to vypadá, jako by to byly dva odlišné světy. Takové, které spolu nemají nic společného, byť jimi prochází dost stejných tváří. Berou to tak i mnozí fanoušci, dá se s tím čarovat v reklamních kampaních. Start nové sezony Chance Ligy jen podpoří dojem, že stojíte před nablýskanou a přeplněnou výkladní skříní, zatímco o kus dál je jak vymeteno. Liga – a reprezentace. Jenže i nynější probuzení ohledně nutných změn v tuzemském fotbale, vyprovokované mizerným vystoupením na mistrovství světa, by – jako obvykle – vyšumělo, kdyby se týkalo jen strahovské asociace. Ne, bez refreshe myšlení v klubech nejvyšší soutěže, a nejlépe i jejího charakteru, to nepůjde. Navzdory rostoucím příjmům i atraktivnosti.
Samozřejmě, FAČR je na paškále a v centru pozornosti zcela logicky a oprávněně. Ať už se to týká samotného vrcholu, na němž nejvíc fouká, tedy reprezentace, nebo budování celé stavby, kdy na sebe mají navazovat jednotlivá patra jasné a koncepční sportovní strategie. Včetně systému akademií, vzdělávání trenérů i sjednocení způsobu hry jednotlivých výběrů.
Na obranu stávajících šéfů, kteří si jinak často protiřečí a události je kvůli nezkušenosti předhánějí, je potřeba říci, že je to setrvalý problém prakticky všech strahovských garnitur. Chybí jasné vize i přesvědčivá personální politika. Pak se třeba není co divit, že bývalý šéf Petr Fousek ignoruje sportovní radu vlastní asociace a ten nynější David Trunda působí zaskočeně, že něco takového existuje. Nebo že nejpřesnější analýzou působení na světovém šampionátu, reflexí českého fotbalu a nastíněným výhledem do budoucna, jsou „poznámky z deníčku“ kapitána Ladislava Krejčího…
Klubový fotbal a nejvyšší soutěž přitom povětšinou zůstávají stranou debat, které se čas od času rozhoří, aby je pak sfoukl plamen nezájmu a letargie. Jenže pokud lze volání po reformách zjednodušit na heslo Vychovávejme kreativní hráče, musí jako alarm znít i tam.
Přestaňte se přizpůsobovat
Hlavním poznávacím rysem ligy je soubojovost a vše, co se s ní pojí: tedy jednoduchá hra s nakopáváním dlouhých míčů bez výstavby a kombinace, důraz na sílu a agresivitu, která nezřídka přesahuje pochopitelné meze. Vytváří se dojem, že to tak prostě je, musí být. A že kdo chce být úspěšný, musí se tomu podřídit. A tak jestli se chtěl třeba takový Liberec v jedné své vývojové etapě prezentovat jinak, pod tlakem výsledků se přizpůsobil „módu Slavia“. To znamená, že zvýšil důraz na výše popsané atributy, v nichž pražský rival vyniká a díky nimž také (zase) sbírá tituly. Není náhodou, že vzájemné zápasy nabízejí přehnaně tvrdou vyhrocenou konfrontaci na hřišti i u laviček.
V tomhle ohledu má dominující lídr soutěže vždy určující vliv na ostatní i celou soutěž. Inspiruje, navádí k tomu dělat fotbal podobně. Ať to byly, jsou či budou Sparta, Plzeň nebo nyní právě Slavia. Pak zní trochu falešně, když někdo tvrdí, že se musí přizpůsobit, pokud sám svou vizí fotbalu udává tón. Ten, který zní z Edenu, příchodem útočníka Tomáše Chorého a vytvářením aury jeho nepostradatelnosti sice nabral výšku, ale doznal ještě větší jednoduchosti a k barevnosti měl daleko. O evropském koncertním turné nemluvě.
Pak může dojít k takovému paradoxu,
