Zanadávejte si! Neduste emoce, chce to ven. Je čas to zachránit, ale musí hořet led
KOMENTÁŘ ZDEŇKA JANDY | Mega akce, na kterou se každý těšil. Hráči, fanoušci. Dlouho se o ní mluvilo, nadšení ze všech před pár dny sálalo. Je to přece olympiáda, navíc se zámořským luxusem! Tak proč se reprezentace dostala do zmaru, kdy kouč musel v kabině zařvat jako ještě nikdy předtím? Proč se motor zadřel? Proč trenér volá po větším nasazení? Pavouk play off v hokeji na ZOH 2026 >>>
Cosi nezdravého je uvnitř reprezentace. Nemá cenu si něco nalhávat. Je to vidět podle výkonů, řeči těla, promluv klíčových aktérů. Jedna věta za všechny od trenéra Radima Rulíka. Na doplňující otázku, jestli se motor zadřel i kvůli strachu o výsledek, odpověděl: „Někdy ano. A potom tam mohou být jiné aspekty, ale teď je nechci vytahovat. Ještě jsme v turnaji.“
Mužstvo, které při zlaté Praze oplývalo soudržností, bojovností a přesným herním schématem, najednou tápe. Jádro tvoří stejní hráči, je jich hned devatenáct. Ale když vidíte zápasy, není to ono. Přijde dobrý záblesk, pak pasáž, kdy máte pocit, že hráči nežerou led. Poleví, a potom už se na téhle úrovni těžko zapne vyšší rychlost.
Proč trenér Rulík musí do médií vyhlašovat: „Musí se to odmakat, hrát pro mužstvo! Je jedno úplně, kdo gól dá. Ale hraje se pro Česko, pro fanoušky. A je třeba, aby si to všichni uvědomili!“
Proč zlatá parta ztratila vnitřní chemii?
Jistě, částečně je to i kvalitou soupeřů. Praha není Milán. To obnažila hned Kanada v prvním utkání, ale paradoxně prvních deset minut vypadalo dobře. I zbytek utkání se nesl v emocích, bojovném duchu. Ale potom? Výkon negraduje. Naopak. Předkolo s Dány sice Češi zvládli, ale ve třetí části se nechali zbytečně vyloučit, pak se klepali. A místo, aby sebevědomým výkonem ušetřili nějaké síly, při vší úctě k Dánům, přišel zmar.
Jisté je, že citlivá linka na trase kouč a hráči dostala trhliny. I tohle se ve sportu stává. Je očividné, že ani Pastrňák, největší hvězda, není v pohodě. Má potenciál hrát jako jeden z nejlepších hráčů planety, ale zaostává. Chybí mu větší herní podpora od spoluhráčů, ale ani jeho výkon není stoprocentní. To všichni vidí.
„Nehrál jsem zatím svůj nejlepší hokej, ale doufám, že jsem si to šetřil na středu,“ řekl v krátkém rozhovoru zámořským novinářům. U těch českých se po Dánech nezastavil s omluvou, že potřebuje jít regenerovat. Za necelých 24 hodin přijde kanadský gigant.
Zklamáním je, že tým nehraje tak, jaký je jeho potenciál. Nikdo po něm nechce, aby skolil Kanadu, protože jeden z nejsilnějších výběr v historii je objektivně někde jinde.
Ale proč vyprchal zlatý týmový duch z Prahy?
To je oč tu běží. Je to tím, že olympiáda není jenom o hokeji? Je tady víc rušivých elementů, které ukrajují hráčům na soustředění? A rozptylují se? Nebo už nefunguje chemie mezi kabinou a hráči?
Musí přijít výbuch emocí
Možné je všechno… Ale na větší soudy bude čas.
Teď zbývá jediné: pořádně si to vyříkat. Pohádat se. Zavřít se v olympijské vesnici v klubovně a všechno si říct. Klidně se nahlas porafat. Z plných plic se poštěkat. Postěžovat si. Zanadávat si na trenéra, co to chce hrát... Klidně si říct, že to chcete hrát jinak.
Musí přijít výbuch emocí, který to celé otočí. Nezbývá, než se, s prominutím, zdravě nasrat. Co bylo, to bylo. Zavřít za tím dveře a vzít to za jiný konec.
Je úplně teď jedno, co se děje. Jestli hráči nesouhlasí s trenérem. Jestli jsou na něj naštvaní. Nebo na sebe. Nikdo jiný nepřijde. Ani trenér, ani hráči. Jsou jenom oni. O to víc se musí kousnout.
Hrají za sebe, za fanoušky, za svojí hrdost.
Sport je krásný v tom, že nikdy nevíte. Kdyby se všechno odehrávalo podle kurzů a předpovědí, nikdo by na něj nekoukal. Jednoduchá cesta k cíli může skončit fiaskem, naopak k němu může vést ta plná překážek. Pořád existuje naděje, že olympiáda ještě může skončit úspěchem.
Hráči v sobě musí probudit národní cítění. Vždyť tohle je turnaj, o němž celé kariéry snili!
Takže se mezi sebou porafejte, vyříkejte si to a proti Kanadě na to vlítněte. Když nic, led musí hořet.
