Nechybělo mnoho a mohla startovat po boku Evy Adamczykové na MS ve snowboardrossu. Navzdory dobrým výsledkům však blonďatá závodnice dala přednost atletice. „Že jsem skončila se snowboardem, jsem nikdy nelitovala. S Evou si doteď gratulujeme k úspěchům,“ říká tyčkařka Amálie Švábíková, která z letošního halového mistrovství Evropy přivezla bronz. V rozhovoru pro iSport.cz prozradila, jak vypadá její život po boku partnera, desetibojaře Ondřeje Kopeckého, či co jí nejvíc vadí na sportovní kariéře.
Odměnila jste se nějak za nedávný bronz z HME v Istanbulu?
„Vyrazili jsme s přítelem na dovolenou. Hned na druhý den, co jsem přijela z Istanbulu, jsme jeli do polských Krkonoš, kde jsme si zaplatili wellness. Chtěli jsme si alespoň na čtyři dny odpočinout a zarelaxovat. Kdybychom měli více času, určitě volíme raději moře. Kvůli čtyřem dnům nám ale připadlo zbytečné jezdit až někam do Egypta. Proto jsme zvolili tuto bližší variantu. Navíc jsme to mohli spojit i s lyžováním. Nebyly to ale rozhodně žádné celodenní lyžovačky. Párkrát jsme si sjeli kopec nebo jsme šli na dvě hodiny na běžky.“
Zimní sporty jsou vám vlastní. Není to tak dávno, co jste vedle atletiky dělala i snowboardcross.
„Narodila jsem se v Kadani a s rodiči máme rodinný dům na Klínovci. Na snowboardu tedy jezdím prakticky od malička. Ze začátku jsem chvíli dělala obří slalom. Pak mě ale na olympiádě dětí a mládeže oslovil trenér Marek Jelínek, který v současné době trénuje Evu Adamczykovou . Ptal se mě, jestli bych nechtěla zkusit snowboardcross a já souhlasila. Atletiku jsem začala dělat paradoxně až později, a to někdy na základce. Od desíti do patnácti let jsem se pak snažila kombinovat oba sporty. Když byla zimní sezona, na celý týden jsem odjela na soustředění se snowboardem, pak jsem se vrátila a zase skočila do atletiky.“
To bylo asi dost časově náročné.
„Dalo se to zvládat docela v pohodě. Pro snowboard je atletická příprava suprová. Jako doplňkový sport se to strašně hodí. V létě navíc sníh není, takže se na snowboardu stejně jezdit nedá. Měla jsem tedy plno času věnovat se atletice. Někdy v patnácti to ale tyčka definitivně vyhrála.“
Co rozhodlo ve prospěch atletiky?
„Nemůžu říct, že bych v atletice měla větší potenciál. Mě se totiž docela dařilo i ve snowboardcrossu, a to i přesto, že jsem v té době měla v atletice už i nějaké české rekordy. Rozhodly to osobní důvody, které úplně zmiňovat nechci.“
Nezalitovala jste někdy?
„Hned co jsem skončila se snowboardem, jsem se dostala na mistrovství Evropy dorostu. Následovalo mistrovství světa juniorů, kde jsem získala zlatou medaili. Pak jsem pokračovala v sérii českých rekordů. Takže jsem vlastně ani nikdy neměla možnost litovat, protože od té doby, co jsem skončila se snowboardem, jsem se v atletice stále zlepšovala a byl tam progres.“
Znáte se osobně i s Evou Adamczykovou?
„Ano, s Evkou jsme se poznaly právě přes snowboard. Měsíc jsme byly na soustředění na Novém Zélandu, kde jsme měly hodně prostoru seznámit se. V té době jsme spolu byly opravdu hodně. Poté, co jsem skončila se snowboardcrossem, naše vztahy logicky trochu ochably a už jsme se tolik nevídaly. Doteď si ale napíšeme gratulaci, když se jedné nebo druhé něco podaří. Třeba když teď Evka vyhrála mistrovství světa, napsala jsem jí. Ona mi zase gratulovala k medaili z HME. Takže nějaký kontakt pokračuje, i když není tak intenzivní. Celou skupinu našich snowboardcrossařů pořád sleduju. Ráda koukám ale třeba taky na Ester Ledeckou . Je mi to stále hrozně blízké, je to přece jen něco, co jsem dělala odmalička.“
Na letošní HME jste jela jako jedna z favoritek. Jak se vypořádáváte s tlakem?
„Okolí mi docela často připomínalo, že tam odjíždím jako aspirantka na medaili. Po mistrovství republiky, kde jsem skočila osobák a zároveň stanovila nový český rekord, jsem se vyhoupla na třetí příčku evropských tabulek. Takže ano, pod nějakým tlakem jsem tam odjížděla. Na druhou stranu, byla to moje první medailová naděje na velké akci. Často jsem lidem připomínala, že to nemusí nic znamenat. Vždycky se všechno odvíjí od konkrétního závodu a podmínek. Myslím, že kdyby se mi v Istanbulu nezadařilo, nebude se mi to nějak vyčítat. To asi přijde až teď. Když jsem tu bronzovou medaili skutečně přivezla, očekávání budou najednou větší.“
Máte nějaký svůj trik proti nervozitě?
„Nic takového nemám. Musím říct, že moje silná stránka je, že dokážu udržet nervy na uzdě. Nejsem stresař, dokážu vypnout a soustředit se. Pro mě je nejdůležitější se před každým závodem upravit, abych se cítila dobře, a pak mě hodně uklidňuje, když si můžu sednout, koukat na svá videa a analyzovat skoky.“
Jak dlouho vám trvá, než se nachystáte na závod?
„Mám to přesně vypozorované. Se vším všudy mi to zabere asi tak hodinku. Dám si korektor, řasenku, nějakou tvářenku, upravím si obočí a učešu se. To je všechno. Nějak to nepřeháním. Zkrátka, abych to byla pořád já, ale současně se cítila dobře. Není to tak, že bych se namalovala a soupeřky mě najednou ani nepoznaly. (směje se) A kdybych na to měla náhodou jen půl hodiny, tak se taky vůbec nic nestane. Jsem typ člověka, který pořád nestíhá a všude chodí pozdě, takže i díky tomu mě tyhle věci nerozhodí.“
Měříte 180 centimetrů, takže máte ideální parametry pro modeling. Nelanařili vás někdy?
„Když jsem byla malá, teta pracovala v modelingové agentuře. Pár přehlídek jsem šla, ale byla jsem opravdu ještě dítě. Tím, že jsem odmalička dělala atletiku, nic takového jsem nikdy nevyhledávala. Tím pádem ani nabídky tolik nepřicházely. Já se na to hlavně vůbec necítím a myslím, že bych v tom ani nebyla dobrá.“
Vaším přítelem je desetibojař Ondřej Kopecký. Jak moc je složité uspořádat si společný čas?
„S Ondrou jsme spolu už nějakých 8 let. Díky tomu, že oba děláme atletiku, můžeme spolu jezdit na závody a plánovat společná soustředění. To, že jsme oba sportovci, má nepochybně ale i své nevýhody. Doma se z velké části bavíme pořád jen o atletice. I když ani nechceme, vždycky to k ní sklouzne. Není to tedy tak, že přijdete domů z tréninku a vypnete. Samozřejmě si to uvědomujeme a snažíme se to omezovat. Nechceme, aby jediné, o čem se budeme bavit, byla atletika.“
Mluvíte si navzájem do tréninků?
„Velmi často. S Ondrou se podporujeme a navzájem si pomáháme. Když se mu něco nezdá, tak mi to řekne a snaží se mi poradit. Probíráme ale i jeho disciplíny. Děje se to na denní bázi. Nikdy se kvůli tomu ale nehádáme. Vždycky to dokážeme vykomunikovat a na většině věcí se shodneme.“
Když jste na společných závodech, máte možnost podporovat se nebo se musí každý koncentrovat jen sám na sebe?
„Vždycky je pro nás lepší, když tam ten druhý člověk je. Teď na halovém mistrovství v Istanbulu ale nastal takový zvláštní moment. Měla jsem finále tyčky a Ondra v ten samý čas skákal do výšky a ukončoval první den víceboje. Těšili jsme se, že spolu budeme v sektoru, ale nebylo to úplně ideální. Když jsem viděla, že Ondra neskočil, tak mě to trošičku vykolejilo. Nejradši bych na něho v tu chvíli zakřičela, aby ho to nakoplo. Jenže jsem věděla, že tam mám svoji soutěž a že mě čeká finále. Bylo hrozně těžké udržet nervy na uzdě.“
Mohla byste popsat, jak vypadá váš týden?
„Když je závodní sezona snažíme si dávat s Ondrou tréninky v jeden čas, abychom měli prostor být odpoledne spolu. Oba studujeme univerzitu Karlovu, Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor kondiční trenér a budeme letos státnicovat. Musíme si tedy uspořádat denní rozvrh i tak, abychom měli čas na psaní bakalářky. Horší to bývá v létě, kdy máme přípravnou sezonu. Během tohoto období trénujeme dvoufázově, a času na zbytek věcí už tolik nezbývá. Během prázdnin taky odjíždíme na soustředění, kde jsme tři týdny, někdy dokonce měsíc. A když to nevyjde a nejedeme na stejné místo, tak se klidně měsíc nevidíme. Největší mínus naší sportovní kariéry je, že se nemůžeme sebrat a odjet, kam chceme. Máme partu kamarádů, kteří nám často říkají: Pojďte, pojedeme na vodu, pojedeme na dovču… Ale my si to z časových důvodů nemůžeme vůbec dovolit. Jediné volno, které máme, je týden po zimní sezoně a pak až dva týdny v září. A to je z celého roku všechno.“
Na jaké téma píšete bakalářku?
„Bakalářku píšu vlastně sama na sebe. (směje se) Téma zní Výkonnostní rozvoj a trénink skokanky o tyči. Porovnávám tam svoji současnou silovou výkonnost, rychlost či vytrvalostí složku s dobou, kdy jsem s atletikou začínala. Snažím se zhodnotit, kde je největší vývoj, nebo kde se to naopak zastavilo. Zpětně si říkám, že psát o sobě není zrovna úplně lehké a nevím, jestli jsem si na sebe neupletla bič. Každopádně teoretickou část už mám za sebou, tak to snad zvládnu dovést do zdárného konce.“
Související články
