Železného šedesátka: Slivovice od Fibingerové, oštěpy od legendy. Co veteránský rekord?
Pro nejlepšího oštěpaře historie to byl velký den. Světový rekordman Jan Železný má na své šedesáté narozeniny nabitý vítkovický stadion při Zlaté tretře. Mezi dary se vyjímaly moravská slivovice od Heleny Fibingerové či sada oštěpů od kolegy šampiona a legendárního výrobce Miklóse Németha. Železný mluvil i o světovém rekordu veteránů.
Na velké oslavy není stavěný, ale tentokrát se gratulacím nemohl vyhnout. Už v předvečer ostravského mítinku byl Jan Železný spolu s Fibingerovou uveden do nově založené Síně slávy Zlaté tretry. V jeho velký den mu poslali zdravice borci jako Sebastian Coe či Steve Backley. A on se jako kdysi projel kabrioletem na dráze jako jedna z atletických hvězd.
Jaké to bylo?
„Úžasné… Já jsem nevěděl, jaké to bude. Jsem rád, že jsem mohl jet tím autem tady naposledy a pozdravit ty diváky. Byli strašně moc fajn. Vlastně se mi vrátily ty závody…“
Jak se vám nápad pořádat letošní mítink zrovna v tomhle termínu líbil?
„První chvíle byla: Jasně, proč ne? Protože šestnáctý červen je dobrý, hodně dětí už má uzavřené školy. To jsem právě předtím říkal, že to musíme dělat takhle. Máme větší šanci, aby chodily rodiny s dětmi. A pak mi to docvaklo později. Ale už se to řeklo veřejně, tak se to nedalo vzít zpátky. Že bych řekl, že sedmnáctého taky není špatné číslo…“ (směje se)
Věděl jste, co se na vás chystá?
„Nevěděl. Ani jsem to nechtěl vědět, protože pak bych nad tím přemýšlel a začal bych říkat třeba: Tohle nedělejte… Já chápu, že diváci mají nejradši, když je ten závod hned rozjetý. Vy samozřejmě víte, že musíte udělat zahájení s určitými lidmi tak, aby se to co nejmíň natahovalo. Tak snad to nebylo o tolik delší.“
Nebyl jste trochu naměkko?
„Mně ta šedesátka nepřipadá tak strašně významné číslo, i když ono je. Významnější je osmnáct let, protože je to dospělost, plnoletost, mladí si mohou dát nějaký alkohol. Samozřejmě to nedoporučuju! To je hodně významné, tam dostáváte za sebe nějakou tu zodpovědnost. Těch šedesát let je takových, že jak to pokročilo dál, tak lidi na tom bývají hodně dobře a ještě můžou dělat spoustu věcí, co je baví. Osmdesátka… Myslím, že to už je takové zlomové, to je fakt významný věk. Přál bych si, aby to tak bylo. Táta, jak má osmdesát osm roků, tak jezdí na kole. Nic ho relativně nebolí, kromě toho, že spadnul z kola. Srazilo ho auto, ale dostal se z toho během tří týdnů.“
Na velké obrazovce vám gratulovala spousta atletických hvězd dneška i minulosti v čele se Stevem Backleym, Sebastianem Coem či Noahem Lylesem. Jaké přání se vám líbilo nejvíc?
„Steve Backley, to jsem byl moc rád. Tak dva roky jsem ho neviděl. My jsme spolu soupeřili, ale byli jsme kamarádi. A nebylo to takové, jak se ve sportu říká: Všichni se máme rádi… Ono to tak nefunguje, není to pravidlo. Ale my jsme byli kamarádi, jezdili jsme spolu na různé akce, na soustředění, užívali jsme si to. Byl to jediný borec, u kterého mi bylo líto, že jsem ho porazil na té poslední olympiádě.“
Helena Fibingerová vám dala k narozeninám šest litrů desetileté slivovice. Už jste ochutnal?
„Neochutnal, to jsem se bál. Slivovice je neuvěřitelně zdravý, ale také zrádný nápoj. To si nechám na takové ty mimořádné situace. Asi až budeme celá moje rodina spolu, tak to otevřu. Pak ji zadělám a nechám uložit ještě deset let.“
Přijel za vámi i Miklós Németh, olympijský vítěz z Montrealu 1976, který vám během vaší kariéry vyráběl oštěpy. Co s nimi podniknete?
„No, nevím… Já jsem si říkal, že asi budu muset začít házet. (usmívá se) Ale to už nejsou oštěpy pro mě, protože jsou dlouhé. Já bych musel házet už šestistovkou (muži hází oštěpem vážícím 800 gramů – pozn. red.). Kdybych chtěl hodit veteránský světový rekord, to bych musel čtyři týdny trénovat. A to se mi teď nechce.“
Sám jste zmínil, že absolutní světový rekord jste hodil jako člen vítkovického klubu. Je to pro vás důležité?
„Někde jsem něco četl a vypadlo to na mě. Nejsem statistik. Ale mě to tady vždycky bavilo. Vždycky chcete závodit doma, protože lidi vám fandí, přejí vám to a to je výjimečné. Je škoda, že jsme neměli stadion, aby nám dali to mistrovství Evropy. To už nikdy nezažiju, ale bylo by to fajn.“
Už sedmnáct let jste ředitelem Zlaté tretry. Jak se za tu dobu změnila?
„Strašně se to změnilo. Přijíždíte sem a vidíte ten stadion, to zázemí, to šlo nahoru. Jediné, co se nezměnilo, jsou diváci. Ti jsou furt stejní, pořád rozumějí atletice. Jinak jsme skočili z takové té šedivé zóny, jak Ostravsko bylo, do prostě nádherného, slunečného. Tak bych to asi přirovnal, že je to úplně někde jinde.“
Bude jednou závodit i váš pětiletý syn Sebastian?
(usmívá se) „Nevím, jestli bych mu to úplně přál. Co bych mu přál, je, aby sportoval. K tomu ho vedeme. Dokonce běžel na Dukle takové malé závody. Musím se pochlubit, že vyhrál. Ale nejlepší na tom bylo, že startoval v první dráze a do cíle doběhl ve čtvrté. (směje se) To mě právě na tom dětském sportu baví. Ta euforie, radost. Doporučoval bych všem rodičům, aby neblbli, aby se děti bavily, a třeba z nich jednou něco bude. Ale hlavně, ať je to baví a rodiče s nimi.“
