Bittner o Tour: Spousta Čechů u trati? Nejvíc, neskutečné! Vyhrát etapu je sen na celou kariéru

Když na úvod rozhovoru ukázal nohu, která si blízko kotníku vyžádala hodně stehů, nebyl to úplně hezký pohled. Následné povídání se sprinterem a klasikářem Pavlem Bittnerem bylo mnohem příjemnější. Už byl zpět v plném tréninku a tělem mu koloval optimismus, že i přes nesnáze start Tour de France stihne. Když zjistil, že do začátku zbývá devatenáct dnů, s úsměvem pronesl: „Ty jo, to je docela málo, to bych měl pohnout kostrou.“

Premiéru na Tour si odbyl loni, ve sprintech skončil na skvělém 4. a 5. místě. Přesto si novinku zažije. Tentokrát vyrazí bez přípravných závodů, ten poslední totiž odjel 20. května: na klasice v Dunkerque byl v závěrečném sprintu natlačen na ochranné bariéry a o jednu z nich si i přes tretru pořezal nohu…

Co vám jako první problesklo hlavou, když jste na klasice v Dunkerque skončil na zemi?
„Samozřejmě mi problesklo, kolik času zbývá do Tour de France a jak dlouho by mohla trvat rekonvalescence. V nemocnici jsem se pak bavil s doktorem, ale byl to normální doktor, který tam přišel a zašil mi nohu. Nebyl to žádný sportovní lékař. Co jsem slyšel od více sportovců, od běžných doktorů člověk nemůže brát predikce seriozně. Protože tento mi řekl šest týdnů bez sportu.“

To byste mohl začít sportovat těsně před startem Tour.
„To jsem si říkal: Tak Tour nestihnu, to je v Prčicích. Ale pak jsem si slíbil, že budu dělat nejvíc, co půjde, a nebudu se stresovat. Když Tour zvládnu, super, když ne, nedá se nic dělat. Závodů je ještě víc, třeba španělská Vuelta a tak dále. Ale postupně se to vyvíjelo dobře. Druhý den jsem letěl domů a celý proces rekonvalescence probíhal tak, že start Tour zvládám a i v docela dobré formě, takže super.“

Na co ale cyklista myslí těsně po pádu, když se snaží zvednout ze země? Přemýšlí jen nad tím, co může mít polámaného?
„No jasně. Člověk se snaží jít do toho v maximálním adrenalinu naplno, a najednou leží na zemi. Chvilku jsem si říkal, jak se to mohlo stát, jestli to byla moje chyba, nebo na koho můžu být naštvaný. Pak postupně odejde adrenalin a přemýšlíte, jestli máte dojet do cíle, co dělat. Jak se cítíte, jestli vás něco bolí. Podíváte se na kolo, jak dopadlo. Zrovna v tomto případě jsem chtěl dojet do cíle, ale nemohl jsem si stoupnout na pravou nohu, k tomu mě hrozně bolelo rameno a kolo mělo úplně přetočená řídítka, takže jsem dojet nemohl.“

Nejhůř na tom byla noha?
„Ano, nemohl jsem si pořádně stoupnout. Byl jsem v šoku, taky jsem byl hodně vymrzlý. Říkal jsem si, že budeme muset jet do nemocnice zkontrolovat rameno a hlavně nohu, protože byla velká boule na holeni. Nasedl jsem do sanitky, měl na sobě aero návleky, takže jsem si nemohl pořádně sundat tretry. Ale věděl jsem, že mám něco s chodidlem, nemohl jsem ho přitáhnout k sobě. Když mi tretru sundali, viděl jsem zničehonic obrovskou díru na chodidle u kotníku. To nám došlo, že to bude asi větší problém než rameno, kterému se nakonec nic nestalo. Holeň byla taky v pohodě, měl jsem tam jen dva stehy.“

Na fotkách z nemocnice, které jste dával na Instagram, jste vypadal relativně v dobrém rozpoložení. Jak se vám to povedlo?
„V nemocnici to byl docela zážitek, ale naštěstí mě z ní hned po vyšetřeních pustili. Ale díky bohu, že tam všechno zvládli správně a já pak neměl žádné komplikace. Tak jsem začal přemýšlet, jestli hned druhý den letět domů. Tým mi koupil letenku a začal jsem řešit, kde se budu zotavovat, kde budu chodit na rehabky a tak dále. Dostal jsem kontakt od (cyklisty) Petra Kelemena na Jáchyma Koláře, který jezdí jako fyzioterapeut s reprezentací vodního slalomu, hrozně fajn borec. Ten mi řekl, že pod svazem cyklistiky a Českým olympijským výborem můžu být zařazený do Centra sportovní medicíny Pavla Koláře. Ze svazu mi to během odpoledne vyřídili, takže velký dík všem, že jsem měl hned rychlé nastartování rekonvalescence.“

Když se vrátím ještě k pádům, přibližte, jak to chodí, kdo vás ošetřuje jako první a jak probíhá následná péče?
„Myslím, že kdybych spadl na větším závodu, bylo by to něco jiného, ale tohle nebyl největší závod. Jel jsem normální sanitkou do nemocnice, kde jsem byl přijatý jako normální pacient. Neměli jsme tam ani týmového doktora, ten byl na telefonu. Byla trošku smůla, že tam nebyl a nemohl to úplně dirigovat. Tím, že tam nemluvili všichni pořádně anglicky, bylo to ještě o to složitější. Ale měl jsem s sebou sportovního ředitele.“

Třeba na Tour de France často slyšíme, že je tam kamion, ve kterém je ošetřovna i s rentgenem.
„Naštěstí jsem na Tour loni nespadl (klepe na dřevo), takže to nevím přesně. Ale když tam spadl loni Warren Barguil, bylo to docela rychlé. Potřeboval něco zkontrolovat, tak šel s týmovým doktorem a do půlhodiny byl zpět. Tam je zázemí samozřejmě mnohem větší.“

Loni jsem v první etapě trpěl

Místo závodů, které jste měl v plánu, začal závod s časem. Kdy vám poprvé lékaři dali reálnější vizi, že Starou dámu stihnete?
„Spadl jsem ve středu, a další týden v pátek jsem byl na druhém ortopedickém vyšetření, kontrole na sonu, jak to jde. Tam mi pan doktor řekl, že už můžu dělat sport, ale bez toho, abych zatěžoval kotník. A že po víkendu můžu i na trenažér, ale musím mít ortézu. To bylo úplně super, že jsem mohl začít nějakým způsobem točit nohou. Hned ten den jsem naběhl do posilovny a začal jezdit na veslovacím stroji. Blbnul jsem na tom, jezdil jsem asi hodinu a půl, dvě hodiny, dělal jsem, co šlo. A vlastně od té doby, jak jsem se začal hýbat, a krev začala cirkulovat, otok rychle opadnul. Takže to začalo fungovat skvěle a v pondělí jsem mohl na trenažér.“

Jak vypadal tento trénink. Kolik hodin jste mohl jet?
„Poprvé s ortézou asi hodinu. Druhý den jsem jel dvě hodiny. To jsem byl na