Muž úniků na Tour Otruba: Už jsem měl skoro i zákaz. Jak soupeř naplánoval taktiku

V pondělí si, stejně jako všichni závodníci na Tour de France, užil zasloužené volno. V plánu byla jen lehká vyjížďka, ideálně někam na kávu. V dalších dnech ale čeká Jakuba Otrubu další těžká práce. Jeho španělský druhodivizní tým dostal na Starou dámu poprvé divokou kartu. A jak už to u těchto sestav bývá, pokud nemají hvězdu typu Julian Alaphilippe či Tom Pidcock, chtějí být hlavně vidět, aby jejich sponzoři dostali patřičný prostor v záběrech kamer. Nejlepší cesta, jak toho docílit, je poslat svého závodníka do denního úniku, čili před peloton, kde je velmi dobře vidět. A to je právě práce osmadvacetiletého Čecha.

Loni už jste jel španělskou Vueltu, na Tour de France jste ale poprvé. Jaké jsou zatím vaše poznatky o tomto závodu?
„Má to hrozně velký dosah mezi lidmi, ať už online, nebo kolem trati. Lidí je všude spousta, je to jiné oproti ostatním závodům. Třeba na Vueltu jsem vůbec neměl loni takový ohlas, co se týče toho, kolik lidí mi psalo zprávy. Jak jsem teď byl poslední dva dny v úniku, tak mi pak přišlo tolik zpráv od lidí, o kterých ani nevím, že se zajímají o kolo. Tour prostě každý zná. A u trati je spousta lidí. Samotné závodění mi přijde, že se dá porovnat s jinými World Tour akcemi, monumenty a tak. To mi nepřijde zas tolik jiné, ale tím dosahem a zvukem mezi lidmi je to nesrovnatelné.“ 

Jak sám říkáte, vaše popularita vzrostla díky tomu, že jste byl v denním úniku. Šel jste si pak přidat u večeře?
„Jo, člověk spálí víc, když si vítr musí prorážet sám. Takže větší porce určitě byla. Také jsem se pak cítil v ty dny po úniku vlastně lépe. I v neděli jsem se tam chtěl dostat, ale v týmu jsem dostal až zákaz, že jsme teprve v prvním týdnu a že mám šetřit a jen dojet do cíle. Takže každým dnem se zatím cítím lépe.“

Zákaz úniku? To se děje?
„Řekli, že nemám nic zkoušet, žádné nástupy. Že chápou, že bych se chtěl dostat do úniku tři dny za sebou, ale že je Tour ještě dlouhá a že mě potřebují i v druhém týdnu na dvě sprinterské etapy, na ten ‚snadný‘ únik, kde bude pár lidí a budeme tam zase vidět.“

Když byla řeč o jídle, jak to chodí v Caja Rural? Máte také svého kuchaře jako všechny velké týmy?
„Kuchaře a food truck máme, to jsme měli i loni na Vueltě. Asi to není v takovém rozsahu, jako nějaké větší týmy, kde mají spočítáno, kolik každý závodník za ten den spálil, a podle toho mu připraví talíř přímo pro něj, takže ti jezdci pak už nemusí ani řešit, kolik toho sníst. To u nás není. Jednotlivé porce a měření příjmu a výdeje si děláme sami. My máme kuchaře, který má svůj food truck a připravuje nám jídlo, které chceme a u kterého víme, že je dobré. Nemusíme se spoléhat na hotel. Bez tohoto servisu už to asi ani nejde, protože mezi hotely je velký rozdíl a nikdy nevíte, co v tom je. Někde vám dají třeba do rýže olej, taky je to problematické u masa.“

Vy jste jezdil do úniků i loni na Vueltě a Espaňa. Jak se v tomto ohledu liší Tour a Vuelta?
„To záleží na tom, jaká je etapa. Dobrý příklad je tento víkend. V sobotu se šlo do úniku dostat lehce, tam jsme měli po startu zájem vlastně jen my tři, co jsme tam nakonec byli. Takže tam dáte jeden nástup, když se to nepovede, tak druhý a na ten třetí to už určitě vyjde. Naproti tomu v nedělní etapě bylo všem jasné, že únik má velkou šanci dojet do cíle. To se pak závodí dlouho, v podstatě než všem dojde voda, jídlo, síly a vůle závodit. Únik se včera udělal až 90 km před cílem, a to pak jen se do něj v takové etapě dostat, je skoro jako vyhrát. Takže ještě bych se chtěl dostat do nějakého takového úniku. Ty ve sprinterských etapách, kde jsem už byl, to je jen o tom postavit se na startu do první řady, zkusit jeden nástup, a ono to většinou vyjde. Všichni vědí, že si to sprinterské týmy pohlídají, protože šancí nemají tolik, takže je to únik na to být vidět a ukázat tým.“