Pogačarův výstřel do sezony: překonané rekordy, další sólo a hrozba jménem Seixas
Připsal si další rekord. Jednak nejrychlejší Strade Bianche v historii této italské jednorázovky. Především je ale Tadej Pogačar mužem, který tento závod vyhrál už čtyřikrát, což se ještě žádnému cyklistovi nepovedlo. Přitom šlo o první závod sezony této megastar. A znovu, tak jako při předchozích dvou vítězstvích, i té letošní dosáhl po dlouhé sólo jízdě. „Mladí kluci mě dostávají na limit, takže do toho musím jít ještě víc naplno,“ přiznal Pogačar. Jeho dalším cílem je vítězství v monumentu Milán-San Remo, kterou stále ve svých statistikách nemá.
Monte Sante Marie. Štěrková silnice v Toskánku, která se stala hodně známou hlavně díky Tadeji Pogačarovi. Právě v tomto sektoru se totiž v posledních třech ročnících zrodily útoky, které následně vedly k jeho výhrám. Ať už šlo o osmdesátikilometrovou sólo jízdu v roce 2024, nad kterou všichni kroutili hlavou, nebo o souboj dvou mužů na trase dlouhé 78,5 kilometru. Tak jako v minulé sezoně, kdy s výjimečným Slovincem vydržel dlouho soupeřit Tom Pidcock.
Stejnou metu, tedy 78,5 kilometru před cílem, si Pogačar vybral i letos.
Útok mu zahájil Jan Christen 82 kilometrů před páskou, když zrychlil tempo na čele pelotonu. Za ním se držel Slovinec. V tu chvíli Quinn Simmon v polovině skupiny nestačil a rozpojil balík na dvě části. Ta první čítala devět cyklistů. V krátkém sjezdu už se Pogačar rozhodl vyrazit dopředu. Držel se ho opět Pidcock, který měl ale problémy s řetězem, které mu znemožnily zopakovat loňský kousek.
Vzpamatoval se ale i teprve devatenáctiletý Paul Seixas, s nímž se držel Isaac del Toro a také Matteo Jorgenson. V nejprudším stoupání úseku se však začal Pogačar vzdalovat i této miniskupince. Z ní se odtrhl mladičký Francouz z celku Decathlon CMA CGM, který se dalších pár stovek metrů snažil držet muže v duhovém dresu. Ovšem na jeho výkonnost Seixas, do kterého Francouzi vkládají velké naděje a vidí ho jako příštího domácího vítěze Tour de France, ještě stále nemá.
„Bylo to trochu zvláštní. V okamžiku, kdy zaútočil, jsem jel za Pidcockem, takže jsem tam byl trochu zavřený. Ze strany závodníků UAE to bylo i záměrné. A jakmile má Pogačar nějaký náskok, je už nesnadné ho dohnat. Pokusil jsem se dostat zpět na jeho zadní kolo, byl jsem hodně blízko, ale pořád to bylo k vrcholu 500 metrů. Viděl jsem, že jede určitý kalkul, že ví, co dělá,“ popisoval po závodě Seixas.
Lídr týmu UAE Emirates XRG se tedy opět 78,5 kilometrů před cílem vydal na svou tradiční dlouhou sólo jízdu.
Náskok postupně navyšoval. 60 kilometrů do cíle to bylo lehce přes minutu. S dalšími kilometry pak ještě drobně narůstal.
A ačkoliv i Pogačar musel vynakládat velké úsilí, našel si během trasy i čas na vtípek. Ve chvíli, kdy projel jednou z prudších zatáček zhruba 50 km před cílem, ohlédl se na kameru za sebou a pravou rukou naznačil zklidnění tempa. Narážel tím na událost z minulého ročníku toskánské klasiky, kdy do této zatáčky vlétnul velkou rychlostí s Pidcockem. Jenže zatímco cyklokrosový a bikový mág projel bez potíží, Pogačarovi to podklouzlo a skončil na zemi. K jeho velkému štěstí ale v trávě vedle silnice. Do cíle si pak pro další výhru dojížděl s potrhaným pravým rukávem svého bílého dresu s duhou.
Mladí kluci mě dostávají na hranu
I tentokrát bylo už hodně dopředu jasné, že výhru urve opět čtyřnásobný vítěz Staré dámy. Bylo tak mnohem zajímavější sledovat dění za ním, tedy souboj o zbylá dvě místa na pódiu. A do toho se vložila mladá generace. Devatenáctiletý Seixas a dvaadvacetiletý Del Toro.
Seixas měl ale před sebou těžkou práci. Stíhací skupinka byla většinou jen dvacet sekund za nimi a Pogačarův parťák se nechtěl střídat a jet vepředu. Přesto rodákovi z Lyonu zbyly do závěru síly a Mexičana se zbavil.
„Pogačar jel jako v jakémkoliv závodě v předchozích dvou sezonách. Má obrovský náskok před ostatními. Ale jsem rád za druhé místo, je to pro mě velká zkušenost,“ podotkl Seixas.
Vítěz jako obvykle pochválil všechny své týmové kolegy. „Pravděpodobně to pořád opakuju, ale moc děkuju týmu, všem klukům, kteří odvedli svou práci. Byla čest s takovýmto týmem jet a zakončit to výhrou,“ řekl ještě před tím, než si na pódiu převzal čtvrtou trofej za výhru na Strade Bianche.
Pak musel sice spěchat na ceremoniál, ale po něm se vrátil, aby ještě povyprávěl, jaký vliv na jeho výkon měla právě dvojice mladíků. „Dneska to bylo hodně dobré i na mě, za mnou byli mladí kluci, kteří mě dostávají na limit,“ připustil. Což také vedlo k tomu, že vítěz závodu měl největší průměrnou rychlost v jeho historii. Ta činila 42,7 km/h.
„Jak říkám, mladí kluci mě dostávají na hranu, takže do toho jdu víc a víc. Máme tady spoustu mladých soupeřů, takže je potřeba trénovat,“ usmál se Pogačar. Jeho dalším závodem bude až za dva týdny monument Milán-San Remo, který by tak moc chtěl vyhrát, ale ještě se mu to nepovedlo.
„Je to závod, který je nejtěžší vyhrát, takže tomu budu chtít dát všechno,“ podotkl úřadující mistr světa i Evropy.
