Hrdina Satoria: Hlavně se mi neukláněj! Inženýr z ČEZu opět šokoval Japonsko
Ve svém posledním zápase za reprezentační tým to nadhazovač Ondřej Satoria dokázal znovu. Podobně jako před třemi lety na World Baseball Classic šokoval japonské Samuraje a tentokrát jim nenechal ani bod. V Tokio Domu se kolem něj strhl poprask díky příběhu nečekaného hrdiny a stránka MLB o něm psala jako o Jediovi. „Nesnáším Jedie. Vždycky jsem měl hroznou slabost pro záporáky,“ usmál se Satoria. Česko i přes jeho výkon po propadu v osmé směně prohrálo 0:9.
Technik inženýringu z ČEZu je opět senzací baseballového světa. Pohnutá tvář Ondřeje Satorii, jak se dívá do nabitých tribun Tokio Domu po svém posledním nadhozu, se stala v okamžiku virálním hitem. Satoria vydržel čtyři a půl směny bez jediného bodu proti slavným Samurajům. Mrzelo ho, že Japonci nepostavili megahvězdu Shoheie Ohtaniho. Tohle byl ale jeho večer. Kdyby mu to nedošlo po potlesku vestoje od diváků, úkloně trenéra Pavla Chadima či japonských hráčů, muselo mu to doklapnout v místnosti pro tiskovky, která byla přeplněná. Záběr, jak se Satoria probírá zpět přes novináře, si od iSportu vyžádala samotná MLB.
Jak vám bylo na té nabité tiskovce?
„Upřímně řečeno hrozně. Z toho jsem byl daleko nervóznější než ze zápasu. Nevěřil jsem, že tam ti lidé jsou kvůli mně. Čekal jsem, že jsou tam kvůli manažerovi Samurajů. Když neodcházeli, tak jsem trošku víc znervózněl.“
V Japonsku jste za hvězdu, nejste už zvyklý?
„Ne, jéžišmarjá… Já to nesnáším! Byl bych rád, kdybych teď byl zavřený v šatně a měl bych klid.“
Co jste si říkal, když jste dosáhl limitního počtu nadhozů a trenér Pavel Chadim mířil k vám na nadhazovací kopec?
„Hlavně se mi neukláněj! To jsem si říkal, on to přesně udělal. Nevím moc, co na to říct. Já jsem počítal, že mám pitch count (limit nadhozů – pozn. red.) a musím dolů. Tak jsem si říkal: OK, tak je to tady. Naposledy jsem si hodil za nároďák. Jsem rád, že to vyšlo, jak to vyšlo. Za to nemůžu být víc vděčný. Mám radost, že se mi podařilo uhájit čest českého baseballu se začátkem toho zápasu.“
Když jste pak šel do dugoutu, ještě jste se otočil a díval se na tribuny. Tam vám bylo jak?
„Do breku. Vlastně jsem i brečel. Věděl jsem, že to pro mě bude naposledy, kdy jsem měl možnost hrát jako hráč na takovém stadionu před tolika lidmi. Chtěl jsem si to užít. I ty lidi. Tleskali mi, jsem hrozně rád, že se dneska bavili.“
46 tisíc fanoušků? Nejde to popsat
A v dugoutu vás hráči hned zavalili…
„Objímali mě. Nechci si nijak fandit, ale myslím si, že mě spousta hráčů má rádo, protože jsem komunikativní člověk. Byla to pro mě i zpětná reakce, jak si mě ostatní váží. Hrozně mě to dojalo. Taky jsem to nečekal. Dneska se stala spousta věcí, které jsem nečekal. Já jsem za to hrozně rád, že jsem měl tu možnost kariéru v reprezentaci ukončit takhle.“
Byl jste klidnější než před třemi lety, kdy jste sice vyházel Shoheie Ohtaniho, ale pak jste přiznal, že se vám z nervů rozklepala noha?
„Když zpětně vzpomínám, jaké to bylo v tom zápasu, tak asi jo. Já jsem tam přišel a nebyl jsem nervózní. U prvního nadhozu, když začali zpívat, se mi trochu začala klepat kolena. Prostě jsem se od toho oprostil. Jediné, na co jsem se soustředil, bylo znepříjemnit jim to. A to hlavně si to užít, protože to je naposledy a ještě naposledy na takovémhle turnaji.“
Jaký jste měl úkol od trenéra Pavla Chadima?
„Úkol byl vydržet deset pálkařů s tím, že jsme chtěli, abych na Shoheie házel dvakrát. To byl ten úkol. A trošku jsem tam vydržel déle, než jsem sám čekal.“
Ohtani, který v předchozích zápasech začínal japonský lineup, ale zůstal na střídačce. Co vy na to?
„Mrzelo mě to, protože jsem mu chtěl ještě jednou čelit. Ale zas na druhou stranu, možná dobře, že to dopadlo, jak to dopadlo, pro mě asi dobré.“
Můžete říct, jaké to je stát sám na nadhazovacím kopci před 46 000 fanoušky?
„Já myslím, že to asi nejde popsat. Je to taková věc, kterou když člověk nezažije, tak neví, jaké to je. Je to těžké vysvětlit lidem, kteří baseball nehráli. Ono se říká, že my nadhazovači jsme mentálové, právě kvůli tomu, že tohle musíme vydržet.“
Jak vysvětlit, že vaše pomalé nadhozy v čele s vaším slavným „dělníkem“ na Japonce znovu fungovaly, přestože už je znali?
„Musíme fér říct, že oni nehráli v plné sestavě. Ale měli tam plno hvězd. Já jsem si myslel, že dostanu nabančíno, protože už mě viděli. Když jsem byl s Pavlem na večeři, kde mi vysvětloval, proč mě vybral, tak mi to potom popsal a řekl mi jednoduše: Oni na to nejsou připravení. Oni to nefejsujou každý den. Já jsem mu dal zapravdu a říkal jsem si: OK, uvidíme, jak to půjde. Šel jsem do toho zápasu zvědavý, jestli jsou na to nějakým způsobem připravení, jestli to nějakým způsobem skautovali. Stalo se, že se mi dařilo je držet na uzdě.“
Víte, že MLB na svých stránkách nahodila titulek, jestli se na hřišti nedějí nějaké triky Jediů z Hvězdných válek? Byli to rytíři dobra proti temné síle Sithů…
„Nejsem Jedi! Nesnáším Jedie… Já jsem Sith. Já jsem měl vždycky hroznou slabost pro záporáky. Sithové byli vždycky lepší a byli víc cool než Jediové.“
