Zápas v boxu i trénink s olympioniky. Hlavní aktéři filmu Bojovník mluví o drsném natáčení
Na plátně je uvidíte rvát se a nenávidět se. Mimo něj jsou to ale praví parťáci, které stmelila dřina při natáčení nového filmu Bojovník, jenž je právě v kinech. Milan Ondrík jako klaďas „Hoff“ a Ján Jackuliak jako záporák „Kardoš“ jsou hlavními hrdiny snímku, který se odehrává v kulisách domácí MMA ligy Oktagon. Oba herci se na roli dlouho fyzicky připravovali a po cestě taky utrpěli vážná zranění. Podle nich ale Bojovník není jen o zápasení, ale hlavně o boji za život samotný. „Já doufám, že si diváci z filmu vezmou něco, co i pro mě bylo během života klíčové. Ať překročí svůj stín,“ říká Jackuliak v rozhovoru pro iSport.
Když jste film viděli poprvé, jaký jste měli dojem? Jak to na vás zapůsobilo?
Milan Ondrík: „Při každém filmu mám nějaká očekávání, respektive vím, že jsem pro to udělal maximum, co jsem mohl, a potom už to není v mých rukách. A to je vlastně taková bezmoc, potom čekáte na výsledek. Viděl jsem to na festivalu v Karlových Varech a užil jsem si to. Ten film mě emocionálně zasáhl tam, kde jsem chtěl, aby mě zasáhl, již při čtení scénáře. Teď jsem ho viděl znovu v Bratislavě a myslel jsem si, že se podívám jen na kousek. Nakonec jsem ho ale dokoukal do konce. Měl jsem tam spoustu blízkých a lidí z gymu a ten film se mi líbil ještě více.“
Ján Jackuliak: „Já jsem to viděl poprvé právě v Karlových Varech. Samozřejmě, obrovské plátno, vynikající zvuk, ale bylo to takové zvláštní. Taková velká oslava filmu. Až tak jsem si to neužil. Je pravda, že opravdu poprvé jsem si to užil taky v Bratislavě vedle svých blízkých. Na předpremiéře v Lučenci na jižním Slovensku, odkud pocházím, to viděla i moje maminka. Doteď vypisuje, že je nadšená, že to chce vidět ještě jednou. Včera jsem jí ale musel napsat, že až takový grázl, jako moje postava ve filmu, nejsem. Ptala se mě totiž: ‚Ale synku, je ti v životě dobře, viď?‘ Smál jsem se. Potvrdilo mi to, že film funguje.“
Velký motiv filmu je boj s vnitřní agresí. Hlavní postava to pojmenovává jako ‚černého pasažéra‘. Je to pro vás osobní téma?
Milan Ondrík: „Někdy jsem sám sebe překvapil, co ve mně je. Kromě toho, že mám v sobě velmi mnoho emocí, mnoho lásky, mám i ty černé pasažéry. O tom film je. Ta klec je nějakým způsobem metafora na boj v hlavě člověka, konkrétně této postavy. A pokud vyhraje sám nad sebou, vyhraje i nad soupeřem, respektive nad životem, který je nepříznivý.“
Ján Jackuliak: „Já jsem to tak měl v reálném životě. Byl jsem velký rebel, ve čtrnácti letech jsem odešel z domu. Nebudu říkat, co všechno jsem zažil, ale byl jsem skutečně úplně na dně. A vyšplhal jsem se. Musím říct, že tímto filmem se kruh u mě uzavřel.
Ve filmu jsou rozsáhlé pasáže z přípravy na zápas. Byl to fyzicky nejtěžší film vašich kariér?
Milan Ondrík: „I pro mě se tímto snímkem uzavřel kruh, nebo nějaká herecká etapa. V posledních letech jsem točil filmy, kde jsem hodně fyzicky pracoval, i filmy, kde jsem použil psychologické herectví. V Bojovníkovi se to nějakým způsobem všechno střetlo. Ta fyzická dřina mě překvapila. Představoval jsem si to jednodušší. Protože bojový film, to znamená, že doma se nebudu muset vymlouvat, že utíkám z domu za klukama do gymu, ale budu říkat, že musím jít trénovat do práce. Jen potom jsem si uvědomil jednu věc, že trénink normálně trvá hodinu, ale zapomněl jsem na to, že natáčecí den má dvanáct hodin. A když točíte trénink ve filmovém gymu, tak natáčíte reálně dvanáct hodin tréninku. Bylo to fakt náročné. Povzbuzovalo mě ale, když jsem viděl reálné zápasníky z Oktagonu, jak se taky potýkají s únavou. Já jsem to měl ještě o to náročnější, že když oni šli domů, mě ještě čekalo odehrát nějaký těžký emocionální dialog.“
Za život se vyplatí bojovat
Jak těžké bylo se dostat do požadované fyzické kondice?
Ján Jackuliak: „Já jsem rok a půl trénoval opravdu řecko-římský zápas. Měl jsem k tomu box, bodybuilding. Do toho potom samozřejmě přišla přísná strava. Ale víte, když se připravujete na takovýto film a ještě do toho máte plno jiných věcí, navíc i rodinu, opravdu to není jednoduché. Ale co jsem se naučil za ten rok a půl já jako herec, je disciplína.“
Milan Ondrík: „Já jsem se na to připravil poctivě, jako se snažím poctivě připravovat i na postavy v divadle či na jakoukoliv filmovou postavu. Zde jsem to chtěl využít a dal jsem si takovou výzvu, že jsem si zkusil reálný boxerský zápas v organizaci Králové Ulice. Bylo to extrémní a stejně tak i natáčení finálního zápasu. To bylo obzvlášť dramatické, protože jsme byli všichni zranění. Jacek měl zlomenou ruku a nakonec jsme snad všichni skončili v nemocnici. Navzdory tomu, že jsme se snažili připravit, že jsme se otužovali.“
Vy jste říkal, že jste trénoval řecko-římský zápas. Chtěl byste si v této disciplíně taky zkusit zápasit?
Ján Jackuliak: „Zápasy už asi ne. Ale přiznávám, že jsem nějaké výzvy dostal .A moje milovaná Barbora řekla: ‚Poslechni, prosím tě, uklidni se, máme malé dítě.‘ Samozřejmě, že dopamin tam chybí, ale stále chodím na tréninky. Byl jsem pod vedením olympionika Jozefa Lohyni, který byl i mistrem světa ze šampionátu v Japonsku. Ten chlap se se mnou nijak nepáral. To byly drsné tréninky, dvakrát týdně, ale zanechaly ve mně již zmíněnou disciplínu. A osobně si myslím, že se k tomu vrátím. Teď mám jiné věci, ale vrátím se k tomu, protože možnost se vybít v této době tímto způsobem je pecka.“
Momenty brutální intenzity musely nastat asi i při natáčení v arénách, během skutečných turnajů. Měli jste jen jeden pokus, že?
Milan Ondrík: „Já jsem se musel velmi soustředit na to, abych si neuletěl jako Milan Ondrík. Já jsem Jackovi trošku záviděl, že on si mohl dělat takovou trošku show na tom, protože jeho charakter byl úplně jiný. Byl jsem nadšený hlavně z diváků, kteří se do toho zapojili s velkou vervou a podpořili nás. Bál jsem se, že se během této přestávky všichni zvednou a půjdou na pivo, že jim to celé bude vadit. Ale nastal opak, takže jsem si to moc užil a výsledek je skvělý.“
Bylo to pro vás tedy jednodušší, že jste si to mohl více užít a vyřádit se?
Ján Jackuliak: „Tak samozřejmě, že je to trochu jiné, když máte více prostoru pro improvizaci, ale já ten Béla Kardoš reálně nejsem. Já jsem úplně jiný prototyp člověka. (směje se)“
S čím byste byli rádi, aby diváci odcházeli z kina?
Milan Ondrík: „Za život se vyplatí bojovat. Je potřeba bojovat za lásku, za spravedlnost, za zdraví, za všechno. Boj je součástí života a boj může být i krásný, ne jen agresivní.“
Ján Jackuliak: „Já doufám, že si vezmou něco, co i pro mě bylo během života klíčové. Ať překročí svůj stín. A v tom filmu to je. Já bych to doporučoval všem. Překročte svůj stín a začnou se vám plnit sny.“
