Bojar dobyl Asii v sumó, Procházka v MMA: Japonsko je jinačí planeta

To, co se podařilo Pavlu Bojarovi, je až k nevíře. Čtrnáct let žil v Japonsku jako sumó bojovník. Za tu dobu se dokázal dostat do nejvyšší ligy a jeho válečná přezdívka „Vznešená hora“ je dodnes ve východní Asii pojmem. Bez přehánění. Kluk z Česka, který musel skončit s judem kvůli nezvladatelné povaze, se v národním japonském sportu stal celebritou.

„Nemohl jsem jít třeba normálně s rodinou do Disneylandu. Protože mě tam lidé zastavovali a fotili. Byl jsem další atrakcí,“ vzpomíná s pousmáním. Před osmi lety se ale v tichosti vrátil do rodné země a tento příběh se připomíná jen vzácně. Současná hvězda MMA Jiří Procházka jej ovšem zná a respektuje. Proto tolik toužil o vzájemné setkání. A konečně to povinnosti sportovců dovolily.

Co pro vás toto setkání znamená?
Procházka: „Jelikož jsem o tobě (mluví směrem k Bojarovi) hodně slyšel a viděl řadu videí, trochu mě udivilo, že se o tobě v široké veřejnosti zase tak úplně neví. Je přitom nádherný, že máme takovou českou stopu v sumó. Nic víc než poklona.“

Bojar: „Naše sporty jsou hrozně rozdílné. Každopádně se mi líbí, jak Jiří vystupuje, a že vypadá rozumně. Když se na MMA zápasy občas dívám, připadá mi, že se spousta zápasníků chová jako opice. Ač člověk dělá jakýkoliv sport, musí to mít hlavu a patu.“

Pavle, na první pohled by člověk netipoval, že jste zápasil v sumó, tedy v duelech kolosů. Během kariéry jste nikdy neměl víc než sto kilogramů.

Bojar: „V poslední době jsem trochu přibral. Vážím asi sto pět. Ale v době, kdy jsem se pral, jsem měl nějakých devadesát šest kilogramů. V podstatě tolik, jako má Jirka teď. Soupeři měli v průměru tak sto šedesát.“

Kolik vážil nejtěžší protivník?

Bojar: „Asi dvě stě. A mám pocit, že jsem ho neporazil. Sto osmdesát, to se porazit dalo, ale s dvěstěkilovým jsem třikrát prohrál. Ono se s tím nedá nic dělat, člověk ho neoběhne. Kruh, ve kterém se zápasí, je dost malý. Má průměr zhruba 3,6 metru. Už si to nepamatuju přesně. Ale oproti oktagonu v MMA je to prostě malý.“

Procházka: „Že je tam hned kontakt, to mě na tom taky zaujalo.“

Bojar: „Ano, čáry, za kterými stojíme proti sobě, jsou vzdálené asi sedmdesát centimetrů. Teď si vem, že na ně dáš ruce, přes to máš ještě hlavu, aby šel člověk pořádně dopředu.“

Zápasil jste v sumó čtrnáct let. Japonsko si vás velmi oblíbilo, a to nejen díky sportovním výkonům. Choval jste se přesně podle zvyklostí a velmi pokorně k tradicím.

Procházka: „To asi ani nejde jinak, ne?“

Bojar: „Jde to, ale člověk by tam byl velmi neoblíbený. Bral jsem to přirozeně, jsem v cizí zemi, tak se chovám podle jejich pravidel. Ne, že se budu dožadovat něčeho, na co jsem byl zvyklý doma.“

Jiří, do Japonska jste jezdil vždy jen na samotné zápasy, takže jste tam strávil sotva pár dnů. I tak jste si svým vystupováním získal nejen v ringu velké uznání.

Procházka: „Předcházely tomu především sportovní výkony. Záleží na tom, jak se během nich člověk chová. Buď je to podle jejich norem, a je člověk oblíbený, anebo ne. Japonsko se však čím dál tím víc rozděluje. Někteří mají rádi show ve stylu Ameriky, ale tradice tam jsou pořád silně zakořeněné.“

Pavle, během kariéry jste zažíval skoro až slávu popové hvězdy. Ani jste skoro nemohl jít s rodinou na veřejnost. Je to tak?

Bojar: „Když jsme šli třeba do Disneylandu, byl jsem sám atrakcí. což nebylo nic moc. Lidi mě všude poznávali, proto jsem se naučil všude jezdit autem. Soukromí šlo úplně do háje.“

Procházka: „Jak je tam sumó sledované? Jak moc to ještě prožívají?“

Bojar: „Sumó je národní sport, patří k tamní tradici. Hned se hrozně probírá, když někdo udělá něco špatně. Člověk se opravdu musí chovat striktně podle tradic, což se zdá v dnešní době jako šílenost, ale tam se na to hledí pořád přísně. Jakožto cizinec jsem měl třeba problém uhlídat, jaké mám mít kdy kimono. Není totiž kimono jako kimono. Někam si člověk může vzít tohle, někam tohle… A když si to vezme blbě, v očích ostatních se dost znemožní.“

Procházka: „V Japonsku jsem například zápasil proti bojovníkovi jménem Satoshi Ishii (rok 2015, Procházka vyhrál v 1. kole KO), který je olympijským vítězem v judu. A tím, že přešel do MMA, tak ho svaz juda zavrhnul. Jinak by tam prý měl věhlas, slávu a zajištěný život. Po odchodu do smíšených bojových umění s ním však svaz juda automaticky zpřetrhal všechny vazby. MMA prý hodnotí přísně, protože jako sport nemá tradici a není tam ještě zakořeněné.“

V Česku jsme si už vcelku zvykli, že jsou kauzy bojovníků propírány veřejně. Vy jste to, Pavle, ale zažil ve velké míře v Japonsku, kdy o vašem osobním životě psal i tamní bulvár.

Bojar: „Je to tak, to bylo hodně špatný. Přišlo se tehdy na to, že mám nemanželské dítě (v současnosti má se ženou, kterou si později vzal, už tři dcery). V té době to byl hodně velký průšvih.“

Musel to tehdy řešit i šéf stáje, protože to byl opravdu skandál, že?

Bojar: „Bavili jsme se o tom hodně. Chvílemi i fyzicky, bylo to hodně fajn. (pousměje se) Tam mají takové krásné tresty, jako seiza (poklek). Znáš?“ (otočí se na Procházku)

Procházka: „Samozřejmě.“

Bojar: „Jak dlouho to vydržíš?“

Procházka: „Zkoušel jsem hranu. Hodinu a něco.“

Bojar: „Už po pěti minutách vás začnou brnět nohy. Je to v podstatě nezdravé. Takhle se sedávalo před císařem. Proč? Aby ho člověk nemohl napadnout. Ztvrdnou vám totiž nohy a nezvednete se. A já tak seděl i šest hodin.“

Procházka: „Ty jo.“

Bojar: „Takže když šéf mluvil, musel jsem klečet. V době, kdy to vyšlo najevo, jsem přemýšlel, že ukončím kariéru kvůli udržení tváře stáje. Načež mi trenér řekl, že vůči těm lidem, co mě doteď podporovali, mám povinnost prát se dál. Kauza se později v médích změnila, protože se šlo víc právě po šéfovi.“

Protože vás neuhlídal?

Bojar: „Šlo o něco jiného. Ukázalo se, že nás mlátil a odcházeli kvůli němu zápasníci. Šéf nakonec průběhem řešení těchto kauz zemřel. Měl jsem pak dál problémy s jeho ženou, protože mi dávala za vinu, že se to vše rozjelo kvůli mně.“

Jak dlouho jste tam pak ještě zůstal?

Bojar: „Asi dva roky. Kariéru jsem ukončil až v době, kdy jsem nebyl schopný dávat lidem to, co chtěli vidět. Když člověk postoupí do nejvyšší skupiny, očekávají se od něj výsledky. Je to daleko víc sledované, zápasníci dostávají velké peníze a mají dokonce i vlastní sluhy. A když pak spadnete dolů, do třetí nejvyšší, o tyto privilegia přijdete. Začnete dostávat jen kapesné, sluhy nemáte a naopak ho musíte začít dělat pro někoho úspěšnějšího. Ohromný pád. Došel jsem do fáze, kdy jsem věděl, co mám udělat, jak na soupeře reagovat, jenže tělo už to nestíhalo. Už to dál nešlo.“

Jiří, když to tak posloucháte, dokážete si představit, že byste nešel cestou MMA, ale sumó?

Procházka: (rozesměje se) „Ty jo, mě se právě strašně líbí volnost toho stylu. To byl vlastně hlavní důvod, proč jsem přešel z thajského boxu na MMA. V thajboxu má člověk velké rukavice, může dělat kopy, kolena, je to prostě postojový sport. V MMA se mi líbí malé rukavičky a neomezený pohyb. Když si chcete prosadit třeba sumó, tak si ho prosadíte. A je jenom na vás, dokdy to budete dřít a pilovat, dokud si daný styl neosvojíte natolik, že si jej prosadíte v kleci proti jakémukoli stylu, který je proti vám. To mě na tom baví nejvíc. Nemám rád jakékoliv ohraničení. Samozřejmě, že to musí mít nějaká pravidla, není to úplný punk. Ale připomínalo mi to nejvíc mlácení na ulici, které mi v tu dobu, kdy jsem s MMA začínal, bylo ještě blízký. Chtěl jsem se prát s kýmkoliv. Byl jsem rvavej a vyhledával konflikty. To ze mě pak ovšem bojové sporty úplně vymlátily.“

Jiří Procházka si vyzkoušel sumo s Pavlem Bojarem

• 
• 
• 
• 
• 10 zobrazit galerii

To vás, Pavle, zase kvůli průbojnosti jako kluka vyhodili z juda.

Bojar: „To jo, byl jsem hyperaktivní zlobivé dítě. Přesto jsem se vlastně nikdy nepopral mimo žíněnku nebo zápasiště. Vůbec mě to nelákalo, ale závody jo. Jak v judu, v němž jsem měl za mlada nějaké výsledky, tak i potom v sumó. V rámci pravidel mě to bavilo vždycky.“

Jsou v sumó nějaké prvky, které vás zajímají?

Procházka: „Určitě všechny možné porazy, strhy… A hrozně se mi líbilo, že Pavel do toho zařazoval nejenom formy přetlačování, ale i prvky juda, podmety a vychylování. To se mi na tom fakt líbilo. Zvládnutí soupeře rozhozením.“

Bojar: „Sumó je o tom vychýlit soupeře z rovnováhy. Jak fyzické, tak psychické. Proto je třeba ho pořád sledovat a snažit se v něm vyčíst, co udělá. Souboj začíná daleko dříve, než člověk vleze do zápasiště.“

Jiří, vy máte výrazně kratší zkušenost s Japonskem než Pavel, co byste řekl, že vám to dalo?

Procházka: „Rozhled. Člověk přijede do Japonska a bum! Je to ve srovnání s naší slovanskou kulturou i dalšími asijskými státy úplně jiný svět. Je to absolutně výjimečná země. Poznáte to, už když tam vejdete do obchodu. Lidi se úplně jinak zdraví. Na jednu stranu je to krásný, na stranu druhou si člověk připadá jako v úplně cizí krajině, kam patří, nepatří. Zároveň cítí určité hodnoty, které lidé uznávají a jež s ním vnitřně rezonují.“

A když se řekne Japonsko, co se vám vybaví jako první?

Procházka: „Vítězství! (rozesměje se) Vybaví se mi Saitama Super Arena s kapacitou skoro čtyřicet tisíc diváků. Zápasení v té hale a ceremonie, co tomu předcházely, byly něčím úžasným a velkým. Nemám pro to ani slov. Jako by člověk zápasil v obrovské kosmické lodi. Zvuk se rozléhá přes celou halu. A tím, jak jsou lidé během souboje potichu, je vše neskutečně slyšet. Každé spadnutí nebo třeba slovo od trenéra. Má to strašně napjatou a nádhernou atmosféru.“

Pavle, vaší ženou je Japonka, takže ptát se, co vám jako první vytane na mysli, je asi zbytečné, ne?

Bojar: „Ne ne. Jídlo. (usmívá se) Když mi někdo řekne Japonsko, vybaví se mi skutečně jídlo. Protože je spousta věcí, co tu v Česku nemáme. Strava je tam navíc celkově daleko zdravější.“

A co rýže?

Bojar: „Tu nechci ani vidět. Čtrnáct let jíst každý den rýži není nic moc. Navíc když se vás snaží přinutit, abyste přibral. Člověk má k obědu pět misek rýže, k večeři taky. Ale ohromně mi chutnaly ryby.“

Procházka: „A ta čerstvost! Ta je strašně důležitá a tam je A1.“

Bojar: „Co tady asi hodně lidí odsoudí, mně strašně moc chutnal kůň. Syrový kůň, jednou hluboko zamražený, pak rozmražený. A taky se tak připravuje velryba.“

Zajímavé.

Bojar: „Jestli se můžu zeptat, proč máš, Jirko, během zápasu pořád ruce dole? Vypadá to, že věříš hodně svým očím.“

Procházka: „Je to proto, že můj postoj těla vyzařuje určitou pozornost, energii, určitý fokus. A když si stoupnu takovým způsobem… To se ale mění podle toho, jaký člověk proti mně stojí. Podle toho zvolím postavení nohou, rukou a hlavy. Určuje to daná situace. Vnitřnímu pocitu věřím bezvýhradně, protože vím, že mě vždy vedl správně.“

MMA

27. ledna 2022 • 16:55

Setkání Procházky se sumó nadchlo i Japonsko. Poklona, smekl samuraj

UFC

23. ledna 2022 • 21:09

Procházka o titulové bitvě v UFC: Byli jsme potichu, soupeři chci přímo velet