Nebýt náhody, Karel Neffe mladší by dnes možná zvažoval konec sportovní kariéry. Osud tomu chtěl ale jinak. Bývalý veslař se v současné době stará o luxusní a závodní auta, která z jeho dílny v Horních Počernicích odjíždějí ještě výkonější, než je majitelé koupili. „Já bych dnes neměnil. Ale kdybych přece jen mohl něco změnit, začal bych auta dělat daleko dřív," říká český olympionik.
Život měl docela jasně nalajnovaný. Sportovní talent zdědil po otci, legendárním českém veslaři a olympijském medailistovi z Mnichova Karlu Neffem. I když jako dítě začínal s tenisem, brzy se ukázalo, že jeho místo bude stejně jako to tátovo právě v lodi. „Když jsem přišel na první trénink, řekli mi, hele tady je loď, můžeš si to zkusit. Skočil jsem do toho a za měsíc jsem vesloval líp než děti, které to dělaly několik let,“ vzpomíná Karel Neffe mladší.
Kariéra mladého veslaře se začala slibně roztáčet. V roce 2002 se stal juniorským mistrem světa na osmiveslici, triumf zopakoval o čtyři roky později, když jako veslovod dovedl k vítězství českou čtyřku. A to dokonce ve světovém rekordu. Na olympijských hrách v Pekingu skončila mladá posádka vedená Neffem na skvělém leč nemedailovém pátém místě.
Další šance vylepšit olympijské umístění ale už nikdy nepřišla. Kvůli zranění ruky musel už ve třiadvaceti letech ukončit kariéru. Do nelehkého období ovšem přichází zajímavá nabídka. „Pojď to zkusit s auty,“ lákal do té doby motorsportem nepolíbeného mladíka jeho švagr. Slovo dalo slovo a tím odstartovala nová životní etapa Karla Neffeho.
Dnes ve své hale v Horních Počernicích provozuje servis a performance centrum pro luxusní a závodní auta, která odsud odjíždějí ještě výkonnější. Mezi zákazníky patří nejbohatší Češi i profesionální závodní týmy na okruzích. Mít na voze Neffeho GT Sports se stalo známkou toho, že vůz prošel rukama skutečných odborníků. Jak se bývalému veslaři povedlo vybudovat nejžádanější firmu na úpravu aut v Česku?
Co by řeklo vaše patnáctileté já, kdyby vidělo, čím se teď živíte?
„Asi by bylo hodně překvapené. Ono to není ani nutné směřovat na 15 let, mně se stačí otočit o dva roky zpátky. Když vidím, kde jsem byl jako člověk a kde byly firmy, vůbec nechápu, co všechno se za tu dobu stačilo odehrát. Dost lidí se mě ptá, jak je to možný. Já myslím, že jsem měl hodně štěstí, ale stojí za tím i stovky hodin práce.“
A to byl daleko větší předpoklad, že se dnes budete třeba stále věnovat profesionálnímu sportu…
„…A budu trenér nebo nějaký činovník, ale to se mi hrozně příčí. Myslím, že bych asi nebyl úplně populární, kdybych byl jedním z těch, co se podílejí na rozhodnutí v oblasti českého sportu. Za tu dobu, co jsem u aut, jsem zjistil, že nikoho nezajímá cesta nebo postup, všechny zajímají výsledky. Co se děje po startu, je úplně jedno, musíte jen projet cílem jako první. To je motorsport, a tenhle přístup podle mě v klasickém sportu trošku chybí. Ale říkat to je hrozně tvrdý a nepopulární."
Podobný přístup měl prý i váš otec.
„Ano, on byl hodně tvrdej. Vždycky říkal, že druhej v cíli je první, kterej prohrál. Když jsme pak vyhráli mistrovství světa, řekl mi: ´Ale to nebylo o moc...´ A to jsme o dvě sekundy překonali světovej rekord. Neměl moc slitování, a to se mnou ani se ségrou.“
Srovnávali vás s tátou často?
„Pořád. U nás se dvakrát do měsíce večeře točila kolem toho, kdo má víc medailí a jestli se víc počítá jeho bronzová z olympiády, nebo moje a ségřina zlatá z mistrovství světa.“
Jak jste takové špičkování snášel?
„Těžko. Ale mě neštvalo, že nás srovnávali lidi okolo. Mě štvalo, že se se mnou pořád poměřoval on. Táta byl navíc úspěšnej v sedmdesátých letech, kdy lodě vážily víc a vesla byla ze dřeva, zatímco dnes už jsou z karbonu. Pořád mi předhazoval, že máme lepší podmínky. Je ale pravda, že asi i díky tomu jsem dělal míň chyb a dotáhl to ve sportu dál.“
Vaši sportovní kariéru nakonec zcela zásadně ovlivnila vlastně náhoda.
„Ano, opravdu náhoda. Balil jsem se na mistrovství světa do Polska a zakopl o věci. Propadl jsem skleněnými dveřmi a přeřezal si šlachy v pravé ruce. Někteří si tehdy mysleli, že jsem pil, což nebyla pravda. Dělali mi odběry, takže to mám pro nevěřící i potvrzený. Já jsem měl celou kariéru relativně štěstí a vyhýbala se mi všechna zásadní zranění. Takže tohle mě opravdu dostalo na kolena.“
Jaké to pro vás bylo, když jste musel ve třiadvaceti letech s vrcholovým sportem skončit?
„Nebylo to jednoduchý, ale já nikdy neměl jen sport. Snažil jsem se podnikat i v době, kdy jsem vesloval. Kvůli tomu jsem byl na Dukle docela v nemilosti. Tehdy se razilo, že když je člověk zaměstnaný jako sportovec, měl by jen trénovat a spát. Když se totiž všechno sečetlo – oblečení, výlety, soustředění, trenéři, tréninky, vyšlo to na docela velkou sumu. Proto nám často říkali, že naše tělo má cenu milionů a musíme se o něj starat. Očekávalo se, že ve volném čase budeme odpočívat a ne podnikat. Ale i díky tomu, že jsem měl další věci, jsem se ze zranění úplně nezhroutil.“
A co váš otec, hodně to prožíval?
„On mě nutil, ať s veslováním přestanu, i když jsem nechtěl. Přál jsem si, abych se uzdravil a zase všem dokázal, že je porazím. Táta mi ale řekl: ´Vykašli se na to, tohle už není důležitý. Jediný, co teď dáváš v šanci, je to, že s někým prohraješ a on pak bude říkat, porazil jsem Neffeho….´ A to by ho možná mrzelo skoro víc než mě. (usmívá se) Táta sice sport řešil hodně, zároveň však chtěl, abychom byli v životě šťastní. Proto, když jsem dostal nabídku dělat auta a nastoupit do firmy za super peníze, které bych si nevydělal ani jako trojnásobný olympijský vítěz, říkal, ať to vezmu.“
Jak jste se k té práci vlastně tehdy dostal?
„Můj švagr, který se zabýval truck racingem, potřeboval někoho do továrního týmu. Není Čech a hledal tedy člověka, který se domluví česky a bude řídit chod týmu. No a během čtyř měsíců se ze mě stal týmový manažer. Jednou mi pak řekl, že by chtěl, abych dělal i techniku. Já mu na to odvětil, že nevím, jak to funguje, dělal jsem do té doby prostě business. On mi ale koupil montérky a šel jsem dělat auta.“
A to jste do té doby auta po technické stránce vůbec neznal?
„Vůbec, s tím jsem začal opravdu až tam. Můj největší sen byl ale dělat závodní auta a jezdit Endurance závody, jako třeba 24 hodin Le Mans nebo 24 hodin Spa. Teoreticky jsem věděl spoustu věcí, protože jsem to pravidelně sledoval v televizi. Můj tehdejší šéf mi tenkrát řekl, že to je nereálné a že to, co aktuálně dělám, je nejvíc, co můžu mít. S tím jsem se ale nespokojil, po čtyřech letech jsem dal výpověď a začal se motorsportu věnovat na volné noze.“
A dařilo se?
„Málem jsem tehdy skončil, protože to bylo docela divoký. Najednou jsem zjistil, že za sebou nemám tovární tým, že jsem jen sám za sebe a že je najednou hodně težký někde něco vymyslet. Asi půl roku jsem tedy pracoval pro různé týmy až jsem získal místo u pana Charouze.“
Antonín Charouz platí v Česku za docela kontroverzního podnikatele.
„Já tam strašně nechtěl. Potřebovali někoho, kdo bude řídit GT sekci. Říkali, že chtějí zdatného manažera, co to postaví na nohy. Vzal jsem to tedy jako výzvu a za třičtvrtě roku byl jeho závodní tým ve funkčním módu, ve kterém si byl sám na sebe schopný vydělat. Dostal jsem tam zákazníky, kteří s námi chtěli jezdit, a pak se všechno klasicky docela zkomplikovalo. (směje se) Nakonec přišla nabídka, že zákazníci se mnou budou závodit, ale jen pokud budu ve své firmě. Tak jsem v lednu 2015 založil vlastní společnost a od té doby existuje GT Sports.“
Čím se v GT Sports přesně zabýváte?
„Máme dvě firmy – dvě sekce. První je performance centrum, které se zabývá servisem a úpravou luxusních i sportovních aut. Úpravy výkonů, brzd, nastavení auta, služby pro lidi na okruhu a závodní škola. Třeba tohle fialové auto, co vidíte (ukazuje na Porsche stojící o pár metrů dál), je samo o sobě extrémně sportovní typ. My jsme ho za tři dny přestavěli, aby se dalo ještě lépe používat na okruhu. Je posunuté rychlostně i ovladatelností, takže majitel má vlastně ještě lepší auto, než původně koupil. Vedle performance centra, máme i závodní tým techniků, který se stará o auta přímo při závodech na okruhu.“
A co děláte teď vy?
„Teď už nemusím dělat rukama. Vedu firmu, rozhoduju o tom, co se koupí a co se jak vymění. Když je však potřeba, klidně si vezmu šroubovák do ruky. Moji kluci moc dobře ví, že když jde do tuhého, umím to stejně jako oni, protože jsem to dřív dělal. Nejhorší vedoucí a manažeři jsou ti, kteří si nikdy nezkusili, co dělají lidi pod nimi. Nejde říct, udělej na autě to a to, když nevíte, jestli to trvá pět hodin, nebo pět dnů. I proto si myslím, že mám docela stabilní tým a s klukama vycházím dobře. I když občas jsem možná trochu přísnej.“ (směje se)
Jak silně zasáhla vaše odvětví pandemie?
„Docela dost. My teď aktuálně žijeme jen z performance centra, protože jsme přestali závodit. Kdybych měl jen závodní tým, nejspíš bych zkrachoval. Máme závodní auto, venku stojí kamion, s nímž jezdíme na závody, a i když je aktuálně nevyužitý, platíme za něj 90 tisíc měsíčně. Peníze stojí taky pronájem haly, mechanici… Mít jen závodní tým, tak bych to někdy loni v srpnu nejspíš opravdu musel položit.“
Nenapadá vás někdy, jaké by to dnes bylo, kdybyste zůstal u veslování?
„Vůbec! Na rovinu, já bych už neměnil. Mě strašně těší, když vidím, že odsud odjíždějí auta a mají na sobě nálepku GT Sports. Onehdy se mi stalo, že jsem se dostal do skupiny lidí, kteří se o nás bavili, aniž by věděli, kdo vůbec jsem. Chvíli jsme si povídali o autech a oni se pak zeptali, čím jezdím. Ukázal jsem jim svoje auto a oni: ´Ale vždyť to je toho Neffeho...´ To bylo docela vtipný. Je super pocit, že jste v bodě, kdy vaši značku a to co děláte, lidé chtějí, je pro ně zajímavý a baví je. To a snaha se neustále rozvíjet mě žene nejvíc kupředu. I když jsou i lidé, kteří to, co děláme, komentují negativně.“
Proč negativně?
„Občas slyším negativní reakce kvůli tomu, že jsme drazí. Já ale odmítám dělat věci levně, protože ono se to nedá. Hala, ve které jsme dělali auta, byla ještě loni čtvrtinová oproti té, jakou máme teď. Hodně nám rostou náklady. Dnes proto děláme za dvojnásobnou sazbu než loni. Některá auta jsou tady i měsíce, a to se prostě nedá dělat za pětistovku.“
Hodně z toho, co vyděláte, prý investujete zpátky do firmy.
„Na začátku jsem si sice říkal, jestli má vůbec smysl investovat do drahého technického vybavení. A jestli se náhodou neutratí všechno, co mám, aniž by se mi to vrátilo. Nějak se to ve mě ale zlomilo a teď si zakládám na tom, že musím mít to nejlepší. Například ve Formuli 1 se používají utahovačky, které utáhnou kolo zhruba za 0,12 vteřiny a stojí statisíce. A my jsme jediný tým v republice, který ji používá, a navíc máme dvě. Protože jsem se prostě rozhodl, že to, co dělám, chci dělat pořádně.“
Karel Neffe ml.
|
