Smutné i veselé. Takové bylo loučení s legendárním automobilovým závodníkem Karlem Lopraisem (†72) ve Frenštátě pod Radhoštěm. Zemřel 30. prosince 2021, jen dva dny před Rallye Dakar, do jejíž historie se nesmazatelně zapsal jako šestinásobný vítěz. A vysloužil si přezdívku Monsieur Dakar. Kromě nejbližších rodinných příslušníků se s ním loučily stovky jeho fanoušků, přátel i sportovních osobností. A symbolicky ho vyprovázel potlesk i hlasité troubení dvou tatrovek, se kterými dobýval svět.
„Když jsem si pročítal články o Karlovi, viděl jsem v titulcích napsáno Monsieur Dakar, legenda, král. Ano, to všechno byl, ale pro mě byl hlavně dobrý člověk,“ říkal při smutečním obřadu farář a Lopraisův kamarád Zbigniew Czendlik. „Srdcař, tichý muž s nesmělým úsměvem a obrovský dobrák. A abych nezapomněl, ministr dopravy Valašského království. A také si vzpomínám, jak rád říkal – zpomal a rozhlédni se. Karel nás teď zastavil všechny.“
Na Lopraisův pohřeb přišla řada sportovních osobností. Namátkou třeba bývalý skokan na lyžích Jakub Janda, atletka Taťána Netoličková, horolezec Libor Uher, navigátor Josef Kalina nebo bývalý rival Jiří Moskal, který Dakary jezdíval s vozem Liaz.
„Na Karla vzpomínám velmi rád, s jeho synem Leošem jsem chodil do třídy na základní školu, takže jsem si už jako dítě u nich párkrát hrál,“ připomněl Jakub Janda. „Mám doma veterána Tatru 201, tatraplán, prototyp, asi jediný na světě, Karel po něm vždycky toužil. Pokaždé, když jsme se potkali, tak se ptal, jestli mu ho neprodám. Bylo to úsměvné, rádi jsme debatovali. A jeho historky z Dakaru jsem na besedách hltal jako dítě ve škole.“
Na Lopraisův úsměv a vstřícný přístup vzpomínala i Netoličková. „Byl a bude velký sportovec a hlavně velký člověk,“ říkala špičková atletka. „Tak veselý a skromný, bude nám všem chybět. Vůbec jsem netušila, že byl nemocný. Budu na něho vzpomínat jako na velkého sportovce, který zůstal stále skromný. Na to, co ve světě dokázal.“
Lopraisova smrt zaskočila i jeho bývalé parťáky a kamarády. „Věděl jsem, že nebyl stoprocentně zdravý, měl své neduhy, ale on o nich nikdy nemluvil,“ říkal Bedřich Sklenovský, další z tatrováckých průkopníků na Dakaru. „Karel byl vždycky v pohodě, byl to pro mě šok.“
S Lopraisem se znali roky. „Vezměte si, že jsem ho znal od jeho dvaceti čtyř let, když byl v Tatře zkušební řidič a já ucho, učeň. Vždycky byl velmi dobrý kamarád. Profík, za volantem to uměl neskutečně. Nikdy jsem nezažil, že by ho třeba v autě bralo spaní, byl schopen jet i dvacet čtyři hodin v kuse. Seděl a jel. Skvělý společník, výborný kamarád, vždycky s ním byla sranda.“
Při smutečním obřadu se nejvíc hrály písně Michala Tučného, se kterým se Karel Loprais přátelil. Kromě Jožky Černého, Karla Gotta, Věry Špinarové nebo Anny K zazněla i písnička od další frenštátské rodačky Ivety Bartošové. Jako úplně poslední však zněla klasická hymna vítězů – We Are the Champions od skupiny Queen. A do toho zazněl i hromadný potlesk. Od přátel, fanoušků a všech, kteří se přišli s Lopraisem rozloučit.
