Ostrý start do olympijského turnaje zažili plážoví volejbalisté Ondřej Perušič a David Schweiner. Po dlouhé karanténě měli jeden trénink, aby se připravili na klíčový souboj ve skupině s Mexičany Gaxiolou s Rubiem. Důležitou výhru 2:1 urvali a dál mohou v Tokiu živit naději na postup do osmifinále. Vstup do turnaje přirovnali k sestupu z nuly na sto z kopce a s vystrčeným motorem. Svoji cestu od izolace k cennému výsledku zachytili ve videu pro czechteam.tv. Podívejte se, jak probíhal trénink na hotelové chodbě, noční oddělené tréninky a vítězné rozuzlení.
Hodně náročné byly poslední dny pro duo plážových volejbalistů. Život v izolačním hotelu a ztráta možnosti trénovat. Ondřej Perušič dlouho čekal, než dostal povolení od organizátorů zapojit se do olympijského turnaje. V těle má sice ještě určité množství koronaviru. Jeho hladina je ale tak nízká, že už nemůže nakazit další lidi. I proto zažívá jiný režim než ostatní sportovci v Tokiu.
Jaký je váš současný režim?
Perušič: „Je jiný v tom, že jsme pořád všichni vedení jako blízké kontakty, přičemž já jsem blízký kontakt sám sobě. Tím pádem jsme na hotelu mimo vesnici. Nesmíme být ani na stejném hotelu. Je to trošku těžší s nějakým domlouváním se, organizováním tréninků a tak. Musíme na ně používat individuální dopravu, abychom se co možná nejméně potkávali s dalšími lidmi. V tomhle ohledu je režim jiný, ale co se týče testování, tak už je to stejné.“
Jak vypadaly poslední dva týdny?
Schweiner: „Ve středu jsme měli první společný trénink po dvou týdnech, co jsme byli od sebe. Bylo samozřejmě opravdu těžké. Nezapomenete hrát beachvolejbal, ale snížíte úroveň výkonu. Jsem šťastný, že jsme ji nesnížili tak moc, abychom prohráli tenhle zápas, i když to bylo supertěsné.“
Jaké bylo pro vás posledních čtrnáct dnů?
Schweiner: „Byly těžké, ale na druhou stranu musíte změnit přístup a považovat za úspěch už jenom to, že můžete hrát, zúčastnit se, že jsme se kvalifikovali na olympiádu, je pro nás něco neuvěřitelného. To se povedlo. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle řeknu zrovna na olympijských hrách, když jsme se na ně kvalifikovali. Chtěli jsme předvést co nejlepší výkon a výsledek buď dostaví, nebo ne. Hlavně jsme nechtěli udělat ostudu a ukázat, že jsme schopni hrát na téhle úrovni.“
Měli jste vzhledem k posledním událostem od zápasu s Mexičany vůbec nějaká očekávání, když jste šli na kurt?
Schweiner: „Neměli jsme vysoká očekávání pro tenhle zápas. Že jsme ho dokázali vyhrát, je něco opravdu úžasného.“
Byli jste trochu ve výhodě, že jste si řekli, že po tom všem nemáte co ztratit? Schweiner: „Myslím, že jsme k zápasu takhle nepřistupovali, že jsme udrželi cíle, které jsme před olympiádou měli.“
Jak byste zhodnotil zápas s Mexičany?
Perušič: „Je to úžasné. Po těch dvou týdnech jsme nevěděli, co čekat. Byli jsme nadšení, že jsme hráli, a to, že jsme vyhráli, je ještě úžasnější. Mexičané jsou opravdu silný tým. I když tolik nehrají, tak se jedná o jeden z nejlepších světových týmů. Měli jsme z nich před zápasem respekt. Myslím, že po zkušenostech z posledních dvou týdnů jsme měli trochu štěstí na počasí, protože nebylo takové horko, jako obvykle odpoledne bývá. A taky vítr nám vyhovoval víc než soupeřům.“
Bylo to ve vašem případě z nuly na sto po izolaci?
Perušič: „Z nuly na osmdesát.“
Schweiner: „Řekl bych, že z nuly na sto, ale hodně pomalý rozjezd. Řekněme, že na sto jsme se vyškrábali možná tak z kopce s vystrčeným motorem a nakonec jsme se tam nějak dobelhali. Jsme za to rádi. Už začátek byl hodně nervózní. Už jenom tréninkové manko nepomáhalo našemu sebevědomí, i když jsme věděli, že na Mexičany máme a že čtrnáct dní bez praxe, tak že jde zápas vyhrát, i když bude hodně těžký. Až na pár balonů jsme se s tím popasovali docela dobře, protože Mexičané jsou dobrý tým, ačkoliv nestartují na tolika turnajích. Už několikrát dokázali, že porazí světové jedničky nebo mistry světa. Jsme hrozně šťastní, že jsme dotáhli zápas do vítězného konce, i když trochu se štěstím.“
Co jste si řekli po prvním prohraném setu? Bylo to slušné?
Perušič: „Myslím, že jo. Paradoxně pocit z prvního setu nebyl zas až tak špatný jako skóre. Prohráli jsme ho, protože jsme pár bodů ztratili na technických chybách a pár na nějaké nesehranosti nebo komunikaci, což ale byly věci, které se dají poměrně rychle opravit. Minimálně ty komunikační – pár es a míčů, na kterých jsme se dohodli. Zároveň jsme věděli, že Mexičany poměrně bráníme a máme příležitosti minimálně hru vyrovnat, což se nám ve druhém setu povedlo. Říkali jsme si, že to je hratelné a zápas se bude v něm lámat.“
Davide, říkal jste, že před prvním zápasem budete nervóznější, tak jak ji zaháníte?
Schweiner: „Máme ji před každým zápasem a jedná se o tu zdravou. Teď byla trošku okořeněná tím, že jsme toho nenatrénovali tolik. Nervozita je asi normální. Podle mě ji má každý sportovec. Kdyby ne, tak by to zavánělo tím, že je mu to jedno a nezajímá ho to.“
Kdo z vás dvou je víc nervózní?
Schweiner: „Těžko říct. Záleží na situaci. V beachvolejbale se nervozita přesouvá podle toho, na koho podávají, komu písknou víc dvojáků a tak podobně. Naštěstí jsme tam dva. Je dobré, že alespoň jeden nervózní není nebo není pod tlakem.“
Umíte se vzájemně uklidnit v těchto situacích?
Schweiner: „Nemáme na to nějakou slovní říčku, ale jsme naučení z tréninku. Snažíme se předvést to, co nás trenér učí. Myslím, že motivační a podporující hlášky či citáty necháváme stranou.“
Nemohli jste moc trénovat. Jak to u vás v posledních dnech probíhalo? Perušič: „Tři, čtyři dny jsem pociťoval symptomy, takže jsem nedělal vůbec nic. V izolaci jsem stihl jeden trochu hodnotnější trénink a dvě nějaká kompenzační cvičení a podobně. I z toho jsem se hodně unavil a zadýchal. Očekávání před zápasem nebyla moc velká. Jak říkal David, tak jsme měli jeden trénink večer před zápasem. Snažil jsem se udržovat alespoň s balónem, abych měl pro něj cit. Zejména tohle je něco, do čeho se sice vrátíte rychle, ale je to hodně vidět právě ve větrných podmínkách.“
Čeká vás další těžké utkání. Jak se na něj naladíte?
Schweiner: „Asi si dopřejeme další společný trénink. Na tom bychom si mohli zakládat. A taky hlavně nějaké lepší jídlo v podání Ondry. Na hotelu mu servírovali samé speciality a těší se na trochu lepší jídelníček.
Perušič: Teď se budu dostávat na svou vlastní váhu (směje se).“
Kolik jste shodil?
Perušič: „Nijak zvlášť moc, ale přeci jenom nebyla to tři kila tukové tkáně. Na trénincích se to pak projevilo.“
Co si dopřejete?
Perušič: „Uvidím, čím mě nový hotel překvapí.“
