PŘÍMO Z TOKIA | Tenhle souboj pro ně nebyl v podstatě ničím novým. Jiří Lipták a David Kostelecký společně trénují, a tak nebyl rozstřel o zlato jejich prvním soubojem. „My spolu trénujeme často ve dvou, v tomhle tempu,“ prozradil nový olympijský vítěz Lipták. „Chodíme i často dvojité položky 50 terčů, tady se nám to asi vyplatilo,“ dodal Kostelecký a Lipták jen souhlasně přitakal. Ovšem když už došlo na souboj o zlato, kdy chyba jednoho znamenala okamžité vítězství druhého, Kostelecký si pomyslel: „To je v prd…, ty vole. KO.“ Vítězi z Pekingu nakonec patří stříbro a zlato svému velkému kamarádovi ze srdce přeje.
Po třinácti letech jste získal další medaili. Je to pro vás uspokojení?
Kostelecký: Nenazval bych to uspokojením, ale je to splněný velký cíl. Chtěl jsem udělat ještě jednu medaili, ale nevěřil jsem, že se to povede takhle pozdě. V Riu jsem měl 42, takže tam by se to hodilo víc. Bylo to pro mě překvapení.“
Jednomu střelci je dokonce 58 let, takže by to šlo dál, ne?
Kostelecký: „Jo, ale to musím říct, ten střílí skeet, ten můžu střílet, až budu mít 60…“
Po středeční první části kvalifikace jste říkal, že do šestky postoupíte jen se štěstím. Tohle ale nevypadalo na štěstí.
Kostelecký: „Hele dneska … V prvních padesáti v kvalifikaci jsem trefil všechno. Tak jsem to risknul. Na co v tomhle věku čekat? Věděl jsem, že nemůžu udělat chybu a že to bude o tom, jestli se to povede, nebo ne. Nebyl jsem ani nijak extra nervózní, což pro mě bylo překvapení. To je fakt asi tím věkem. Byl jsem rád, že jsem se tam dostal. Už to pro mě byl úspěch.“
Před rozstřelem o zlato jste se objali…
Kostelecký: „Já vůbec nevěděl, jak Jirka střílí, ale předpokládal jsem, že dobře, protože on vždycky střílí dobře. Já jsem mu to předpověděl pět let dozadu. Koučovi říkám: Koč…
Lipták: „…Koč pro kafe skoč.“
Kostelecký: Jo, tomu jsem říkal, že bude stoprocentně ve finále a medaili udělá. Pro mě to překvapení nebylo. Viděl jsem, že má 99, tak jsem tipoval, že dá 123, 124.“
Díváte se během soutěže na tabuli se skóre střelby?
Kostelecký: „Já jsem stará škola a nedívám se, Jirka myslím jo. Nechtěl jsem to vidět a mít to zbytečně v hlavě. 123 mi nezajišťovalo nic, byli tam ještě nějací lidi. Vsadil jsem všechno na jednu kartu, střílel jsem rychle, a že dám buď padesát a budeme slavit, nebo pojedu domů.“
Lipták: „Že to dopadlo takhle... Všem říkám, že to Davida nakoplo a vydrží až do Paříže, ale on zas říká, že je čas v nejlepším skončit...“
Kostelecký: „Že bych se já sám vykopl.“
Lipták: „Je to takové srandovní.“
Vezmeme děcka na střelnici
Po skončení jste seděli na zemi. Co jste si tam řekli?
Lipták: „Říkal jsem mu, ať mě kopne, jestli se mi to nezdá. To fakt není normální, to není běžný.“
Kostelecký: „I v jiných sportech, když jsou dva Češi na stupních... My bychom byli stejně veselí, i kdybychom měli stříbro a bronz, protože v našem sportu je to všechno těsné a stačilo málo a byli jsme třeba čtvrtý a šestý. A říkali bysme: Holt za tři roky znova. Ale tohle je neuvěřitelné a myslím, že jsme napsali historii české střelby.“
Na stupních vám nedovolili jít k sobě?
Kostelecký: „Říkali, že nemůžeme.“
Lipták: „Oba dva jsme očkovaní, trávíme spolu šest dnů v týdnu a nemůžeme k sobě.“
Bydlíte spolu i tady v olympijské vesnici?
Lipták: „Prý strašně chrápu, tak nám dali radši samotky.“
Máte k sobě blízko i v soukromí?
Lipták: „Bydlíme tři kilometry od sebe, máme stejně stará děcka, vidíme se vlastně furt.“
Kostelecký: „Teď se asi chvíli neuvidíme, ne?“ (směje se)
Lipták: „Právě jsme plánovali, až se vrátíme, že vezmeme děcka na střelnici a přespíme pod stanem.“
Kostelecký: „Pionýrský tábor.“
Lipták: „Zavřeme závoru za sebou. David má tři kluky, já mám kluka starýho jako David nejstaršího a dceru, stýkáme se jako rodiny.
Kostelecký: „Ty vole... To je stejně neuvěřitelný!“ (rozesmějí se)
Co se dělo v Rajhradicích?
Lipták: „Já mám vyplej telefon.“
Kostelecký: „Já ho mám vyplej a dalších čtrnáct dnů ho nezapnu. Takže se všem, co mi píšou, omlouvám, ale odepíšu vám nějak za měsíc.“
Je to pro vás, Davide, poslední olympiáda?
Kostelecký: „Vůbec nevím. Nechci o tom teď přemýšlet. Byl by to dobrý moment odejít, nebudu mládnout. Budeme se o tom ještě bavit, teď nebudu dělat žádné rozhodnutí, abych nebyl jak někteří sportovci, co furt odcházeli a přicházeli. Zeptám se ženy, děkuju ženě, díky Leno!! Ona to vlastně rozhodne za mě. Ona mě furt nutila, abych sem jel. Já jsem si nebyl jistý. Měl jsem jeden takový slabší moment. Takže Leni, díky!“
Lipták: „Já taky musím poděkovat ženě a děckám. Každý večer mi posílali fotky, jak drží palce.“
David ví, co to je být olympijským vítězem, bavili jste se už, co to obnáší?
Lipták: „Jo, David mě varoval, že teď nebudu mít klid.“
Kostelecký: „To už nebudeš mít celej život!“
Lipták: „Já si to nějak zařídím. Mám v plánu týden dovolené a pak ještě týden po České republice, protože jsme teď byli furt od rodiny. Vůbec nevím, jak utekl červenec, to jsme byli pořád někde. Na tréninku, na střelnici. Ale vyplatilo se to.“
Jaká je medaile?
Kostelecký: „Hele těžká. Recyklovaná. Říkali, že v Pekingu byla nejdražší. Tak mám dvě. A mám tři syny, doprčic. (smích) Měl jsem to v tom Riu trefit a měl bych klid. Bronz kdybych měl odtamtud a teď stříbro a bylo by.“
Tak Paříž to jistí, ne?
Kostelecký: „Děkuju, ale myslím, že budu komentovat Jirkovo finále v Praze v televizi.“
Kam si pověsíte medaili?
Lipták: „Mám takovou síň slávy u rodičů z mého bývalého pokojíku. Byl tam věšák na deset medailí a jako desátá tam přišlo stříbro z letošního mistrovství Evropy. Takže musíme začít novou desítku.“
