Marie Sehnálková
23. července 2021 • 21:30

Mentální kouč olympioniků: K mužům jsem tvrdší. Trenéři mají velká ega

Vstoupit do diskuse
0
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Téměř patnáct let pracoval v oblasti headhuntingu. Lidské příběhy, které denně slýchal na pohovorech, ho fascinovaly natolik, že se v roce 2012 rozhodl tuto oblast opustit a začal se věnovat mentálnímu koučinku. Dnes patří Petr Žídek mezi nejuznávanější kouče u nás. Jeho služby vyhledávají TOP manažeři i vrcholoví sportovci. Letos bude mimo jiné pomáhat i českým olympionikům na hrách v Tokiu.



Olympiáda v Japonsku v pátek teprve odstartovala. Už teď je ale jasné, že letošní Hry budou v mnohém jiné. Kvůli stále šířící se pandemii musí sportovci čas mezi závody trávit výhradně v olympijské vesnici, na tribunách budou chybět fanoušci a omezená jsou také místa v realizačních týmech. Kvůli tomu se tak česká výprava bude muset přímo na místě obejít bez svého mentálního kouče Petra Žídka.

„Bude to zvláštní. Kvůli restrikcím budu sportovcům k dispozici jen prostřednictvím mobilní aplikace, kde jim budu poskytovat své služby skrze šifrovaný videochat,“ mluví o zásadním ztížení své práce psychologický kouč olympijského týmu, jenž se při focení pro iSport LIFE ukázal i s judistou Davidem Pulkrábkem. Sám si totiž řadu sportů vyzkouší.

Kolik procent úspěchu sportovce dělá hlava a kolik to, co má natrénováno?
„To nikdo neví, protože se to nedá změřit. Určitě ale platí, že je hlava rozdílový faktor. Elitní sportovci jsou často extrémně technicky, kondičně i silově vyrovnaní a o vítězi rozhodují detaily. Když jsme se o tom nedávno bavili s Michalem Krčmářem, říkal, že na každém závodě světového poháru v biatlonu má až čtyřicet závodníků šanci stát ten den na bedně. Je tam obrovská konkurence. Pak už jen stačí, že vám na chvilku vypadne hlava, nevěříte si, máte pocit, že soupeři mají více natrénováno nebo lepší vybavení, a vaše šance na vítězství jsou rázem ty tam. Ve finále může psychika sehrát opravdu zásadní roli.“

Kromě sportovců se staráte i o vrcholové manažery. Je mezi nimi nějaká podobnost?
„Obě skupiny mají vysoké ambice a jsou výkonnostně zaměřené. Je mezi nimi ale i spousta rozdílů. Ve sportu je na všechno méně času. Je to o jediném okamžiku, který je rozhodující. Ve vrcholovém byznysu máte strategické roční plánování a střednědobé i dlouhodobé cíle, ke kterým se snažíte postupně dopracovat. Se sportovci dělám velmi rád, protože mají disciplínu a jsou otevření tomu, co nabízím. Nebojí se jít, vyzkoušet moje rady v praxi a dát mi obratem zpětnou vazbu, jestli to fungovalo, nebo ne. Naproti tomu manažeři rádi leccos zpochybňují, aniž by to šli raději nejdříve vyzkoušet. Pomoct takovému člověku je pak o to těžší.“

Mentální kouč Petr Žídek spolupracuje mimo jiné i s českým judistou Davidem Pulkrábkem
Mentální kouč Petr Žídek spolupracuje mimo jiné i s českým judistou Davidem Pulkrábkem

Jsou tedy sportovci díky svým vlastnostem předurčeni k tomu být dobrými manažery?
„Disciplínu a vytrvalost mají. Nenechají se jen tak odradit, pracují na sobě, a navíc jsou zvyklí i prohrávat, což může být například pro pozici obchodníka opravdu důležitá vlastnost. Ale upřímně, většina sportovců není připravená na kariéru po kariéře.“

Čím to?
„Je to pro ně takový vstup do vzduchoprázdna, kterého se bojí a moc o něm nevědí. Jsou totiž zvyklí mít v životě vše nalajnované od svých trenérů, manažerů nebo třeba odborníků na výživu. A když pak mají o něčem rozhodnout sami, a to třeba jen o tom, jak budou trávit volný čas nebo jak naloží s vydělanými penězi, dělá jim to problém.“

Staráte se coby kouč i o sportovce po aktivní kariéře, kteří mají problém se začleněním do běžného života?
„Tohle dělá spíše Kačka Neumannová skrze aktivity Českého olympijského výboru. Já mám v rámci mé práce v oblasti byznysu na starosti takzvané outplacementy, což znamená, že se starám například o seniorní nebo TOP manažery, kteří po mnoha letech odcházejí ze svých pozic. Snažím se je provádět do další etapy života tak, aby to pro ně bylo co nejvíce smysluplné. Na základě těchto zkušeností se s většinou mých sportovců snažím téma života po kariéře otevírat už nyní, přestože jsou ještě v období aktivního sportování. Chci vědět, co studují a co by chtěli dělat, až skončí. Ve sportu nevíte, jestli vás zítra nevyřadí zranění. A pokud nemáte tušení, co budete dělat potom, dost možná skončíte někde u flašky nebo bez uplatnění.“

Máme před sebou asi největší sportovní akci letošního roku – olympiádu, která se původně měla uskutečnit už loni. Co s psychikou sportovců může udělat roční odkad?
„Opravdu hodně. Je to zásah do vašeho životního plánu. Většina sportovců má k olympiádě načasovanou svou výkonnostní špičku. Pro některé to bude i poslední vrcholná akce, kterou chtějí před koncem kariéry absolvovat. Říkají si: ještě chvilku to vydržím nebo po olympiádě konečně založím rodinu... A pak vám do toho přijde covid a jste o rok mimo svůj časový plán. A ačkoliv se rok může zdát jako krátká doba, pro sportovce je to zcela zásadní časový úsek.“

Kvůli restrikcím na olympiádě osobně nebudete, co to v praxi pro vás znamená?
„Počet osob v realizačním týmu je letos hodně omezený. V rámci olympijského výboru bych měl být sportovcům k dispozici na mobilní aplikaci, kde jim budu poskytovat své služby prostřednictvím šifrovaného videochatu. Je to sice velké omezení, ale pracuji tímto způsobem docela často. Sportovci jezdí na různá mistrovství a světové poháry, a protože nemůžu být úplně všude, komunikuji s nimi přes videochat. Je to ale vždy v návaznosti na tom, že s nimi již pracuji nějaký čas osobně. V tom to bude na olympiádě jiné. Kvůli restrikcím jsem neměl možnost poznat osobně řadu sportovců, kteří na letošní hry jedou. Budu tam mít pár lidí, které znám velmi dobře, ale i spousta těch, se kterými jsem se nikdy neviděl.“

Prskavec se před OH odreagovává na zahradě. Jak se mu daří s okurky nebo kanadskou borůvkou?
Video se připravuje ...

Nebude to pro vaši práci komplikace?
„Dobrý proces koučování vzniká z pocitu důvěry a bezpečí. Sportovec ví, že ho dobře znáte a dokážete mu na základě toho poradit. Když jste se nikdy před tím neviděli, je to složitější, ale samozřejmě se to taky dá. Já už jsem za svou kariéru viděl okolo 30 tisíc lidí. Občas mi tedy stačí podívat se na fotku nebo krátké video a na základě toho dokážu s hodně věcmi poradit. Vidím, jak člověk reaguje, mluví, jakou má energii nebo jakou má tělesnou stavbu. Jen to o vás prozradí mnohé. Ale pořád je to takové polovičaté.“

Jak takové koučování probíhá? Sportovec vám zavolá, že je nervózní a vy mu poradíte, jak proti tomu bojovat?
„Ano, ale nefunguje to tak jednoduše. Je potřeba se na řadu věcí doptat a na základě odpovědí pak problém rozklíčovat. Občas mám s totožnými nebo podobnými problémy zkušenosti od jiných klientů, takže můžu docela přesně poradit, co dělat. Často je to ale takové čarování. Vůbec nevíte, na co se máte připravit a co po vás lidé budou chtít. Je to hodně o improvizaci. Není to tak, že řeknu: to dáš nebo všechno to bude dobrý. To jsou takové motivační bláboly, které strašně nemám rád. Když mi dcera řekne, že je něco ve škole s holkami těžký, říkám jí na to: jo, je to pro tebe těžký. Nemůžete říkat: z toho si nic nedělej, toho si nevšímej, to není důležitý. Pro dítě je to v tu chvíli podstatné a složité, a pokud nepřijmete jeho situaci jako vážnou, nerozumíte mu a nejste na stejné vlně. Stejné je to i se sportovci.“

Jak moc je pro vaši práci důležité znát kromě reprezentantů samotných i jejich disciplínu?
„Aktuálně se starám o sportovce ze zhruba čtyřiceti odvětví a musím se přiznat, že to v té rychlosti a objemu, v jakém mi aktuálně zakázky přicházejí, už občas přestávám stíhat. Stále totiž ještě větší část mé práce směřuju na vrcholné manažery v byznysu a na somatickou psychoterapii. Takže často mě se svou disciplínou musí sportovci seznámit buď u mě v kanceláři, nebo až přímo na závodech. V rámci možností se ale snažím vše dostudovávat. Úplně nejlepší je, když to můžu sám zažít. Třeba za loňský rok jsem si zkusil asi dvanáct nových sportů. Nedávno jsem se s Danem Havlem topil na závodním kajaku, před dvěma týdny mě Michal Krčmář učil střílet ležku a stojku a teď mě čeká judo. Když sportovec vidí, že se toho nebojím, tak mi také víc věří. Pokud chcete, aby děti něco udělaly, taky nestačí, že jim to řeknete, musíte jim jít příkladem a udělat to. V tom je to stejné.“

A který sport vás zatím nejvíc chytnul?
„Hodně mě baví třeba jezdit na koni nebo motocross. Dost mě chytlo také dráhové kolo. Střílení bylo fajn, ale musím říct, že střílet stojku je fakt těžký. Na 50 metrů máte 4,5 centimetrový terč. To se bez pořádného tréninku vážně nedá.“

Jsou nějaké disciplíny, u kterých je mentální příprava potřeba více než u jiných?
„Nejde říct, že například tenisté potřebují větší mentální přípravu než kanoisté. Největší rozdíl je ale určitě mezi individuálními a týmovými sporty. Všichni individuální sportovci jsou v tom sami, a když jim pomůžete s hlavou, může to mít obrovský přínos. Naproti tomu v týmu si hráči mohou pomáhat velkou měrou sami a zásah kouče tady není tolik potřeba. Nevýhodou jsou tady ovšem vztahové a komunikační konflikty.“

Škola byla stresující, zápasení mě zachránilo, říká Omarov ve velkém dvojrozhovoru s Vémolou
Video patří k placenému obsahu iSportu
Odemknout video

Může se stát, že jeden člověk, který není v psychické pohodě, ovlivní výkon celého týmu?
„Záleží na tom, jak je ten člověk důležitý. Pokud má velký vliv, může demoralizovat a zdevastovat celý tým. Pokud například v hokejovém týmu bude jeden hráč, který je pořád otrávený, neustále si na něco stěžuje a je u toho hodně vidět, může úplně zlikvidovat morálku. Jako když máte lehce shnilé jablko – když ho necháte pár dnů bez povšimnutí, tak vám shnije úplně celé. Tohle už je ale práce trenéra, a ne mentálního kouče. Tohle by trenér neměl dopustit a v zárodku to zarazit.“

Co by tedy podle vás měl dělat trenér pro psychickou pohodu celého týmu?
„Hlavně musí umět komunikovat a mít alespoň nějakou emoční inteligenci. Základem jsou samozřejmě technické dovednosti a sportovní znalosti, o tom se ani bavit nemusíme, to má mít každý trenér. Ten ale opravdu dobrý se pozná podle toho, že je i skvělý učitel, což tak velmi často bohužel není. V týmových sportech je proto vhodnější, když s mentálním koučem spolupracuje přímo trenér. Umíme mu poradit, jak komunikovat se svými svěřenci, jak řešit problémy v mužstvu nebo i jak efektivně předávat své zkušenosti.“

Jak často vaše služby vyhledávají právě trenéři?
„Bohužel moc ne. Ona jsou to často velká ega. Dobrý učitel se chce učit novým věcem a chce si nechat poradit, aby byl lepší. Oni to ale často berou jako soupeření a nechtějí k týmu nikoho pustit. Je to strašná škoda, protože tím jen ukazují, jak jsou zabednění. Za léta praxe už poznám, který trenér mě vnímá jako konkurenci a pokud to vycítím, raději spolupráci ukončím, nemá to cenu. Ale abych nebyl jen negativní, jsou i trenéři, kteří mají super přístup. Skvělou zkušenost mám třeba s trenérem běžeckého lyžování Honzou Francem, trenérem MMA André Reindersem ebo Jirkou Fiřtem, trenérem reprezentace sportovní gymnastiky.“

Říkal jste, že největší rozdíly jsou mezi individuálními sportovci a týmy. A co mezi ženami a muži?
„Přístup k ženě a muži by měl být odlišný. V případě žen musí být člověk empatičtější, jemnější, více pečující a naslouchající. K mužům jsem často mnohem tvrdší. Když například vím, že je pro sportovce důležité, aby se něco naučil, a on k tomu má pořád nějaké výhrady, dokážu být docela přísný. A bývám více přísný spíše na muže než na ženy.“

Objevuje se dokonce názor, že ženy nejsou připraveny dělat vrcholový sport.
„S tím nesouhlasím. Je pravda, že menšímu procentu žen než mužů vrcholový sport vyhovuje. To je ale hlavně proto, že muži jsou od přírody více soutěživí, rvaví a ambiciózní. Ale není to samozřejmě pravidlo. Je důležité, aby rozdíly mezi oběma pohlavími vnímali více i trenéři, kteří to často nerozlišují a chovají se ke všem stejně. Ale takhle to nefunguje. Z toho důvodu pak vznikají psychické problémy, anorexie, zranění nebo osobní konflikty.“

Petr Žídek

  • Narozen: 3. 5. 1968
  • Do roku 2012 pracoval v byznysu na pozici šéfa headhunterské společnosti Je mentálním koučem českého olympijského týmu, spolupracuje s Centrem sportovní medicíny, je somatickým psychoterapeutem a exekutivním koučem vrcholových manažerů ve více jak 100 korporacích
  • Mezi sportovce, které koučuje, dlouhodobě patří například Tomáš Bábek, Michal Krčmář, Aneta Holasová, Barbora Hermannová, Jakub Štáfek nebo Jakub Klepiš

„Teď už nikdo nemůže říct, že neví, jak jsi silnej.“ Kompletní dvojrozhovor Krpálka s Vetchým
Video patří k placenému obsahu iSportu
Odemknout video

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud