Paralympijská hrdinka Bubeníčková: Přišly gratulace od velkých jmen a pocity z ruské účasti
Paralympiádu si prožila z mnoha úhlů. Kvůli vyčerpání musela v cíli jednoho závodu na kapačku, potkal ji vážný pád a o jednu medaili se podělila. Simona Bubeníčková se z paralympiády v Teseru každopádně vrátila jako čtyřnásobná medailistka, navíc ve dvou sportech – biatlonu a běžeckém lyžování. „Postupně to zpracovávám. Je to mazec,“ usmívá se sedmnáctiletá česká hvězda.
Trošku si připadá, jako by se vracela do normálního života z pohádkového příběhu. Tři stříbra a jeden bronz si nevidomá sportovkyně Simona Bubeníčková přivezla z paralympijských her. A k tomu spoustu zážitků, ať příjemných nebo méně, jako když se po ceremoniálech odmítla fotit s Ruskou Bagijanovou. „Vůbec nevím, jak to bude vypadat v realitě,“ líčila ještě předtím, než se ve Velkém Poříčí vydala na triumfální setkání s fanoušky.
Jak se sžíváte s takovým úspěchem?
„Momentálně vzpomínám na celých čtrnáct dní, na všechny zážitky, které jsme prožili. Bylo to krásných čtrnáct dní, celé jsem si to moc užila. Teď vzpomínám a smutním, chtěla bych se vrátit zpátky. Všechno to bylo krásné. Ještě dlouho bude trvat, než to všechno zpracuju. Zatím jsem se akorát přivítala s rodinou, jenom s taťkou a ségrou, bohužel bez mamky, byla na noční v práci. Pak jsem byla ráda, že jsem mohla jít spát. Na paralympiádě jsem toho moc nenaspala. Byla jsem ráda, že můžu spát ve své posteli.“
Jaké to je, když si dáte na krk všechny čtyři medaile najednou?
„Dohromady váží okolo dvou kilo. Trošku se to pronese. Hlavně, když je má člověk sám na krku, je to těžší. Když jsem je měla přes kapucu bundy, bylo to měkčí. Když to bylo přímo na krku, docela jsem trpěla.“
Na nedávné olympiádě si sportovci stěžovali, že se medaile rozpadaly. Ty vaše drží?
„Jsou naprosto v pořádku, jedna je možná lehce od krve. Když jsem slavila, skákala, vyskočila mi po hrudi a odrazila se až tak, že mě bouchla do nosu. Je tam takový krvavý šrám jako vzpomínka na oslavy.“ (usmívá se)
V běžeckém lyžování jste získala stříbro na desítce i dvacetikilometrové trati, v biatlonu jste vybojovala stříbro ve vytrvalostním závodě a bronz ve stíhacím sprintu. Které medaile si vážíte nejvíc?
„Asi všechny beru stejně. Každá medaile je vydřená, každá má svůj speciální příběh. Ani jednu jsem nezískala za normálních okolností. Každá pro mě znamená něco jiného, jiný závod.“
Co říkáte na ohlasy na sociálních sítích, kde má příspěvek, v němž si na krk dáváte všechny čtyři medaile, skoro dvacet tisíc lajků?
„Já jsem ještě do včerejška moc netušila, jak velké to bude. Před paralympiádou jsem se potřebovala od sociálních sítí distancovat, během ní jsem měla deficit, vůbec jsem sociální sítě nepoužívala. Včera jsem se tam poprvé podívala a byla tam spousta zpráv, nových žádostí, gratulace od velkých jmen. Je to krásné, samozřejmě. I když člověk nesportuje kvůli tomu, aby byl známý, ale pro tu radost. Dělá sport, protože ho má rád. Vůbec nevím, jak to bude vypadat v realitě. Je to mazec.“
Během Her se vám ozval taky šampion z letní paralympiády, plavec David Kratochvíl. Jak k tomu došlo?
„To bylo krásný. Ještě před paralympiádou se mě na Davida Kratochvíla někdo zeptal. Říkala jsem, že ho znám, ale že se osobně neznáme. Po prvním závodě, když jsem skončila čtvrtá a nebyla jsem spokojená, byla jsem trošku zklamaná z výkonu, tak to na mě viděli. Náš manažer komunikace Tadeáš Mahel pro mě měl překvapení. Přišel za mnou, jestli mám po osmé hodině čas, že mi někdo zavolá. Říkala jsem si: Další rozhovor po telefonu… Ale mám čas, v pohodě. Říkal: Neboj, to bude příjemné. Tak jsem si sedla, čekala na hovor, zvednu to a najednou tam David Kratochvíl…“
Co jste řešili?
„Dokázal mě podpořit, popovídali jsme si. Je fajn popovídat si o tom s někým, kdo to všechno prožil, ví, o čem přemýšlíte, jak se cítíte. Celou paralympiádu jsme si psali.“
Vy jste navíc dřív taky plavala, takže umíte ocenit Davidovy výkony, že?
„Plavání mám moc ráda. Doteď si jdu v rámci přípravy občas zaplavat. Moc mě to baví. Sleduju, co se děje. Před Davidem smekám klobouk!“
Pro Ukrajince to muselo být hodně nepříjemné
Vy jste se zase podobně jako Nor Einar Hedegart prosadila ve dvou sněhových disciplínách. Můžete popsat, jak jste se během poměrně krátké doby naučila biatlon na úroveň paralympijské medailistky?
„Je to samozřejmě skvělé. Můj cíl před sezonou bylo zajíždět do top pětky. Se střelbou je to těžší. Na prvním svěťáku jsem hnedka vyhrála, tak jsme se namlsali. Chtěla jsem medaili z biatlonu i na paralympiádě. Můj biatlon začal tak, že jsme na Kontinentálním poháru na podzim 2023 oslovili německou výpravu, když jsme viděli, že mají zbraně a trénují biatlon. Ti mě tím poprvé provedli, zastřílela jsem si tři položky. Pak jsme na jaře 2024 měli v rámci FIS kemp v Livignu, kde jsme si mohli zbraně taky vyzkoušet. Pak jsem si furt říkala, že bych mohla s biatlonem začít.“
Co bylo dál?
„Začalo se to řešit. Na konci roku 2024 pořídil český biatlon s podporou NSA dvě laserové zbraně. Já jsem pak v dubnu 2025 začala střílet. Nejprve jen v klidu doma na zahradě. Střelnice, tím, že je laserová, se dá rozložit kdekoli. Pak mi pomáhala Jitka Čadová, bývalá skvělá biatlonistka, která bydlí kousek od nás v Polici nad Metují. Začala jsem dojíždět do klubu v Jilemnici. Na začátku července jsem byla na rozvojovém kempu IBU v Lillehammeru, kde mě provedla i známá biatlonistka Anais Bescondová. Byl tam i náš trenér Alex Paťava, který zároveň jezdí jako trasér s Carinou Edlingerovou (čerstvou paralympijskou vítězkou – pozn. red.).“
Na střelnici střílíte podle zvukových signálů, jak to přesně funguje?
„Během střelby na sobě máme sluchátka. Podle toho, jak se pohybujeme na terči, se buď zvedá, nebo klesá výška tónu. Je to hodně o tréninku. Člověk si ten zvuk musí naposlouchat, aby si byl jistý, že to je ten nejvyšší tón. Nejvyšší tón je úplný centr, v tu dobu musíme vystřelit. Jsou to miniaturní rozdíly. Můžete střelit desítku i sedmičku, pořád jste ve středu. Terč má normálně jednadvacet milimetrů, ale tím, že je to laserová zbraň, se velikost terče dá nastavit. Občas ho naschvál zmenšujeme, aby to bylo těžší a museli jsme precizněji mířit.“
Jak jste ve střelbě daleko?
„Vždycky to mám nastavené tak, že si chci aspoň jednou týdně s lyžemi zastřílet. Ideálně co nejvíc střílím doma na suchu. Měla jsem kolem sebe lidi, co mi pomáhali. Nestřílím pořád dokonale. Přesnost je fajn, ale nestřílím tak rychle jako holky. Na střelnici jsem schopná ztratit půl minuty, to je strašně moc. To chci každou sezonu zlepšovat. Věřím, že příští rok budu zase o trochu rychlejší.“
Co říct k roli vašeho traséra Davida Šrůtka?
„David je pro mě obrovsky důležitý, bez něj bych se do cíle nedostala. Je skvělé, že jsme si sedli lidsky. Je to parťák, který mě zná odmalička, od mých začátků na lyžích. Byl můj trenér, postupem času se stal trasér. Zná mě, ví, co potřebuju. Za ty roky jsme se spolu tak sehráli, že mamka často říká, že jedeme jako jedno tělo. Moc mu děkuju, že to se mnou absolvoval. Letos byla sezona náročná. Trávili jsme spolu hodně času. Nechtěla bych opomenout ani mého taťku, který sice se mnou nezávodí, ale velkou část tréninku má na starosti i on. Oba jsou zaměstnaní, je to pro ně časově náročné, tak se střídají a doplňují. Chtěla bych poděkovat i všem, kdo se na tom podíleli. To je to nejmenší, co pro ně můžu udělat. Na paralympiádě jsme měli skvělý tým, všichni jsme si neskutečně sedli. Pak se hádali i o moji bronzovou medaili.“
Připomeňme, že v biatlonovém stíhacím sprintu jste dojela třetí, pak vás odsunuli na čtvrté místo kvůli potížím Němky Walterové na střelnici, a nakonec jste dostaly bronz obě…
„Já jsem si to krásně užívala v cílové rovince. Kromě sprintu v běžeckém lyžování je to jediný závod, kde to je opravdu kontaktní a většinou se bojuje do poslední chvíle. Tohle byl hromadný start, kde skončíte, jak dojedete do cíle. V cílové rovince můžete oslavovat, mohla jsem se pozdravit s fanoušky. Pak za námi přišli, že jsme čtvrtí.“
Jak jste reagovala?
„Co? Co se děje? Prvních deset minut jsme nevěděli, proč jsme čtvrtí. Jakmile jsme to zjistili, šli jsme to řešit. Tři holky z našeho týmu naběhly, začaly se o mě hádat. My jsme hodinu a půl seděli v buňce, neměli jsme žádné informace. Podal se protest, bylo to složité. Němci jsou skvělí, nechtěli jsme podávat protest kvůli nim. Ale existuje pravidlo, že pokud se něco takového stane, měly by být dvě bronzové. Já jsem měla náskok. Kdybych věděla, že je mi Němka blízko, jela bych rychleji. Společně jsme se domluvili na dvou bronzových medailích, jury to schválila a byli jsme všichni spokojení. Dlouho na paralympiádě nebylo, že by měli dva lidi dvě stejné medaile. Krásné to bylo, užila jsem si to.“
Při dvou ceremoniálech v závodech v běžeckém lyžování jste spolu s trasérem Šrůtkem nesmekli čepice při ruské hymně a poté se s vítěznou Ruskou Bagjianovou odmítli vyfotit při tradičním selfíčku medailistů. Jaké pro vás bylo řešit takové situace kvůli kontroverznímu rozhodnutí Mezinárodního paralympijského výboru připustit Rusy na Hry pod jejich vlajkou i hymnou?
„Na sportovištích jsme samozřejmě profesionálové, sportovci. Jak dojedeme do cíle, jsme i normální lidi. My jsme se na tomhle postoji domluvili s Českým paralympijským výborem a s Davidem společně. Na sportovišti jsem od toho, abych závodila. Tam závodím, peru se o co nejlepší výsledek. Vítězka byla mnohem silnější, měla perfektně natrénováno. Můžu k ní říct jenom, že jela fakt dobře, zasloužila si to. Ale já sama za sebe nechápu postoj Mezinárodního paralympijského výboru, že dovolil ruským sportovcům startovat pod svou vlajkou a s hymnou. Když už na olympiádě platí pravidla, že tam startovali jako neutrální sportovci, nevím, z jakého důvodu startovali tady pod svojí vlajkou a hymnou. Pro Ukrajince to muselo být hodně nepříjemné.“
Kratochvíl zase zářil
Plavec David Kratochvíl během paralympiády na dálku podpořil Simonu Bubeníčkovou, ale v posledních dnech i sám zářil na Para Swimming World Series v Lignanu Sabbiadoru.
Osmnáctiletý nevidomý plavec překonal v třídě S11 časem 55,34 sekundy světový rekord na 100 metrů kraul a v disciplíně se stal absolutním vítězem.
Závod na 50 metrů volný způsob zvládl v evropském rekordu 25,30 a jen tři setiny ho dělily od světového rekordu Číňana Bozun Janga. Zlato ve své třídě doplnil celkovou druhou pozicí.
Kratochvíl celkově vyhrál taky polohový závod na 200 metrů (2:20,55) a ve své třídě kraloval na trati 100 metrů motýlek (1:01,58), v němž byl celkově třetí. Čtvrté prvenství ve třídě S11 zaznamenal na znakové stovce (1:07,72).
