Zpověď Neumannové o strastiplné cestě ke zlatu. Jak dcera vnímá po 20 letech slavnou scénu
PŘÍMO Z ITÁLIE | Holčička v růžové bundičce navzdory přísným akreditačním pravidlům běžela k cíli, kde se objala se svou vyčerpanou, a vítěznou, maminkou. Běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová před dvaceti lety na olympiádě v Pragelatu vybojovala své životní zlato a potkala jeden z nejdojemnějších momentů svého života. „Pro mě je to pořád živé,“ usmívá se Neumannová. Kompletní program ZOH 2026 ZDE >>>
Byl to poslední pátek zimní olympiády. Kateřina Neumannová se v ten den za vrcholně dramatických okolností chystala na svůj rozlučkový olympijský závod. Měla za sebou velkou kariéru, v níž se v Naganu po boku Dominika Haška stala národní hrdinkou a po porodu si splnila i sen o titulu světové šampionky. Na zimních Hrách ale na zlato stále čekala. Zbývala už jen jediná šance, v ten pátek v závodě na 30 kilometrů bruslením.
„Novináři mi to hodně připomínají. Není to tak, že bych po tom toužila. Pro mě je to krásná historie. Jestli je to dvacet let, devatenáct… Pro mě je to pořád živé,“ vysvětluje Neumannová. „Nejsem nostalgický typ, který by měl potřebu si to připomínat. To neznamená, že mi to neudělá radost, když mi to někdo připomene. Pro mě v životě není nic zásadního vracet se zpátky. Je hezké, že to po dvaceti letech vyšlo zrovna v Itálii.“
Běžkařské závody turínských Her se v roce 2006 konaly v Pragelatu, což nebylo klasické středisko Světového poháru. Trenér Stanislav Frühauf se tenkrát se svou romantickou duší šumavského barda rozhlédl po okolí a suše prohlásil: „Prach a skály…“
Neumannová sem přijela ve chvíli, kdy měla doma už čtyři olympijské medaile, z toho tři stříbrné. Olympijské zlato bylo jediné, pro co se do nevzhledného areálu táhla. Trénovala tam už týden před začátkem soutěží, nechávala si píchat do uší a z jejich krve si hlídala hladiny laktátu. Se svou dcerou Lucií, které byly tehdy dva a půl roku, a s chůvou se zabydlela v domečku hned vedle tratí. Měla všechno připraveno na svou zlatou jízdu. Jenže první pokus nevyšel.
„Je pravda, že jsem neměla zlato ve skiatlonu, kde jsem jednoznačně mířila k tomu, abych vyhrála. To se nepovedlo. Důvody nemá cenu zpětně rozebírat,“ říká Neumannová.
Dojela tehdy druhá o mučivých 1,9 sekundy za Estonkou Kristinou Šmigunovou, která oplývala nečekanou kondicí. O osm let později v době olympiády v Soči se objevily zprávy, že v jejích vzorcích z Pragelata byly zakázané látky. Kauzu později posuzovala sportovní arbitráž CAS, k případnému vrácení medaile ale nedošlo.
Čtyři dny po skiatlonu tu byla šance číslo dvě. Jel se závod na deset kilometrů klasicky. V něm sice Neumannová nebyla tak silná, jako kdyby se jelo volnou technikou. Ale byla ve skvělé formě, patřila k favoritkám. Ten den však vyhrát nemohla, protože její osobní servisman Ulf Olsson svou práci totálně zpackal. Skončila pátá, třicet sekund od vítězné Šmigunové, osm sekund od medaile.
„V klasice jsem určitě mohla jet parádní závod. Páté místo zaniklo. Nejbližší okolo mě ví, že jsem měla pomalé lyže. Ten závod jsem se strašně vydala, stál mě hrozně sil. Úplně mě zrychtoval, tak jako málokdy,“ vzpomíná Neumannová.
Zřejmě neexistují slova, která by dovedla popsat, co se tehdy stalo. Neumannová byla v životní kondici. Měla v sobě nastřádanou ohromnou energii, kterou se chystala pustit do trati. A udělala to, ačkoli měla na nohou brzdy. Vydala ze sebe šílené úsilí, zdravotně se dostala na hranu. Po závodě se propadla do noční můry.
Vyčerpání za hranicí běžné únavy
„To vyčerpání bylo za hranicí běžné únavy po závodě. Opravdu jsem se vydala strašně moc. Odpoledne po závodě jsem se dostala do stavů, kdy jsem různě střídala barvy od šedivé po popelavou. Nebyla jsem schopná ležet. Byla jsem tak strašně unavená, že to nebylo normální,“ vzpomíná Neumannová.
Byly to těžké chvíle. Tady nešlo jenom o naděje na další olympijské medaile, Neumannová byla blízko kolapsu. Z Turína, kde tehdy tým Aloise Hadamczika bojoval o zatím poslední olympijskou medaili českého hokeje, spěchal do hor věhlasný fyzioterapeut Pavel Kolář.
„Měla jsem čas. Třicítka naštěstí nebyla hned po desítce. Byl tam lékařský tým, starali se o mě největší odborníci a v rámci povolených prostředků dělali všechno možné, aby mě postavili na nohy,“ líčí Neumannová.
Zbývalo osm dní do závěrečného individuálního závodu olympiády. Neumannová se zotavila a začala se připravovat na svou opravdu poslední šanci, jak získat olympijské zlato.
Den před závodem byl v olympijském areálu v Pragelatu klid. Ale jen na prvním pohled. V českém týmu narůstala nervozita. Neumannová se dostala na hranu nemoci. Stanislav Frühauf v takových chvílích vždy vypadal, že by se nejradši porval s celým světem.
„Je to hrozný kus života. Obětoval jsem tomu rodinu, Kateřina mnohé. Je to vyvrcholení patnáctileté práce. Honí se mi hlavou prakticky od léta, aby její aparát držel pohromadě, aby byla zdravá,“ vyprávěl pár dní před posledním závodem.
Když už se olympijská třicítka nachylovala, musel přiznat: „Katka trpí na mandle. S bolestí v krku běžela i v lednu v Oberstdorfu. Ale tohle je asi větší.“
Neumannová se sice dostala z kritického vyčerpání po desítce, ale před závodem její poslední šance její tělo znovu strádalo.
„Dva dny před zlatým závodem jsem začala cítít, že se o mě něco pokouší. To se stalo realitou. Den po vyhlášení vítězů jsem se rozložila definitivně. Museli mi nasadit antibiotika,“ vzpomíná Neumannová. „To byla zas kombinace profesora Pavla Koláře a lidí okolo, že nastupující nemoc pozastavili. Nebýt těchto lidí, Pavla, který lítal mezi hokejisty v Turíně a Pragelatem, tak by se to neudrželo. To zlato jsem hrozně chtěla. Na druhou stranu jsem to nebrala, že když nebudu mít zlato, bude to konec světa. Holt bych skončila jako mistryně světa a nejlépe druhá na olympiádě. Ale samozřejmě pro zlato jsem dělala všechno. Každý ho chtěl. Říkala jsem si: Tak to holt nedopadne. Ale to neznamená, že jsem po něm strašně netoužila.“
Postavila se na start. Téměř celý závod se držela vepředu, ale nikoliv na čele vedoucí skupiny. Tempo nechala tahat Rusku Čepalovovou a sama si hlídala místo v závětří. I přes obezřetný přístup se dvakrát dostala na hranu kolize. Jednou před ní padla Italka Gabriella Paruzziová, jednou Čepalovová.
Byla jsem ráda, že žiju
Před nástupem do posledního stoupání Paruzziová podklouzla znovu, ale to už Neumannová pádila vpřed. Právě tohle místo si na trati zvolil kouč Frühauf. A viděl rozhodující chvíli závodu. Dopředu se prodrala Polka Kowalczyková a její atak desetičlennou vedoucí skupinu roztrhal na cucky. V závěsu se udržely jen Čepalovová, Norka Kristin Steiraová a Neumannová.
„Kateřina bude třetí!“ zapraskalo v české vysílačce těsně před cílovou rovinkou.
Steiraová odpadla, ale Neumannová v klesání ke stadionu ztrácela několik metrů na Kowalczykovou a Čepalovovou. Bylo to jako předčasný konec.
„Celé závěrečné stoupání proti stadionu jsem byla ráda, že žiju, že za nimi visím. Vlastně jsem je skoro neuvisela. Tam to bylo po pár metrech roztrhané. Poslední dva kilometry pro mě znamenaly boj o udržení v čelní skupině a tím o jakoukoli medaili,“ vzpomíná Neumannová. „V posledním stoupání jsem na tom byla jednoznačně nejhůř. Byla jsem úplně kožená, nohy kamenný. Tam byl ten zlom. Přemluvit sama sebe, zkusit finišovat. To bylo strašně těžké rozhodnutí. Už jsem nemohla. Zkusit to, aby hlava vydala impuls tělu do toho ještě jednou jít, to bylo to nejtěžší.“
Hlava se rozhodla. Vydala povel a tělo zareagovalo. Neumannová se ze vzdálené třetí pozice najednou posouvala vpřed. Už byla v cílové rovince, scházelo pár metrů. Útok načasovala správně. Mihla se kolem Čepalovové a trhla i Kowalczykovou. Zvedla ruce. Zvítězila.
„Takovýhle finiš dá člověk jednou za život. Nejde se rozhodnout jednou měsíčně, že dáte takový finiš. V tom bylo všechno, celá kariéra, co jsem natrénovala, uvědomění, že zlatou hrozně chci,“ vzpomíná Neumannová. „Nezkusit to, asi bych si to vyčítala. Ale snadno se to říká. Udělat to rozhodnutí, když nemáte z čeho brát, je fakt těžké.“
Dokázala to, a když si vyčerpaná v cíli lehla na zem, už k ní běžela postavička v růžové bundičce. Dnes je z Lucie dospělá žena, atletka a influencerka. Ale stále je v ní i to objetí maminky z Pragelata.
„Ta holčička s růžovou bundičkou, to je ona. Ptají se jí na to, když někde spolu jsme. Lucka to bere tak, že je to hezká součást jejího života. Mám pocit, že to vyprávěla stokrát, všichni se na to ptají dokola. Trpělivě vypráví střípky, co si pamatuje,“ líčí Neumannová. „Bylo to neplánované. Chůva Zuzka s ní byla doma, ale během závodu přišli na stadion. Já nevěděla, že tam jsou. Dovedla ji k cíli, a že jsme byli v Itálii, tak ji tam pustili. Že ji tam nechali, bylo velice nestandardní, řekla bych až ojedinělé.“
Dvacet let po své zlaté jízdě se Neumannová vrátila na olympiádu do Itálie. Tentokrát do Val di Fiemme, které si zamilovala. Dokonce natolik, že je živou reklamou místního podivuhodného kraje Trentino. Lidi zve ke sportu i doma. Založila Lipno Sport festival, z něhož se stala populární akce. Dodnes ho řídí a letos od 14. do 23. srpna uspořádá už patnáctý ročník.
„Je to něco, co mě strašně nabíjí. Když jsem na olympiádě a vidím, kolik lidí ji sleduje, všechny ty, co se dívají na televizi a mají ke sportu vztah, to jsou ti, které na Lipně hrozně ráda vidím,“ vysvětluje Neumannová. „Tam si to můžou zkusit. Nemusí se jen dívat na televizi. Můžou tam sportovat děti, dospělí i senioři, lidé, co sportují závodně i nezávodně. Sportovního programu je tam strašně moc. Mně dělá radost, že přispívám k tomu, že lidi tráví léto sportem. Vloni se během celého festivalu protočilo padesát tisíc lidí. Když letos tahle čísla zopakujeme, budeme hodně spokojení.“
Olympijské medaile Kateřiny Neumannové:
Nagano 1998:
- 5 km klasicky: stříbro
- 10 km bruslením (stíhací závod): bronz
Salt Lake City 2002:
- 15 km bruslením s hromadným startem: stříbro
- stíhací závod: stříbro
Turín 2006:
- skiatlon: stříbro
- 30 km bruslením s hromadným startem: zlato
