Táta Jílek: Hymna by byla nejvíc, Metoděj se nikdy nechtěl jen zúčastnit. Jaký byl v dětství?

První olympiáda, na kterou jel Metoděj jako velký favorit na medaile. Jak to zní v uších?
„Ani nevím, jak k tomu přistupovat. Nechtěl jsem si to zcela připouštět. Pro mě je to obrovská čest, že dosáhl už teď na takové mety. Když jsem byl já v dorosteneckém věku, byla pro mě olympiáda snem, že bych se chtěl zúčastnit a třeba i získat nějaké ocenění. Je teď kolem atmosféra, která se těžko popisuje. Já tedy dělal atletiku a hrál jsem volejbal, ale samozřejmě ne na takové úrovni, jako Metoděj dělá rychlobruslení.“

Člověk by si až myslel, že nedávno Metoděj pronikl mezi elitu a najednou už sbírá vavříny mezi muži. Vnímáte to jako hodně překotné období?
„Takhle to nevidím, protože vždycky když závodil, pohyboval se na špici startovního pole. Vždy měl nějaké soupeře, kteří časem odpadli, nebo je postupně překonal. Když jsme začínali v Česku, tak jsme si hned říkali, že s ním musíme do zahraničí, aby dostal zpětnou vazbu od silnějších závodníků. Poprvé na kolečkách si pamatuju, že skončil na Evropském poháru snad pátý, tak jsme to napůl slavili. Od té doby se umisťoval pravidelně na bedně. Pro mě se tedy jen tak nevyloupl. Úzká skupina lidí kolem něj jaksi mohla předpokládat, že bude mít výsledky i na ledě. Je ale pravda, že je to unikát, jak se přetransformoval z koleček na dlouhé nože.“

Vedli jste ho odmalička ke sportu?
„Je to tak, ale pro nás nikdy nebylo cílem, aby dělal sport vrcholově. Sport je pro naši rodinu