Domácí soutěže v některých sportech nemusí být až tak atraktivní a napínavé. To se však nedalo říct o dvou květnových závodních víkendech vodních slalomářů. Celá řada z nich se prala o místo v reprezentaci. V ženském kajakářském týmu se navíc dál bude soupeřit o pozici pomyslné jedničky. Navázat na úspěchy Štěpánky Hilgertové či Kateřiny Minařík Kudějové chce také Antonie Galušková, která se do národního výběru dostala druhý rok v řadě. Ale pádlování není jediným zájmem jednadvacetileté slečny. V budoucnu chce pilotovat velká dopravní letadla.
Sportovní fanoušci ji znají hlavně s pádlem v rukou. Sympatická usměvavá tmavovláska se jako ryba ve vodě ale cítí také ve vzduchu. Konkrétně v kokpitu letadla. Ano, čtete dobře. Tato křehká dívka by jednou ráda pilotovala velká letadla. „Budu na sebe pyšná, až někoho dopravím na dovolenou,“ prozradila Antonie Galušková svůj pilotní sen. A jaký je ten sportovní? „Udržet si dobrý pocit při pádlování, ten mě nesmí nikdy opustit!“
O reprezentaci se letos i v kategorii kajakářek svedla těžká bitva. Jak pro vás bylo složité si nominaci vyjet?
„Povedlo se mi pokazit druhý nominační závod, brala jsem nula bodů, takže jsem věděla, že právě tenhle závod budu škrtat (jedou se čtyři nominační závody z nichž nejhorší výsledek se škrtá- pozn. red.). V dalších dvou závodech v Praze jsem musela předvést své maximum. Jenže sobotní závod mi nevyšel podle představ, brala jsem šesté místo, takže jsem věděla, že v neděli to bude všechno nebo nic. A podle toho to i vypadalo.“
Jak to myslíte?
„Od dvou do čtyř ráno jsem nespala, byla jsem strašně nervózní. Ale musím říct, že jsem stres nechala v posteli a jakmile jsem vstala, byla jsem úplně nový člověk. Namotivovaná, veselá, měla jsem chuť závodit. A i když má finálová jízda měla k dokonalosti daleko, jsem ráda, že i po chybě, kterou jsem tam udělala, jsem zvládla dojet do cíle s klidnou hlavou. I díky tomu jsem si to vyjela.“
O jedno ze tří míst v reprezentaci usilovala také vaše starší sestra Karolína. Jaké to je soupeřit se ségrou?
„Je to jiné než soupeřit s jinými holkami. Jsme ségry a jsem strašně ráda, že to tak i bereme. Slyšela jsem, že sesterské boje jsou někdy hodně nepříjemné, ale u nás si vzájemně fandíme a přejeme si to.“
Sestra nakonec neuspěla, vy ano. Co vám na to řekla?
„Běžela za mnou do cíle, řekla mi, ať si položím loď a pak jsme se asi minutu a půl v kuse objímaly. Taky mi povídala, že mě má ráda a že je strašně ráda, že to mám. Já si nesmírně vážím, že mám takovéhle ségry, které mě podporují, i když se třeba jim samotným nedaří. V Troji při nominacích totiž závodila i naše mladší ségra Bára.“
Kanoistika je u vás tedy rodinný sport. Můžete přiblížit, kde se u vás vzala?
„Tatínek se dostal do klubu v Sušici, kde začal jezdit. Posléze se pustil do výroby vybavení na vodu. Pak si našel maminku, tu to bavilo taky. No a pak jsme se narodily my tři a rodiče nám dali na výběr z jakéhokoliv sportu. Jediné, co se po nás chtělo, bylo, abychom jednu hodinu denně sportovaly. Takže jsme si zkusily i vodní slalom, všechny tři nás to chytlo a držíme se u toho doteď.“
Jak je stará vaše druhá sestra?
„Báře je patnáct, je teď druhým rokem juniorka.“ (Karolína má 26 let)
Tátova firma vyrábí i lodě. Je to pro vás výhoda?
„Noo, výhoda… Samozřejmě mám výhodu, že když si objednám loď, můžu to říct rovnou tátovi doma a nemusím ani čekat třeba tři měsíce, ale míň. Jinak myslím, že v tom žádná výhoda není. Jezdím na tom, na čem se mi jezdí dobře. Táta ví, co je pro mě nejlepší, takže do konečného tvaru se vůbec nemotám. Vymýšlím si jen design, ale ten už mám třetím rokem stejný, protože si vždycky vzpomenu týden před výrobou a to už není čas, takže vždycky zadám to samé.“
Vzpomenete si, kdy jste poprvé sama pádlovala?
„Myslím, že mi bylo pět let. Byla to taková malá lodička, ke které jsem byla přivázaná provazem, a ten na břehu držela maminka. Já jsem se totiž vody strašně bála. Neměla jsem z toho ani tak respekt, jako vyloženě strach. A pamatuju si, že jsem mamince říkala, jestli mě z toho provázku pustí až v osmnácti letech. Tak se zasmála a říkala, že jo.“
To je docela zvláštní. I kanoisté Lukáš Rohan a Václav Chaloupka říkají, že jako malí se, hlavně tedy divoké, vody báli. Máte z vody stále strach, nebo teď už spíš jen respekt z tohoto živlu?
„Od té doby, co umím eskymácký obrat, se toho spousta změnila. Strach totiž vycházel hlavně z toho, že se utopím, nezvednu se zpátky, že mi nikdo nepomůže. A když je vám 13 let, tak tohle vám dá docela zabrat. Ale díky bohu já takto automaticky zvedám převrženou loď právě zhruba od třinácti. A když víte, že se na vzduch znovu dostanete, už se ani tolik nebojíte. Máte z toho samozřejmě respekt, to musíte mít vždycky, jinak se stane neštěstí. Ale strach opadá. Ale jsou určité tratě nebo kombinace, kde z toho máte hodně velký respekt, a podle toho to taky potom jedete.“
Jaký nejhezčí okamžik na divoké vodě jste zatím zažila?
„Jeden vám asi neřeknu, je jich víc…“
Jde spíš o výhry, nebo kamarádství u vody?
„Spíš pro mě byla vždy hezkým zážitkem pofinálová atmosféra. Se soupeřkami jsme se tam sešly, normálně jsme se o tom dokázaly bavit a všechny jsme byly spokojené. Samozřejmě kromě těch, kterým se to úplně nepovedlo. Ale myslím, že přátelství u vody je na tomto sportu strašně krásné.“
Ne vždy je ale vše zalité sluncem a u sportovců se dřív nebo později objevují i různá zranění. Vy už jste si také jedno prožila, konkrétně únavovou zlomeninu paže. Kdy to bylo?
„Byl to rok 2019. Stalo se mi to na jaře, přelom února a března, tudíž bylo opravdu málo času do nominačních závodů. Měsíc jsem nesměla ani zvedat tašku. Psychicky to bylo hodně náročné. Ale byla jsem posledním rokem juniorka a nějakým způsobem jsem věděla, že se do juniorské reprezentace snad dostanu. A co pak bude následovat v létě, to uvidíme. A díky bohu to dopadlo hodně dobře.“ (získala individuální zlato na MSJ a stříbro v týmové soutěži)
I díky úspěchům v juniorech a kategorii do 23 let jste už mohla zažít olympijské hry. Loni v Tokiu jste ještě nebyla jako soutěžící, ale předjezdkyně. Jaké to tam bylo?
„Do Tokia jsem se strašně těšila. Bohužel to zkomplikoval covid, takže bylo trošku náročnější nosit respirátory, když tam byla taková vlhkost a vedro. To bylo šílené. I voda tam byla teplá. Popravdě, závodníkům jsem to moc nezáviděla. Podmínky byly hodně náročné. Ale jinak myslím, že mi to hodně dalo. Jet na olympijské trati a vědět, že mě sledují olympionici, to bylo něco neskutečného. Zažít si olympijskou atmosféru bylo super.“
Byla jste i u dvou českých medailí?
„Ano, koukali jsme se na vyhlášení, když Jířa Prskavec vyhrál, i když byl Lukáš (Rohan) druhý. To jsem si užila.“
Řešila jste tam ale i menší kauzu s rovnoprávností, kdy vás při nácviku, i když jste vyhrála cvičný závod, nechtěli pustit na stupně vítězů a řekli, že tam půjdou jen kluci. Jste velkou bojovnicí za rovnoprávnost ve sportu?
„Samozřejmě když jde diskriminace vidět, tak se
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
