Ještě před pandemií covidu-19 byl Vojtěch Maťátko nadějí českého plavání. V roce 2019 doplaval na mistrovství Evropy ve štafetě na 4x100 metrů polohově v českém juniorském rekordu a se svými spoluplavci si tím vybojoval páté místo. Ve stejný rok se také nominoval na mistrovství světa, kde na padesátce prsa postoupil do semifinále. Pak mu ale jeho cestu za sny překazilo onemocnění koronavirem, které mu těžce zasáhlo plíce a srdce. S následky se vypořádává dodnes.
Cítil jste od začátku, že covid bude mít na vaše zdraví takový vliv?
„Covidem jsem si prošel zhruba před dvěma lety. Akorát jsem se vrátil ze závodů na Slovensku, a protože jsem se už tehdy necítil úplně ve své kůži, objednal jsem se na prohlídku ke sportovnímu lékaři. Výsledky vyšetření mě šokovaly. Nejenže mi zjistili, že jsem pravděpodobně prodělal a přechodil covid, aniž bych si to vůbec uvědomil, ale také že moje plíce jsou v naprosto tragickém stavu. Moje původní kapacita plic bývala dřív okolo sto dvaceti procent, teď ale spadla až k šedesáti procentům. Zděšený doktor mi tehdy řekl, že mám dýchání horší než kdejaký důchodce a na vrcholový sport můžu rovnou zapomenout.“
Jaká léčba tedy následovala?
„Asi čtyři měsíce jsem chodil ke sportovnímu vědci panu profesoru Michalu Botkovi na terapii inhalováním molekulárního vodíku. Je to speciální metoda, která umožňuje vyčištění plic od odpadních látek a následné uvolnění dalších metabolických kapacit. Plíce pak mohou lépe zregenerovat. Celé to vlastně fungovalo tak, že mi zavedli do nosu dvě hadičky s molekulárním vodíkem, který jsem pak hodinu dýchal. Na terapie jsem chodil prakticky každý den a ze začátku to bylo potřeba i dvakrát denně.“
Zabraly terapie? Jak jsou na tom vaše plíce teď?
„Terapie mi určitě moc pomohly. Z plicní kapacity šedesát procent po prodělání covidu jsem teď asi na 100 až 110 procentech. Ani sám pan Botek nevěřil, že bude léčba tak úspěšná. Na druhou stranu pořád jsem se nedostal na těch původních 120 procent, které jsem měl před covidem, a v tréninku je to bohužel pořád ještě znát.“
Jak situaci snášíte po psychické stránce?
„Samozřejmě, že je to psychicky náročné i teď. Člověka to deprimuje, když ví, že má na to dosáhnout lepších výsledků, ale brání mu v tom následky nemoci. I po tak dlouhé léčbě a rekonvalescenci jsem podle mě možná tak na 90 procentech své dřívější výkonnosti. To je bohužel fakt, se kterým v tréninku pořád musím pracovat.“
Na začátku to muselo být ještě horší…
„Ano, v době před těmi dvěma lety, kdy jsem se dozvěděl diagnózu. Když máš ve sportu svoje sny a ambice a sportovní lékař ti řekne, že můžeš na kariéru rovnou zapomenout, neposlouchá se to snadno. Cítil jsem se opravdu hrozně. Nehledě na to, že jsem byl dřív zvyklý trénovat dvakrát denně v plné zátěži a teď jsem najednou nedokázal ani vyjít schody. Bylo to zkrátka hrozné. V téhle fázi psychické krize mě podpořila hlavně moje rodina a kamarádi a za to jsem jim moc vděčný.“
Plíce ale nebyly váš jediný zdravotní problém. Jaké další následky se dostavily po prodělání nemoci covid-19?
„Když už se moje plíce relativně zotavily, myslel jsem si, že mám vyhráno. To bohužel nebyla ani zdaleka pravda. Jednak jsem v souvislosti s dýchacími problémy začal pociťovat stále silnější astma, se kterým se léčím dodnes. Ještě horší byly problémy se srdcem. Ty se u mě poprvé projevily někdy na začátku roku 2022. Tehdy jsem jel na své první soustředění po mojí dlouhé léčbě s plícemi. Jak se ale ukázalo, vrátit se do plné zátěže bylo velmi ukvapené rozhodnutí. Po jednom tréninku jsem vylezl z vody a zkolaboval. To je zážitek, ze kterého mě dodnes mrazí. Nic si z toho nepamatuju, jenom tmu před očima a pak jsem se najednou probudil v plavčíkárně. Okamžitě jsem zamířil k lékaři. Po několika vyšetřeních včetně CT mě doktoři poslali na kardiologii, kde mi zjistili srdeční arytmii. Následoval pak v podstatě stejný šok jako o rok dříve s plícemi. Vyděšená paní doktorka mi hrozila tím, že když hned nezačnu s léčbou, při větší zátěži mi může hrozit i infarkt. Po tom, čím vším jsem si prošel s plícemi, jsem něco podobného už opravdu nečekal.“
Takže se proces s doktory a léčením znovu opakoval?
„Ano, nějakou dobu jsem pak chodil s takzvaným „Holterem“, což jsou elektrody, které mi připojili na hrudník. Měly monitorovat můj srdeční rytmus a počítačovým vyhodnocením jsem se pak dozvěděl přesnou diagnózu. Podle výsledků jsme pokračovali v několikaměsíční sérii různých léčebných procesů. Například jsem jezdil do Třince na elektrofyziologii, která pracuje i s rentgenovým zářením.“
Co si z téhle životní zkušenosti s covidem-19 odnášíte?
„Určitě teď budu víc poslouchat doktory a hlavně své tělo. Dřív jsem bral zdraví na lehkou váhu a myslel si, že všechno nějak přechodím. Teď už ale vím, že právě zdraví je ve sportu velmi důležitý a mnohdy i rozhodující faktor.“
Fatální dopad covidu-19 na české plavání
Když teď opustíme vaši nemoc, jaké další komplikace pro vás covid-19 znamenal?
„Kromě nemoci to určitě byla nějaká míra nejistoty, kdy člověk nevěděl, jak dlouho budou bazény v Česku ještě zavřené, na kdy se odsouvají zrušené závody a podobně. V těchto podmínkách bylo náročné nějak plánovat dlouhodobější přípravu.“
Plavání je alespoň u nás po většinu roku vnitřní sport. Jak jste se vypořádal s opakovaným uzavíráním bazénů a nemožností trénovat?
„Myslím si, že mě tato opatření tak úplně nezasáhla. V době pandemie jsem byl členem Olympu, který se nám postaral o skvělé tréninkové podmínky v pražském Podolí. Po celou dobu jsme měli zajištěné ubytování a také nás kompletně odizolovali od širší veřejnosti, aby nedošlo k nákaze některého z plavců. Díky tomu jsem alespoň kvůli vládním protiepidemickým opatřením žádný dlouhodobý výpadek z tréninku neměl. Na druhou stranu jsem si vědom toho, že ostatní plavci, kteří na tom byli výkonnostně hůř, měli zkrátka s plaváním smůlu.“
Jaký má pandemie covidu-19 dopad na mladé české plavce?
„Naprosto fatální. Když skončila pandemie covidu a znovu se rozjely závody, byl jsem překvapený, kolik lidí z mého okolí s plaváním nadobro skončilo. Ať už to byli moji kolegové z oddílu nebo moji soupeři. Plavci, kteří už před covidem nebyli na té pomyslné špičce, aby jim svaz nebo jiná organizace zajistila tréninky, nebo si nemohli dovolit jezdit trénovat někam do zahraniční, byli v době lockdownů úplně odstřihnutí od bazénu. To mohlo část plavců demotivovat natolik, že bohužel úplně skončili. Dopad je podle mě katastrofální ii u malých dětí, které se teprve učí plavat. Teď jsem chvíli pracoval u nás v Olomouci v plavecké škole, a když jsem dostal první skupinku dětí, byl jsem překvapený, jak se vlastně neumí hýbat a musím se s nimi učit úplné základy, jako je třeba obyčejné kopání nohama. Ono se ale není čemu divit po tak dlouhé době, co byly děti zavřené doma.“
