Sportovní úspěch mají v krvi. Ona získala extraligový titul s libereckou Duklou, on se Slavií kraluje české fotbalové lize. Sourozenci Lucie a Ondřej Kolářovi se zkrátka nezapřou, a to nejen díky podobě. „Jsem na bráchu pyšná a vím, že on zase na mě. I když je mezi námi šestiletý rozdíl, máme spolu krásný vztah a jsme denně v kontaktu,“ prozradila v rozhovoru pro iSport LIFE Lucie Kolářová.
České volejbalistky mají po sezoně. Svaz předčasně ukončil kvůli koronaviru extraligu žen a mistryněmi se ještě před začátkem semifinále staly vítězky základní části z Dukly Liberec. Včetně Lucie Kolářové. „Když vám přijde zpráva: ´Jste mistryně ´, není to takové, jako když vyhrajete poslední zápas plný emocí. I tak si toho samozřejmě vážíme,“ říká Kolářová, která v týmu zastává post libera. Nyní celá rodina bude napjatě sledovat výkony dalšího člena rodiny. Ondřeje Koláře čeká ve čtvrtek odvetný zápas čtvrtfinále proti Arsenalu.
S bratrem se oba věnujete vrcholovému sportu. Předurčují vás k tomu geny?
„Náhoda to určitě není. Taťka byl dlouhou dobu profesionální sportovec. Dostal se do české volejbalové reprezentace, hrál za libereckou Duklu a chvíli taky ve Francii, kam se kvůli tomu s mamkou a bráchou na dva roky přestěhovali. To jsem ale ještě nebyla na světě. Mamča zase závodně běhala. Soustředila se na delší běhy, a to především rádiový orientační běh, ve kterém je i mistryní republiky. V rodině máme taky strejdu, který hrál s taťkou profesionálně volejbal a zahrál si mimo jiné v Řecku. Bratránek je v současné době ve Slovanu, kde ve svých osmnácti letech působí jako třetí brankář u A-týmu.“
K volejbalu vás tedy přivedl táta?
„Je to trochu složitější. Od malička jsem tancovala, a dokonce jsem vyhrála i mistrovství světa ve streetdance. V tancování jsem ale budoucnost neviděla. Chtěla jsem být profi sportovec jako můj bráška. Byla jsem taky docela hyperaktivní, takže mi jeden sport nestačil. Postupem času jsem si k tomu tedy přidala atletiku a později i volejbal, protože jsem potřebovala pořádné vybití. Zlom přišel někdy ve třinácti letech, kdy jsem se dostala na mládežnickou olympiádu v atletice i volejbale a musela si vybrat, v kterém sportu budu reprezentovat. A protože jsem měla blíž k míčovým sportům, rozhodla jsem se právě pro volejbal.“
Nelákal vás někdy po vzoru staršího bráchy fotbal?
„Fotbal mám strašně ráda – ráda ho sleduju i hraju. Jako malinká jsem chtěla chodit i do nějakého oddílu, ale protože jsem tancovala, nebylo na to moc prostoru. Aspoň jsme si tedy s bráchou chodili kopat před barák. Dalo by se říct, že fotbal je takový můj doplňkový sport. S Ondrou to máme naopak. On má totiž jako doplňkovým sport zase volejbal. Někdy v patnácti ho i chvíli hrál, když se nepohodl na fotbale. Nakonec se k němu opět vrátil, což je dobře, protože by to byla hrozná škoda. Jsem si ale jistá, že kdyby chtěl, mohl by dělat na profi úrovni i volejbal.“
Za co byste bratra ve volejbale pochválila?
„Jako brankář má neskutečný výskok a je hodně mrštnej. Trenéři se mu občas smějí, že má volejbalové základy. Když je v létě chvilku pauza, chodíme hrát beachové turnaje a musím říct, že se vyrovná i leckterým hráčům, pro které je volejbal hlavní sport. Pochválila bych ho taky za skvělou koncovku a to, jak je razantní. Vždycky říkáme, že já mu to oběhám a on mi to ubouchá. (směje se) Na turnajích sice většinou nekončíme první ani druzí, ale vždy se umístíme velmi dobře a porážíme i týmy složené jen z volejbalistů.“
Jaké to je být v jednom týmu s vlastním bráchou?
„Jenom růžové to rozhodně není. Onďa je trošku nervák, takže mě umí pořádně sjet. Pak se tomu ale vždycky zasmějeme. Dáme si někde pivo a už o ničem ani nevíme. Emoce ke sportu zkrátka patří.“
Sezonu klasického volejbalu máte nyní už za sebou. Svaz předčasně ukončil kvůli koronaviru extraligu žen a Dukla Liberec získala titul díky pořadí v tabulce dlouhodobé části soutěže. Vyměnila byste titul bez boje za to, že by se play off dohrálo?
„Letošní sezonu jsme měly výborně rozehranou, měly jsme skvělý tým, byly jsme předběžně první a věříme, že bychom to dotáhly do vítězství, i kdybychom o titul musely bojovat na hřišti. Byly jsme z toho docela smutné, protože když vám přijde zpráva: ´Jste mistryně ´, není to takové, jako když vyhrajete poslední zápas plný emocí a postříkáte se šampaňským. To nám hrozně chybělo a s holkama jsme se shodly, že proto bychom to nejraději dohrály. Na druhou stranu je to první extraligový titul, který Dukla Liberec vybojovala, takže z toho samozřejmě i tak máme obrovskou radost.“
Jak úspěch prožíval váš táta coby bývalý dlouholetý hráč Dukly?
„To je trošku pikantní. Táťka hrál volejbal opravdu dlouho, ale titul se mu s libereckou Duklou nikdy získat nepovedlo. Jsem tedy první v rodině, kdo titul má, takže se mu trošku posmívám. (směje se) Samozřejmě to prožíval hodně. S našima jsme si doma ťukli, ale mrzelo mě, že nemohli být na palubovce a nemají tak ani fotku se mnou a pohárem, což jsem si hrozně přála. Tak třeba příští rok.“
Myslíte, že máte některé své volejbalové dovednosti právě po tátovi?
„Zdědila jsem po něm přijímací techniku i když jsme každý na jiné pozici. Nevím, čím to je, ale u nás v rodině jsou všichni velicí. Taťka i brácha mají okolo 194 centimetrů a já jediná mám 170. Taťka byl tedy skvělý přihrávající smečař, kdežto na mě zbyl skrze výšku post libera. Je asi i můj největší volejbalový vzor. Byl extrémně šikovnej, zvládl se vyšvihnout do zahraničí a jsem na něj opravdu pyšná.“
Rodiče prý jezdí na každý váš zápas. Jak to řeší, když hrajete s bráchou ve stejný den a čas?
„To nemáme rádi! Většinou je to tak, že táťka jede na bráchu a mamka ne mě. Sledovat naše zápasy, to je jejich pravidelná víkendová náplň. I brácha se snaží jezdit, pokud má zrovna čas. Naposledy se na mě byl podívat v Brně. My to tak máme v rodině zažité, za což jsem hrozně ráda. Když můžeme, jedeme. Já jsem zase velká fanynka Slavie. Jsem na bráchu hrdá a vím, že on je zase pyšný na mě. I když jsme spolu o šest let, což je docela dost, máme opravdu krásný vztah a jsme spolu v kontaktu téměř každý den. Když můžeme, trávíme spolu čas a když ne, voláme si aspoň přes FaceTime. Máme dokonce i takový rituál – kdykoliv je na venkovním utkání Evropské ligy vezme si mobil a provádí mě šatnami a stadionem.“
Viděla jste i Emirates Stadium, kde v minulém týdnu remizovala Slavie s Arsenalem 1:1?
„Ano, i když nás hrozně mrzelo, že jsme nemohli letět do Londýna a být u toho osobně. Fandili jsme tak alespoň u televize. Já jsem jako pokaždé měla bráchův dres. To už je taková tradice. Jsme strašně rádi, jak to dopadlo. Výsledek jedna jedna je super do odvety a jak říkáme, je to hratelný. Uvidíme, jak se zadaří ve čtvrtek.“
Zápas s Arsenalem byl prvním utkáním vašeho bratra po zranění. Sledovala jste i osudný souboj s Glasgow Rangers, ve kterém ho soupeřův hráč vážně zranil?
„Pro nás jako pro rodinu to byl opravdu hrozný zážitek. Když Roof zhruba v 60. minutě Onďu trefil, pro nás okamžitě skončil zápas. Nevěděli jsme, co mu je, ležel tam celý v krvi... Byl to hodně nepříjemný pohled. Nejhorší na tom ale byla ta bezmoc. Sledujete to a nemůžete s tím nic dělat. Naštěstí nám okamžitě volal trenér brankářů Štěpán Kolář. My mu říkáme, že je to takovej Onďův fotbalovej taťka. Dal nám bráchu hned, jak to bylo možné, k telefonu, takže jsme alespoň věděli, že je v pořádku, že žije a dýchá. Jsme moc rádi za to, jak to dopadlo. Ondras sice bude muset hrát chvíli s maskou a zřejmě už navždy s helmou, ale mohlo to všechno dopadnout daleko hůř.“
Dokázala byste si představit, že budete hrát také s takovou maskou?
„Musím se přiznat, že jsem byla v šatně na Dukle trošku terčem posměchu. (směje se) Já jako libero musím umět přijímat rány, ale občas to nevyjde a někdo mě trefí do hlavy. Holky se mi tedy smály, že bych masku měla po Onďovi převzít nebo si udělat nějakou kopii. Nám všichni říkají, že jsme si hrozně podobní, takže i když ji má na míru, asi bych v ní hrát mohla.“ (směje se)
Prý maska ale není úplně pohodlná.
„Já jsem si ji zkoušela, takže to můžu potvrdit, nebylo to vůbec nic příjemného. My jsme si hned po zápase s bráchou volali a říkal mi: ´Lůco to bylo hrozný, potil jsem se a nemohl jsem se ani vysmrkat.´ Navíc má kvůli masce i trochu horší periferní vidění. My jsme mu říkali, že je šílenec, že do toho hned šel, ale tušili jsme, že si Arsenal nebude chtít nechat ujít. Trošku jsme ho od toho odrazovali, protože se logicky bojíme. Má přece pořád díru v lebce. Ale Onďa je neskutečný bojovník a zároveň i trochu blázen v dobrém slova smyslu. Nechtěl v tom kluky nechat vykoupat, chtěl jim pomoct. Doma jsme na něj hrozně pyšní, jak to zvládnul. Jak říkal pan Trpišovský, je to velká osobnost.“
Lucie Kolářová
|
