Davidová o cestě zpátky: Brečela jsem tak průběžně. Olympiáda? Geniální jídelna!
Po účasti na Hrách v Pchjongčchangu a v Pekingu je už zkušenou olympioničkou. Pro biatlonistku Markétu Davidovou byl ale hlavně vstup do této sezony neznámou. V minulém ročníku si totiž prošla nepříjemným zraněním ploténky, které vyvrcholilo operací na konci března. Jak velkou oporou jí byl kůň Dori a proč před olympijskou Anterselvou shání nového jednorožce? Roční iSport Premium za zvýhodněnou cenu >>>
Biatlonový kolotoč už ji opět pohltil. Ještě před rokem jedna z tváří českého sportu nevěděla, kdy zase bude moci závodit. Teď už má za sebou větší část programu Světového poháru a je připravená zabojovat jako lvice o jednu z olympijských medailí. Ovšem s respektem a pokorou, protože loňské trable Markétu Davidovou naučily jednu zásadní věc: „Nic si neplánovat,“ prozradila oblíbená sportovkyně.
Jak si užíváte pohyb?
(úsměv) „Docela dost. Samozřejmě už je to delší doba, tak na to člověk trochu zapomene. Ale rozhodně jsem ráda, že se můžu hýbat.“
Změnil se po nepříjemné zkušenosti i váš pohled na sport a konkrétně na biatlon? Jste třeba vděčnější, že můžete sportovat?
„Spíš bych řekla, že se u mě změnil pohled celkově na svět a na život. Ale určitě jsem ráda, že to takhle dopadlo a taky to beru tak, že to není samozřejmost a každý den se to může změnit. To mě v průběhu minulé zimy naučilo, že je dobré si nic moc neplánovat, protože občas má někdo jiné plány.“
Jsou věci, na které už si budete muset pořád dávat pozor?
„Určitě jsou takové věci. Asi je to už nadosmrti, že některé věci už nebudu moct dělat. Ale myslím, že s nějakou rehabilitací jsme schopní to udržet ve stavu, kdy většinu věcí můžu zvládat.“
U čeho vám lékaři rovnou řekli: Na to zapomeňte?
„Asi žádná taková věc není. Spíš to od začátku bylo tak, že musím postupně všechno vyzkoušet, aby člověk viděl, jestli to jde, nebo ne. Ona se totiž každá ploténka chová jinak, takže na to není daný jeden rozpis, co člověk může a nesmí dělat. Spíš je to o tom zkoušet a cvičit.“
Při takové zkušenosti se asi naučíte i dost o svém těle, že?
„To ano. Myslím, že jsem zjistila, že má intuice je docela správná, takže spoustu věcí jsem teď schopná už sama rozpoznat. Nebo spíš si nějak pocitově uvědomit. To je fajn.“
Vybaví se vám moment, kdy se záda sekla, a vy jste si řekla: A sakra, tohle není dobré?
„Mě vlastně od začátku nebolela záda, ale přestala jsem cítit nohu. On si asi každý myslí, že to bylo tak, že mě začala bolet záda, nemohla jsem se třeba ohnout… To jsem sice nemohla, ale proto, že mě brněla noha a nepouštělo mě to nervově. V tomhle jsem asi přeskočila ten krok, kdy by mě začala bolet záda a pak to šlo teprve do nohy. Mně to rovnou začalo v noze. To byl asi prvotní moment, kdy jsem si říkala: Ty jo, co se děje? Ale já jsem s tím dva dny závodila a dva dny jsme nevěděli, jestli je to ploténka, nebo skřípnutý nerv. Takže jsem nad tím moc nepřemýšlela.“
Pak hned přišla na řadu různá vyšetření, běhání po doktorech a konzervativní léčba. Kdy vám bylo nejvíc do pláče? Ať už bolestí, nebo kvůli úzkosti.
„Brečela jsem tak průběžně. (úsměv) Ale ne, musím říct, že první dny jsem si to až tolik neuvědomovala, dolehlo to na mě až doma. Ale pak čím víc jsem zjišťovala, že nebude lehké dostat se zpátky, tím hůř mi bylo.“
Kdo vám byl největší oporou? A nemyslím jen psychickou, ale třeba kdo vám vařil, vozil vás na vyšetření a podobně.
„Rozhodně moje rodina a můj přítel. Ti docela fungovali a drželi mě nad vodou a přesně: i mě vozili a absolvovali se mnou všechna vyšetření v nemocnici a cvičení. Ti si to prožívali se mnou. A pak samozřejmě koně. To byl vždycky highlight dne.“
Bylo to tak, že v prvních týdnech jste myslela hlavně na to, abyste mohla začít zase fungovat jako soběstačný člověk, a biatlon šel stranou?
