Bank o dceři (17) v reprezentaci i začátcích s bratrem: Byli jsme burani z vesnice

Sám závodil, i když do Světového poháru to nedotáhl. To až s bráchou, jenž proslul jak špičkovými výkony, tak krvavými karamboly. „Škoda že se v něm neskloubila jeho šikovnost a moje síla a odolnost. Byl spíš křehký,“ popisuje 49letý Bank, jenž je o čtyři roky starší než Ondřej.

V tradičním pořadu iSport.cz ho zpovídala Šárka Strachová, jejíž kariéru Bank sledoval od žáků. A už v době, kdy trénoval její vrstevnice, dobře věděl o kvalitách někdejší světové šampionky. „Ona nám ukazovala, jak to dělám blbě,“ žertuje Bank. Druhým moderátor relace o světě dětského sportu byl Zdeněk Janda, dlouholetý redaktor Sport Magazínu, jehož syn je v juniorské reprezentaci.

Janda: Máte vůbec ještě po těch letech rád zimu?
Bank: „To jo, ale už se těším na budoucí život. Říkám si, že jednou změním zaměstnání, už to nebudu mít jako práci a možná budu mít zimu radši.“

Strachová: A už víte, co by to bylo?
Bank: „Mám spoustu nápadů, které jsou často spjaté s lyžováním nebo turismem. Máme rodinné podniky, které už si žádají, že bychom je po našich převzali. Uvidíme.“

Janda: Vyzkoušel jste si u lyžování řadu rolí? Která vám seděla nejvíc?
Bank: „Mám dojem, že nejlepší období bylo, když jsem trénoval bráchu, ale dohodli jsme se, že přibereme ještě Filipa Trejbala, Martina Vráblíka a Kryštofa Krýzla. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl mladej, ale to mě bavilo nejvíc. Byla to i organizační práce v rámci týmu.“

Strachová: Nechybí v současném lyžování podobné týmy a jejich podpora? Není to až moc individuální?
Bank: „Prošel jsem několika vývoji. Nejdřív jsem byl zastáncem právě týmového pojetí, pak jsem pochopil, že to není jediná cesta. U nás tomu brání velké rozdíly ve výkonnosti. Strachová nemohla trénovat s někým dalším, i kdyby chtěla, protože potřebovala úplně jiný trénink než juniorky nebo holky v jejím věku. A byly ještě i jiné okolnosti.“

Strachová: Když se vrátíme na začátek, jak jste se dostali s bráchou k lyžování?
Bank: „To má celkem zajímavý příběh. Můj otec studoval v Brně strojárnu a bydlel na koleji s Láďou Konštackým, který byl lyžařským reprezentantem. A tehdy, v sedmdesátých letech, se nemohlo moc cestovat. Ale on mohl. Navíc si bral v menze jako sportovec dva pomeranče, měl sportovní stravenky. Na pokoji mu stály vyfasované lyže. Což se tátovi hrozně líbilo, takže začal sám lyžovat a i nás k tomu vedl.“

Strachová: A trénoval vás přímo otec?
Bank: „Ano. Byl trošku cholerik, takže na nás celkem řval. Ale s odstupem času si myslím, že díky shodě nejrůznějších okolností byl jeho přístup dobrý. Kdyby se posunul a měl dnešní možnosti, tak by asi bráchu utavil. Ale tehdy jsme měli za barákem kopec, který měl 400 metrů, a tam není možnost někoho přetížit. Byl takový nadšenec, že v roce 1982 sám postavil vlek. Mně bylo šest, bráchovi dva. Já jsem ještě jezdil lyžovat na podnikovou chatu o víkendech. Ondra už měl vlek za barákem. Otec založil klub, který se jmenoval TJ Tatran Rudá. Tehdy jsme v našem regionu byli docela dominantní. Lyžování fungovalo. Ale to taky byl sníh.“

Janda: Táta byl trenér samouk?
Bank: „Ano. Dělal na horské službě, měl spoustu možností, jak nás brát na hory. Vyrůstali jsme na nich.“

Strachová: Jaký jste měli vztah s bráchou?
Bank: „V mládí to byla klasika, pošťuchovali jsme se. Byl velký vztekloun, chtěl všechno vyhrát. Trošku byl i rozmazlený. Což souvisí s tím, že když mu bylo okolo jednoho roku, měl krvácení do mozku, protože spadl z postele. A když jsme se prali, rodiče ho bránili. Když jsem mu jednu dal, dostal jsem za to já dvě facky. Protože mu chránili hlavu. Měli pocit, že bych mu mohl ublížit.“

Janda: Co se mu stalo?
Bank: „Byli jsme ve Zlíně u babičky, tenkrát ještě v Gottwaldově. On byl hyperaktivní dítě. Tehdy naši neměli postýlku, takže ho dali spát do ložnice, dali mu hradbu peřin. Ale on ji přelezl a spadl na hlavu. Později jsme zjistili, že je trošku křehčí. Když mu mohlo něco prasknout, tak to prasklo. Nebo si hned něco zlomil.“

Strachová: Což se ukázalo i v kariéře, že si vzhledem k téhle křehkosti nevybral ideální sport.
Bank: „To má po naší mamince. Škubne lanovka, a ona si zlomí obratel.“

Janda: Pád z postele jako by předurčil, čím si bude procházet v kariéře.
Bank: „Přitom tam byl koberec, takže nepadal úplně na tvrdou podlahu. Ale měl krvácení do mozku, byl dlouho v nemocnici.“

Janda: Jak jste to tehdy vnímal vy? Vám bylo kolem pěti let.
Bank: „Ještě jsem z toho neměl moc rozum. To, že mu jde o život, jsem si neuvědomoval. Vím, že to bylo drsný. Vybavuju si scénu, kdy ho táta autem vezl do nemocnice a zkoušel trhaně zatáčet, aby otestoval, jak brácha reaguje. Podrobnosti už nevím. Pamatuju si, jak měl potom na hlavě dvě obrovské boule a náplasti. Musel na operaci.“

Janda: Nedostal se později do fáze, kdy mu kvůli tomu lékaři nedoporučovali lyžování?
Bank: „Potom už to nějak neřešili. Vím, že jednou skončil v nemocnici s problémem, který mám teď já. A volal jsem mu kvůli tomu. Možná kolem jednadvaceti let se mu začala hrozně motat hlava a na týden skončil v nemocnici. Nikdy na nic nepřišli. A když si povídáme o symptomech, které pozoruju, tak jsou úplně stejné. Doufám, že mě to taky přejde.“

Strachová: Jak potom lyžařská kariéra probíhala dál?
Bank: „První úspěch byl, když jsem se klasifikoval na krajské závody, protože tehdy bylo tolik závodníků, že se ne každý dostal na krajáky. My jsme byli silný okres. U mě to šlo postupně, ale nikdy jsem nevyhrál. Na rozdíl od bráchy. Ten už jo. On a tvůj brácha Petr Záhrobský byli největší soupeři, ještě Kuba Trnka. Od prvních závodů se tahali. U Ondry bylo jasné, že bude fakt dobrý.“

Janda: Kdy začal porážet vás? Jak dlouho jste se držel před ním?
Bank: „Ve slalomu jsem odolával podle mě do jeho šestnácti, kdy mně bylo okolo dvaceti. V obřáku mě porážel hned. Ale pak bylo zhoupnutí, kdy jsem měl jednu dobrou sezonu a trošku jsem ho dohnal. To mi bylo čtyřiadvacet, už jsem končil. Ondra byl v nároďáku v tu dobu, ale začali z něj dělat slalomáře a úplně odešel v obřáku. Ale ani tak jsem ho nedohnal.“

Měli jsme nejhorší lyže

Janda: Proč jste vlastně skončil?
Bank: „Dostudoval jsem, měl jsem nabídky na trénování už poslední dva roky, co jsem ještě závodil. Chtěla mě Olga Charvátová pro tehdejší Rossignol tým, abych vedl i její dceru Kláru. Druhá nabídka byla ze ski klubu Šumperk, za který jsem závodil. No a po vejšce jsem to vzal.“

Strachová: Lyžování je finančně extrémně náročné. Jak jste to tehdy financovali?
Bank: „Pokud se bavíme o dětství, náklady nebyly moc velký. Měli jsme nejhorší lyže, já si pamatuju, že jsem byl poslední člověk, který ještě závodil ve šponovkách a ve svetru. Ostatní už měli kombinézy. My jsme byli vlastně burani z vesnice, dlouho trvalo, než jsme vybavení dohnali. Brácha měl výhodu, že jsem mu to trošku prošlapal. Já jsem ani neměl podložku pod vázání, takže jsem jezdíval obřák a měl jsem přimontovaný vázání přímo na lyži. Bez jakýkoliv desky. A ještě na každé straně přečuhovalo o dva centimetry. To nebylo konkurenceschopný. Když mi táta koupil první Völkle P9, byl jsem nadšením bez sebe. Už tehdy byly s grafitovou skluznicí. Týden nato mi koupil první kombinézu, akorát byla z plavkoviny, takže v ní byla příšerná kosa. Ale i tak jsem byl šťastný.“

Janda: Jak to bylo u bráchy?
Bank: „Ondra byl dobrý odmala. Už bylo po revoluci, Olga Charvátová si ho všimla. A když založila Rossignol tým, vzala ho do něj. Takže už dostával lyže. Zasloužil si to tím, že byl dobrej.“

Strachová: V žácích se to ještě nějak dá, ale jak to bylo dál? Když se musí jezdit do ciziny, náklady rostou.
Bank: „Nejvíc pomohla Olga (Charvátová), jak už jsem zmiňoval. V týmu byli i Lucka Hrstková, Martin Vráblík, Zdeněk Chrástecký. A najali trenéra Pavla Šťastného. Ten je opravdu nakopl. Protože to byl pan Někdo, přišel z Ameriky. Děti ho neskutečně žraly, měl autoritu. I já jsem ho uznával. Takže to pod ním šlo rychle nahoru. Lucka (Hrstková) vyhrála v patnácti letech mistrovství republiky, byla neskutečně nastartovaná. Tým šlapal. Ale Ondra si v tom nejlepším zlomil nohu a dva roky nelyžoval. Zlomil si ji dvakrát. Když mu bylo patnáct, pak znovu.“

Janda: Jak to zvládal? V tomhle věku dva roky nelyžovat?
Bank: „Bylo to složitý, ale měl super výsledky. Návrat se mu podařil. Byl mladej, měl v noze šroub, na koleni ortézu, protože si u toho urval i vazy, sedm let jezdil bez nich. Ale neřešil to. Navrátová sezona byla super, okamžitě začal všechny porážet. Kromě Marcela Maxy, s nímž byl nastejno. Rychle se dostal do nároďáku, kdy ho to ale paradoxně trochu přibrzdilo.“

Strachová: Jak jste to vnímal z pozice bráchy?
Bank: „Já jsem závodil, ale nikdy jsem neměl největší ambice. Chtěl jsem se hlavně dostat na univerziádu. Byl jsem šestý až desátý v republice. Reprezentace byla přede mnou. Já byl klubový jezdec, který byl schopný zajet bednu, když byli kluci z nároďáku na výjezdu v cizině.“

Strachová: Věřil jste, že brácha Ondra se může dostat do světové špičky?
Bank: „Jo jo. My jsme spolu trénovali a hned to na něm bylo vidět. Třeba jsme jeli Černohorské sedlo, já jsem vzal tyče, postavil jsem slalom. Když jsme jeli na vleku, vzájemně jsme si měřili čas. Já jsem mu vždycky fandil. Jeho kariéru jsem prožíval víc než tu moji. Studoval jsem v Brně tělocvik, měl jsem přítelkyni, takže to bylo jiné. Bral jsem to vážně, závodil jsem, trénoval, ale na ledovce jsem moc nejezdil. Třeba na jeden, na dva. Bavilo mě to, ale brácha byl jiný případ.“

Šárka mi ukazovala, jak to děláme blbě

Janda: Jak vznikla myšlenka, že ho budete trénovat?
Bank: „Šlo to postupně. Když jsem dostudoval, začal jsem vést ski klub Šumperk, protože jsem dokončil vejšku a už jsem musel něco dělat. Trénoval jsem čtyři holky, které byly o rok starší než Šárka. Proto si pamatuju celou její kariéru.“

Janda: A Šárka asi byla dobrá, co?
Bank: „Byla. Ta mi ukazovala, jak to děláme blbě! (smích) Ondra byl v nároďáku, který se ale rozpadl. Nebyly peníze, ještě byl tlak od otce Šárky, který bojoval proti společným mančaftům. Trenér se na to vyprdnul, najednou byl Ondra bezprizorní. Náš táta navrhl, že ho budeme trénovat společně. Takže jsme ho brali na ledovce, do toho jsem ještě dodělával státnice a diplomku. Když jsem nemohl, jezdil táta. Vzali jsme dva mikrobusy dětí, nakoupili jídlo v Makru. A v rámci oddílu Ondra s námi trénoval. Když jsme jeli na ledovec, domluvil jsem to se starým Kosteličem, že ho vzali k sobě. Tak trošku jsem ho k němu vecpal, aby měl lepší trénink. A my jsme s dětmi jezdili jinde. Různě jsme to pytlíkovali. Potom jsem za rok přibral Martina Vráblíka, aby Ondra měl k sobě parťáka. Luďa Strejček začal trénovat holky, já jsem se víc věnoval klukům.“

Janda: A hned se začalo dařit?
Bank: „Pomohlo nám, že Ondra první sezonu, co se mnou spolupracoval, byl na šestém místě v kombinaci na mistrovství světa ve Svatém Antonu (2001). V jednadvaceti. Byla to trošku haluz, protože bylo hodně výpadků.“

Strachová: Ale na to se historie neptá.
Bank: „My jsme byli úplní burani. Přijeli jsme, vůbec jsme nevěděli, jak to tam chodí. Ondra tehdy neměl ani liftry (podložky) na lyžácích. Poprosil jednoho servisáka, aby mu je přidělali. No a druhý den jel a byl šestý. Tohle ho nakoplo, mě taky. Tím se dostal na olympiádu. Do tý doby se na zimní Hry nominoval z Česka jeden člověk, v Naganu to byl v roce 1998 Marcel Maxa. Z holek Lucka Hrstková a nikdo další neměl šanci. A najednou se to otevřelo a měli jsme výpravu devíti lidí v Salt Lake City. To nakoplo i moji motivaci. Protože jsem měl vidinu olympiády. Což mě nikdy nenapadlo, takové ambice jsem neměl. Kolem Nagana jsem si říkal: Kéž by Slováci s Vysokými Tatrami vyhráli olympijskou kandidaturu. Abych se aspoň jednou mohl podívat na velké lyžování.“

Strachová: A vidíte, jak to dopadlo. Na kolika Hrách už jste byl.
Janda: Potom skoro na všech, ne? Nejdřív s bráchou, následně s Ester Ledeckou.
Bank: „No, vidíte, bylo jich dost. Možná teď bude sedmá. Tím jsem chtěl říct, jak vypadalo naše tehdejší myšlení. Světový pohár bylo něco vzdáleného, nedosažitelného až imaginárního. Proto jsme se upínali k Tatrám… Myšlení bylo hrozně blbě nastavený. Až postupně se to bouralo.“

Strachová: A co k tomu pomohlo?
Bank: „Hlavně nekonečné možnosti, které se otevřely.“

Strachová: Hodně se naším podcastem táhne téma talentu. Myslíte si, že ho Ondra měl? Nebo to měl hlavně vydřené?
Bank: „On má fakt talent na jakýkoliv pohyb. V tom je geniální. Má to po mámě, která je hrozně šikovná. My jsme s tátou spíš siloví. Škoda že se nezkombinoval jeho talent a moje síla a odolnost. Nikdy jsem nebyl moc nemocnej. A on je ten šikovnej, na cokoliv. Na co sáhl, to mu šlo. Ještě jeden podobný talent tehdy u nás byl – skikrosař Tomáš Kraus. Ondra vždycky říkal: Ve všech sportech ostatní porazím. Jediný, s kým mám problém, je Krausík.“

Janda: V podcastu jsme měli hodně případů, kdy rodič trénoval někoho ze svých dětí. Ale jaké to je, když kouč vede vlastního bráchu?
Bank: „Vždycky jsem to měl nastavené tak, že on je ten, kdo má šanci něco dokázat. Už když jsem ještě sám závodil, hodně jsem prožíval jeho výsledky. Fandil jsem mu. Když si zlomil nohu, byl jsem z toho hotovej. Třecí plochy byly, to je normální. Jsme bráchové, odmalička jsme se hádali o všechno možný. Ale fungovalo to. Možná to bylo i tím, že jsem ze začátku nebyl jenom jeho trenér, ale celého ski klubu. Nebyl jsem na něm tak závislý – i životně. Což podle mě bylo důležitý. Protože ta závislost… Dneska vidím problém, když si závodníci sami platí trenéra. Jeho role je trochu složitá, ale dá se s tím fungovat. Já to prožívám na vlastní kůži, jsem existenčně závislý na Ester (Ledecké). Ale už s tím umím pracovat. U nás to na začátku bylo jinak, naštěstí. Navíc on přišel za mnou. Ne já za ním. Postupně se to vyvinulo, dostal jsem se na plný úvazek na Duklu, kde jsem v podstatě pořád. Měli jsme to dobře nastavený. A dodneška máme.“

Janda: Co vám v tom ještě pomohlo?
Bank: „Možná i to, že jsme nejezdili spolu na dovolenou. Nebyli jsme spolu 24 hodin. Když jsme byli doma, měl svého kondičního trenéra Pepu Andrleho, trénoval s ním. Když jsme nebyli na lyžích, tak jsem se o něj nezajímal. V tom byla i duševní hygiena, že jsme nebyli pořád spolu a nelezli jsme si na nervy. V létě jsem jel na dovolenou s mými kamarády, on se svými.“

Brácha pochopil, že Rakušan není zázrak

Strachová: Nemrzelo vás, že se váš vztah víc odvíjel na profesionální úrovni než na té rodinné?
Bank: „Ale my jsme spolu fungovali výborně i po osobní stránce. Rádi jsme sportovali, chodili na tenis, na golf. Ale oba jsme měli svoje kamarády a to, že jsme rodina, jsme si naplňovali na lyžích. To nebylo tak, že jsem byl jeho trenér a striktně jsme dodržovali role. Pořád jsme byli bráchové.“

Janda: Bylo těžké ho přesvědčit, že jste opravdu dobrý? A můžete ho kvalitně vést?
Bank: „No jasně, že bylo.“

Janda: Nebral to ze začátku ve stylu: co mi tady bude brácha povídat, když jsem ho sám předjížděl?
Bank: „Bylo to složitý. V jednu dobu jsme měli v týmu na rok rakouského trenéra. Já jsem s tím souhlasil, možná si to Šárka pamatuje. Byla to naopak moje iniciativa, protože jsem to zkoušel posunout dál. Tak říkám – O. K., vezmeme ho. Já jsem se posunul do role asistenta a servismana. Dělal jsem Ondrovi a Vrablasovi (Vráblíkovi) lyže. Přišel rakouský trenér, dal tomu impuls. Na druhou stranu brácha pochopil, že asi není lepší než já… Takže po sezoně to skončilo a už měl daleko menší pochyby. Pochopil, že rakouský trenér není žádný zázrak.“

Strachová: Jak jste se vlastně dostali k rychlostním disciplínám? Kdy se to zlomilo?
Bank: „Ondra chtěl vždycky jezdit všechno. Dřív mu šly slalomy, obřáky. Protože než člověk ve sjezdu pochopí, co je důležité, chvíli to trvá. Dneska už všechno víme, ale tehdy ne. On byl dobrý v kombinaci, dřív ji nakoply superkombinace, kterých bylo za rok čtyři až pět. Což byla docela důležitá disciplína. Tak jsme sjezdy začali trénovat. Ale až pozdě. My jsme poprvé byli v Chile, kde se trénují rychlostní disciplíny, až když Ondrovi bylo sedmadvacet. Tohle lidi vůbec nechápou, myslí si, že jsme tam jezdili odjakživa. Ne. Neměli jsme ani vlastního fyzioterapeuta. Je pravda, že jsme k tomu dospěli možná moc pozdě. Ondra se nikdy nechtěl specializovat. A kdyby to bylo jako dneska, kdy kombinace neexistuje, možná by jezdil hlavně obřák. Ale tím, že v ní byl dobrý, byli jsme nuceni trénovat jak slalom, tak sjezd. I když hlavní disciplína byla pořád obřák. Až poslední dvě sezony, kdy mu bylo kolem třiatřiceti, jsme si řekli, že zkusíme jenom rychlostní disciplíny.“

Janda: Na to, že bylo už ke konci kariéry, se vypracoval rychle do špičky.
Bank: „Už jsme věděli, jak udělat rychlé lyže, jaké použít kombinézy. Pamatuju si, že když Ondra bodoval poprvé ve svěťáku ve sjezdu, ve Kvitfjellu, tak si servisák dělal srandu, proč má pod kombinézou pyžamo. My jsme se až ve 27 letech dozvěděli, že pod to existuje speciální spodní prádlo. Což jsou dneska věci, z kterých profitují jiní. Ester nebo Zaby (Jan Zabystřan), kterého jsme do rychlostek taky trošku nastartovali. Oni už to mají vychytané.“

Strachová: Jak dlouho trvalo, než jste si ve světovém lyžování vyšlapali cestu? Kdy už vás začali uznávat a brát na tréninky?
Bank: „My jsme vlastně nikdy netrénovali sjezd. Jenom občas super-G, třeba na Hintertuxu.“

Strachová: Díky bohu, že jsou oficiální tréninky sjezdu. Já jsem to měla podobné, nejvíc jsem natrénovala dvě jízdy před závodem.
Bank: „Jo jo. My jsme prostě jinak tréninky neměli. Ondra jel poprvé v životě sjezd v Kitzbühelu v roce 2004 a první sjezdařský trénink jsme měli až za tři roky! Jako že jsme si řekli, že opravdu jedeme trénovat sjezd. My jsme pořád nadávali firmám, že nám nejely lyže. Ale až postupně jsme zjistili, že když se na nich nejezdí, prostě rychle nejedou. Šlo to postupně. Začalo se dařit i ostatním v mančaftu, Ondra zajel v roce 2006 v Turíně na olympiádě slušný výsledky. Firma Elan tedy řekla, že do toho jde a dala nám servisáka. A potom nás natlačili do Chile, abychom jeli trénovat se Slovinci sjezdy. Oni z toho nebyli nadšení, házeli nám brutálně klacky pod nohy.“

Janda: Brali vás jako cizáky?
Bank: „Hlavně nám nedali žádné informace. My jsme vůbec nevěděli, jak to tam chodí, takže jsme si objednali ubytování dole v údolí. A mysleli jsme si, že budeme s nimi trénovat. Ale vy si musíte pořídit ubytování přímo od lidí, kteří mají lyžování na starost. Všechno jim uhradíte, včetně transferu z letiště, oni vás pak nechají trénovat. Když to máte od někoho jiného, nemáte šanci. Jenže Slovinci nám nic neřekli. Jenom nám oznámili termín a ať si vezmeme balík tyčí. Vychutnávali si nás. Jo, probojovali jsme se nakonec na kopec, ale měl jsem opary po celém obličeji, jak jsem byl ve stresu. Protože ten pocit – jste na druhý straně světa, za takový peníze, a nemůžete trénovat? Ale nakonec se nám to podařilo. Teď už jsem specialista na lyžování v Chile, mohl bych dělat poradce.“

Strachová: Jak jste prožíval, když jel Ondra poprvé Kitzbühel? Bez tréninku?
Bank: „No…“

Strachová: Já se přiznám, že jsem na závodní sjezdovce stála jednou při prohlídce super-G a říkala jsem si, jak sjedu ten cílový padák… Měl jste o bráchu obavy?
Bank: „My jsme byli tehdy hrozní pankáči. (smích) Přijeli jsme tam já, Ondra a Vrablas (Vráblík), který chtěl jet slalom. No a Ondra pochopitelně sjezd… Neměli jsme s nikým kooperaci ohledně videa ani servismana, lyže jsem mazal já. Prostě jako amatéři.“

Když dojde k pádu, berete to jako fakt

Strachová: Ondra se nikdy nebál, ne? Šel do všeho po hlavě.
Bank: „Nebylo to tak, že by byl úplný bezmozek. Ale jo, byl velkej nadšenec. Měl jasno: Já chci jet Kitzbühel! První trénink byl šílenej. Padla mlha, takže se nejelo od klasického startu, ale níž. Z komprese pod Mausefalle. Obul jsem ho do lyží a spěchal jsem zkratkou na Steilhang. Ale mlha sedla ještě níž, nic jsem neviděl. Když na chvilku vyjel, chytnul vnitřní, a zase zmizel… Já jenom poslouchal, jestli podle zvuku zjistím, jestli jede dál. Bylo to na prudkým kopci, takže to naštěstí vyrovnal a dojel do cíle. Hrozně jsem si oddechnul. Sice si trochu lehnul, ale první trénink přežil. Stejně jako závod. Přijela televize Nova, protože po třiadvaceti letech startoval v Kitzbühelu nějaký Čech. Bylo kolem toho haló. Navíc byl v kombinaci jedenáctý, což byla velká věc. Hrozně nám to pomohlo, protože my jsme neměli moc peněz. Najednou byl známější a dostal se do povědomí lidí. Což přineslo další sponzory. Možná to byly riskantní věci, které jsme tehdy dělali, ale pomohlo to.“

Janda: Jak jste jako brácha prožíval jeho krkolomné a krvavé pády?
Bank: „Tak se podívejte na moje šedivé vlasy. (smích) Bylo to složitý. Ale je zajímavý, že člověk se dopředu bojí, nedovede si to představit. A když k nějakému pádu dojde, prostě to bere jako fakt. Odvezou ho, operují. A vlastně už je to vyřešené, stalo se. My jsme nikdy nepochybovali, že by se nevrátil zpátky na sjezdovky.“

Strachová: Ani Ondra ne?
Bank: „Ne. Když se mu něco přihodilo, podíval se do kalendáře a pověděl: Je leden, O. K., teď to pár měsíců nepůjde, ale potom zase začneme lyžovat.“

Strachová: Co tedy bylo tím impulsem, že skončil?
Bank: „Bylo mu pětatřicet, už to fakt nešlo. Bylo to po pádu na mistrovství světa v Beaver Creeku, kdy měl super sezonu, v níž jsme se soustředili už jenom na rychlostky. Ještě i tak bodoval v obřáku, byl na bedně v kombinaci. Potom spadl na tom šampionátu, bylo to hrůzostrašný, hodně se o pádu mluvilo. Nakonec to naštěstí zas nedopadlo tak hrozně. Říkali jsme si, že zkusíme ještě jednu sezonu, kdy budeme jezdit jenom sjezd a super-G, na ostatní kašleme. Že do toho budeme šlapat. Měli jsme všechno nachystané, měli jsme dva servisáky. Dokonce i Kristian Ghedina nám měl dělat konzultanta, abychom vychytali všechny detaily. Jenže Ondra už se prostě vrátit nedokázal. Bolelo ho koleno, kotník. Už to nešlo. Po Wengenu v únoru řekl: Hele, já nebudu jezdit čtyřicátý místa. Uděláme tiskovku a končíme. A byl konec.“

Janda: Musel ve vás být pocit zadostiučinění, že jste se z pionýrských podmínek dostali až na vrchol.
Bank: „Jasně. S Ester jsme vyhráli olympiádu. Ale nejlepší pocit, který jsem kdy měl, tak na olympiádě v Soči, když byl po prvním kole druhý v obřím slalomu. To jsem stál v cíli, měl jsem krásný povznášející pocit. Věděl jsem, že nebude jednoduchý to dotáhnout až do konce, protože v téhle roli před druhým kolem mockrát nebyl. V obřáku nikdy. Nakonec byl pátý, škoda, zase se nepovedla medaile. I tak to byl super výsledek… Ale tehdy jsem měl nejlepší pocit v životě. Ani zlatá medaile s Ester to nevyrovnala.“

Janda: Pamatujete si, jak to Ondra prožíval? Snažil jste se ho před druhým kolem uklidnit?
Bank: „Bylo to složitý, protože už měl za sebou kombinaci, kde byl druhý po sjezdu. Tam byl před slalomem nervózní, protože v sezoně mu přes rok vůbec nešel. Přestoupil na lyže Nordica a nebyl schopný se s novou značkou sžít. My jsme pořád testovali, testovali, ale nešlo to. V Soči jsme tedy neustále trénovali jenom slalom. Nedojel ani jednu jízdu! Byl úplně v pytli. Takže když byl po sjezdu druhý, věděli jsme, že to není nic moc. Ještě k tomu stavěl druhé kolo Kostelič, což byla pro něj katastrofa. On měl rád rychlé, rytmické slalomy. Tam jsem byl brutálně nervózní a věděl jsem, že na to nemá. Což taky tak dopadlo, byl sedmý. Ale obřák mu šel, bylo to trošku jiný. Říkal jsem si, že mu trať vyhovuje, byl jsem trošku klidnější. A on taky. Byli jsme podle mě stejně nastavení.“

Strachová: Byli jste tak sehraní, že jste si to ani nemuseli říkat.
Bank: „Mám dojem, že si chvíli před druhým kolem užíval. Na olympiádě je pauza mezi koly delší, jezdí víc lidí. Měli jsme čas si to vychutnat. Mezitím byl devátý v super-G. V Soči se mu dařilo.“

Dětí je dost, ale když se musejí rozhodnout...

Strachová: Vraťme se k žákovskému lyžování v Česku. Jak je u nás nastavený systém podle vás? Je dostatečné zázemí?
Bank: „Děti to mají to těžší v tom, že nemají kde trénovat. Za nás byly klubové sjezdovky. Ale zase se dá zasněžovat. Dřív když nebyl sníh, prostě nebyl. Dneska je umělý. Jenže není prostor na trénink, existuje jen pár míst. Jinak sjezdovky nikdo nezavře, veřejnost má přednost. Přes to bohužel nejede vlak. Takže děti musejí jezdit do zahraničí. A ještě v době, kdy nejsou prázdniny. Protože během nich to absolutně nejde, kopce jsou plné. Tím mám konkrétně na mysli Vánoce. Děti jsou odsouzené k tomu nebýt ve škole, což je největší problém lyžování. Chybějí ve škole a ještě k tomu nemají kde trénovat.“

Strachová: Já jsem nebyla ve škole od konce října do března.
Bank: „Ale je spousta dětí, které to neberou tak vážně. Já mluvím o mase. A ta nemá kde lyžovat. Druhý svátek vánoční všichni vyrazí a jezdí rychle mezi turisty. Což je nebezpečné. V Americe už to vůbec nejde, tam nemůžeš jezdit rychle. Vyhodí tě a hotovo. U nás se to ještě dělá, že jsi ráno první na vleku a dáš si dvě tři rychlý jízdy bez lidí. Ale kdo má finance, dokáže si trénink zajistit jinde. Mimochodem, to je můj sen. Stavějí se různé stadiony, haly za veřejné peníze. V Česku existuje jeden lyžařský areál, který je na prodej. Nejezdí tam moc turistů, protože pro veřejnost není moc vhodný. Ale jinak je skvělý na trénink. Je tam zasněžování, světlo, jeden prudký, jeden mírný svah. Že by Národní sportovní agentura areál koupila a byl by obětovaný jenom tréninku. Celý den. I pro boulaře by bylo místo.“

Janda: Kde to je?
Bank: „Přemyslov. Já jsem tam pořádal FIS závody. Je to super areál. Stačí sto milionů.“ (smích)

Janda: Tak to by určitě pomohlo, protože takhle je to skutečně obrovský problém.
Strachová: Jinak dětí, které mají rády lyžování, je hodně, ne?
Bank: „No jasně. Tam by bylo pořád plno. Dětí je hrozně moc, ale ubývají s věkem. Je spousta těch, které dělají víc sportů. Ty hodně šikovné jsou dobré v obou, ale když už se musejí rozhodnout, tak si hlavně z ekonomických důvodů vyberou ten druhý. Řeknou si, že lyžování nemá smysl, je to strašná řehole a jdou jinam. Třeba děti od kanoisty Lukáše Pollerta. Jeden z jeho kluků byl opravdu hrozně šikovnej, už dlouho jsem neviděl tak talentovaný dítě, ale vyprdnul se na to a jezdí na vodě.“

Strachová: Každý sport je časem řehole, ale je pravda, že lyžování je extrémně náročný. Když jdete hrát tenis, máte hodinu zajištěnou. V našem sportu musíte jet na ledovec, postavit trať. Někdy se stane, že týden sněží a jste v hotelu. Kolik energie na dvě tři kvalitní jízdy.
Bank: „Nedávno jsem to počítal, protože jsme s Ester byli v americké Copper Mountain. A těch starostí předem… Letenky, ubytování, hotely. K tomu zajistit pojištění, protože bez něj vás na kopec už vůbec nepustí. A je to hrozně složitý, musí to být na pět milionů dolarů, což vám v Česku nikdo nedá. No a pak spočítám, kolik minut tréninku strávila Ester na kopci.“

Janda: Kolik to bylo?
Bank: „Čtyři minuty denně. To je šílený.“

Strachová: To si málokdo dovede představit. Ale zase abychom lidi neodradili. Asi se všichni tady shodneme, že je to jeden z nejkrásnějších sportů, že?
Bank: „Je krásnej. Moje děti ho dělají, i když jsem jim dal na výběr. Já jsem tlačil golf, hrály ho dobře, ale vybraly si lyže. Matěj závodil celý juniorský věk, v žácích se mu podařilo vyhrát mistrovství republiky, měl medaile, obřáky mu šly. No a pak si zlomil nohu. A dva roky nelyžuje.“

U dcery jsme do toho šlápli víc

Strachová: Nedávno si zlomila nohu dcera Ema, to máte v rodině nějaké prokletí, ne?
Bank: „To jo. Ondra třikrát, já taky dvakrát. Teď ona.“

Strachová: Stíhal jste je někdy vůbec trénovat?
Bank: „Snažil jsem se, ale moc to nešlo. Byl to spíš masochismus. Když jsem se po třech týdnech vrátil z kempu, kde jsem vedl bráchu nebo Ester, snažil jsem se dohnat, co jsme zameškali. Ale musel je vést někdo jiný, doma moc nejsem.“

Janda: Jaké to je? Když jste nejlepší trenér v republice a teď svěříte děti někomu jinému?
Bank: „Je to složitý, no… Ale je to těžký i pro trenéry, protože to se mnou nemají lehký. Můj pohled může být jiný. Ale vždycky jsme se nějak dohodli. Úroveň přípravy nikdy nebyla taková. Hlavně u syna, kde profesionalismus nebyl. Ale zase – když jsem viděl jeho přístup, že není úplně stoprocentní, netlačil jsem to do super kvality. U dcery je to trochu jiný.“

Janda: Ta už je v juniorské reprezentaci.
Bank: „Možná není tak talentovaná jako mladej, ale vidím lepší přístup. Takže jsme do toho šlápli trochu víc. I když teď je to přibrzděné zraněním.“

Strachová: Ještě jedna role, kterou jsme nakousli. Už deset let se pohybujete u Ester Ledecké. Tam vaše pozice není jednoduchá z toho důvodu, že ona dělá dva sporty. A i kdybyste chtěl jinak, musíte respektovat, co chce Ester, že?
Bank: „Celkem už jsme u ní čtyři trenéři. Já jsem tam proto, abych se pokusil naplnit její tužby dělat obojí. Nejsem ten, který by říkal – hele, potřebujeme víc lyžovat, vykašli se na snowboard. Na to tam má jiné. (smích) Vím, že prkno má ráda, je to snowboardistka. Já ji v tom podporuju. I když vím, a trošku mě to mrzí, že by mohla být ještě lepší. Ale ona si to tak vybrala a já nejsem od toho, abych ji přesvědčoval, že by měla jenom lyžovat. I kdybych si to třeba přál.“

Strachová: Ona z toho profituje, že?
Bank: „Snowboard jí na začátku při lyžování pomohl. Osvojila si tam dovednosti a schopnosti, které jí prospívají. Balanc, jet čistý oblouk. Protože na snowboardu je to celkem složitý. Takže když potom jede na lyžích, je to pro ni snazší.“

Strachová: A je něco, co jí z lyží pomáhá při snowboardu?
Bank: „Určitě ano. Posouvá si rychlostní bariéru, protože na lyžích se jezdí rychleji. Když jedete po dálnici 150 za hodinu, pak zpomalíte na osmdesát, tak máte pocit, že jedete čtyřicet. Mozek je víc nastavený do rychlosti než u soupeřek, které tak rychle nikdy nejely.“

Strachová: Možná výhoda je i v tom, že si mentálně odpočine od druhého sportu.
Bank: „To se musíte zeptat jí. Ale vím, že se vždycky těší na snowboard. A po něm zase na lyže.“

Janda: Ona nemá ráda, když o ní mluví někdo jiný, že?
Bank: „Snažím se být zdrženlivý, protože jsme domluveni, že nebudeme, zvlášť teď v olympijské sezoně, rozebírat její trénink.“

Janda: Když se bavíme obecně, je to sportovní fenomén i díky tomu, že odmala miluje pohyb?
Bank: „U ní se projevilo, že milovala hory. Bydlela na kopci. Jezdila na všem, co šlo. Cokoliv klouzalo dolů, brala na nohy a zkoušela to. Sama se hrnula do tréninků, nikdo ji nenutil. To je její hlavní benefit.“

Strachová: Z veřejně dostupného instagramu můžeme vidět, že miluje i letní sporty. Je to její životní filozofie. Nedivila bych se, kdyby se dostala na olympiádu i ve windsurfingu.
Bank: „Na něm už jela nějaké závody, ale trošku jí dělalo problém, že musela jet s dalšími dvěma stovkami závodníků. Byl to masakr.“

Janda: Když se bavíme o lyžování, zmíníme i Světový pohár, který bude v lednu ve Špindlerově Mlýně. Bude to jistě zážitek, že?
Bank: „Určitě ano. Moc rád bych se jel podívat, snad budu mít čas, Ester bude na snowboardu. Dcera Ema měla jet předjezd, ale bohužel kvůli zranění nejspíš nepojede. Ale i tak vyrazíme.“

Strachová: Možná se někteří fanoušci diví, proč není u nás Světový pohár každý rok, objasněte trochu, jak je vůbec těžké sem závody dostat.
Bank: „Je to hodně složité. Sama si asi pamatujete, když jste závodila, že to nebylo ani jednou za čtyři roky. Možná jednou za osm. Teď se nám podařilo zařídit, že se to střídá každé dva roky se slovenskou Jasnou. Myslím si, že se to konečně usadilo a bude to fungovat i dál. Byla to složitá cesta. Nahrává nám do karet, že jsme svěťáky vždycky uspořádali na vysoké úrovni.“

Strachová: To můžu potvrdit. Existují vůbec obecná kritéria, co se musí splnit?
Bank: „Vlastně žádná. Všechno je to lobbing. Velké státy si hlídají svoje kvóty. My si rozdělujeme drobky. A co ještě pomohlo – že skončil Atle Skaardal, šéf mezinárodní federace, který neměl Špindl v lásce. A jeho nástupce Peter Gerdol je tomu víc nakloněný. Naposledy se mu tam líbilo, byl nadšený, byla neskutečná atmosféra i díky Petře Vlhové. Takže i proto má Špindl zelenou.“

Janda: Má ve světě Špindl dobré jméno?
Bank: „Je to pro ně trošku exotika, protože je to něco jiného, než na co jsou všichni zvyklí. Ale líbí se jim u nás. Kvitují i dobré tréninkové možnosti, je perfektně připravený Stoh. Je k dispozici dobrý hotel. Mluvil jsem se šéftrenérem norských lyžařek a říkal, že v životě nebyl v lepším. A nejedl chutnější jídlo, a to přitom jezdí po svěťácích pětatřicet let. Byl nadšený.“

Strachová: Je šance v Česku uspořádat Světový pohár mužů?
Bank: „Myslím si, že ne. Ten je tak zabetonovaný, že nová místa nepřibývají. FIS sjezdovka ve Špindlu by to splnila, asi i na obřák. Homologace není problém. Ale je těžký se dostat do kalendáře. Lyžařské velmoci si to hlídají.“

Strachová: Vidíte v českém lyžování v mládeži někoho, kdo by se jednou mohl dostat až do Světového poháru?
Bank: „To ale bude vypadat blbě, když to tady budu říkat.“

Janda: Jedno jméno je jasné, Ema Banková, že?
Bank: „Ne ne, tu jsem nemyslel. Ta je takový černý kůň v pozadí. Myslím si, že se svaz dobře postavil k tomu, že u holek máme docela silné ročníky 2008 a 2009. Udělali širší tým, najali dobrého trenéra ze zahraničí. Motá se to kolem Natky Machytkové, která je fakt dobrá. Ta už je v juniorech. Pokud bude zdravá, tak to je opravdu talent, jaký se objevuje jednou za deset let. To je vidět už od žáků, přesně jako to bylo u Šárky.“

Strachová: Maminka s tatínkem mají předpoklady, aby vychovali dobrou lyžařku. Oba jsou z oboru.
Bank: „To jo, ale tatínek skoro není doma, působí jako servisman u slovinských lyžařů. Maminka je naštěstí do toho dobře zblázněná. Neskutečně maká. Párkrát jsem s nimi bydlel, když jsem měl čas a jel jsem s dcerou na závody. Ona dokonce vaří pro všechny v týmu. Takže Machytková je hodně dobrá, potom Terka Koutná, Lara Huml. Tu jsem neviděl lyžovat, takže nemůžu říct. Podle výsledků to ale vypadá dobře. Je spousta holek, které se mohou vyloupnout. Vždycky připomínám Martinu Dubovskou, která toho docela dost dokázala, ale byla v juniorech vždycky třetí, čtvrtá. Byly lepší, ona se vyloupla později. Takže nikdy nevíte. No a z kluků je tam mladej Janda (David). Ten je fakt dobrej, loni vyhrál v sedmnácti letech mistrovství republiky chlapů. To jako vyhraje málokdo v takovým věku.“

Lyžař může být i nemehlo

Strachová: I padat umí, že? Zdeněk mi posílal video, jak při posledních závodech v Itálii spadl do sítí a jenom o kousek minul sněhové dělo.
Bank: „Jo, to jsem viděl, naštěstí ho netrefil. A můžeme si teď trochu vyměnit role? Je syn obecně sportovně šikovný?“

Janda: Neskromně musím říct, že je. Na co ve sportu sáhl, to mu šlo. Dělával judo, rád hraje fotbal, squash, tenis. Do patnácti let to na vrcholné úrovni kombinoval s florbalem, je i v něm mistr republiky, ale dál to nešlo. Takže poslechl srdce, šel do nejistoty a vzal lyže.
Bank: „Když vyhraje srdce, je to super. A ohledně té šikovnosti – to je moje téma. Mě hrozně zajímá, jak ti, kteří něco dosáhli v lyžování, jsou šikovní. A je to zajímavý sport, protože se v něm dokážou prosadit i nemehla.“

Janda: Opravdu?
Bank: „Ano. Je výhoda být šikovný, ale dost často je to jinak. Třeba Američan Ted Ligety byl člověk, který když se hrál fotbal a dělaly se týmy, jeho nikdo nechtěl. Absolutně ne. Naprostý kopyto. A takových je víc. Ale pak je tam Bode Miller, který je absolutní sportovní génius. Lyžování je super, že se v něm mohou prosadit i lidi, kteří nejsou pohybově až tak nadaní.“

Janda: Čím to?
Bank: „Je spousta faktorů, které hrají roli, a šikovnost je jenom jeden z nich. Třeba někdejší slovinský sjezdař Andrej Šporn byl totální nemehlo. S ním hrát fotbal? To by měli tři zlomenou nohu, protože on vůbec nekoordinuje pohyb. Ale na kopci byl génius. Neuvěřitelně silný. A ve sjezdu mu to fungovalo, svého času byl dobrý i ve slalomu. Což mě fakt zajímá. Třeba se dívám i na to, jak lyžovali dřív. Bode Miller vůbec nebyl dobrý, když byl malej. Pak šel jako raketa.“

Strachová: Italka Federica Brignoneová taky začala později.
Bank: „Té jsem se ptal osobně, jak moc lyžovala, když byla malá. Dojížděli na hory jenom o víkendech. Bavilo ji carvovat, ale museli jí najímat učitele lyžování, aby ji naučil udělat pluh. Aby ji to donutilo zatáčet a driftovat.“

Janda: Jak je na tom Mikaela Shiffrinová? Je také šikovná na všechny ostatní sporty?
Bank: „Určitě jo. Strašně. Byla vynikající fotbalistka, i na úrovni reprezentace. To je vidět. Je radost se na ni dívat.“

Janda: Je něco z trenérského hlediska, co byste jí vytknul?
Bank: „Od slalomu už jsem trochu vzdálený, ale když si vezmu obřák, tak pokud v něm udělá chybu a nezajede dobře, příště už to nedělá. Okamžitě to zanalyzuje a napraví.“

Janda: Slovo do pranice. Kdyby jela Shiffrinová s chlapy, jak dopadne?
Bank: „Kdysi probíhala velká diskuse ohledně Lindsey Vonnové, která projevila zájem jet závod s chlapy. Já jsem k tomu byl hodně skeptický, protože jsem tehdy byl u mužů a oni mají to ženské lyžování trochu níž… Pak jsem do toho vlítl a zjistil jsem, že je tam neskutečné množství talentovaných a skvělých sportovkyň. Sofia Goggia, Federica Brignone, Mikaela Shiffrin nebo Lara Gut. Právě Švýcarka loni na finále svěťáku jela super-G ve stejné trati jako chlapi a byla by mezi nimi osmá. Jela jindy, o něco dřív, ale i tak. Zajela fakt skvělou jízdu, vyhrála skoro o vteřinu půl.“

Janda: Takže kdyby teď Shiffrinová jela slalom třeba s Braathenem. Jak by to dopadlo?
Bank: „Nevyhrála by. To ne. To by bylo bez šance. Ale neříkám, že by nebyla do třicítky. Dřív jsem si myslel, že není šance, aby se dostala do druhého kola. Ale teď si myslím, že by do třicítky být mohla. Nevím, jestli ve slalomu, ale v rychlostkách určitě. Mimochodem, jednačtyřicetiletá Lindsey Vonnová je neskutečná. V Americe jsme spolu trénovali a zase byla nejrychlejší ze všech.“

Strachová: To je i tím jejím zápalem. Vrátila se k něčemu, co ji hrozně baví a naplňuje.
Bank: „My jsme se docela skamarádili s jejím trenérským týmem, protože není v rámci americké reprezentace. Je moc fajn si s nimi povídat. Ona má hrozně moc povinností, lítá neustále z New Yorku po celé Americe, do toho se snaží trénovat. Ale je s ní sranda. Je neskutečně uvolněná, neustále vtipkuje. Vypadá to, že si to užívá.“

Vonnová zase zářila ve sjezdu, tentokrát byla těsně druhá. Jaký je problém Ledecké?

Alpské lyžováníMartin Hašek13. prosince 202512:10

Nová je po nehodě zase o kus dál, pomáhá ji i sbírka. Dělá pokroky, zní ze svazu

Alpské lyžováníMartin Hašek25. listopadu 202519:17