Skoro z jiné planety. Sestry Maděrovy: Soutěžíme spolu od dětství. Na svahu i doma
Když měla Zuzana Maděrová v páté třídě nakreslit schody do nebe a na každý vepsat slovo, které ji přiblíží k cíli, neváhala ani vteřinu. Na všech stupních stálo TRÉNOVAT, teprve na samém vrcholu VYHRÁVAT. Od února 2026 je olympijskou vítězkou na snowboardu. Jak tento triumf proměnil život jí i sestře Anně? V jaké rodině vyrostly? A co si myslí o rivalitě s Ester Ledeckou? O tom všem společně mluvili v podcastu Branky, děti, rodiče.
V rozhovoru s bývalou lyžařskou šampionkou Šárkou Strachovou a Lukášem Tomkem, šéfredaktorem deníku Sport, rezonuje nové postavení Zuzany Maděrové v českém snowboardingu. Její disciplíně roky vládla Ester Ledecká: vybojovala v ní dvě olympijská zlata a letos pomýšlela na zlatý hattrick. Na trůnu však sedí nová královna, byť se stejnou vlajkou u jména. „Dlouho jsem neměla pocit, že ji musím předjet. Chtěla jsem se k ní dotáhnout a být nahoře s ní. Abychom tam byly dvě Češky a porážely svět,“ vysvětluje Maděrová. „Rivalita? Teď mezi námi vzroste.“
Ke zkušenější soupeřce chová respekt, blízké si však nejsou. I kvůli neproniknutelné ulitě, v níž Ledecká brázdí závody Světového poháru. „S většinou holek se bavíme, panuje tam přátelská atmosféra. Ester je ale nastavená jinak.“
Jaké hodnoty sestry Maděrovy formovaly? Jak si v lyžařské rodině prosadily snowboard? A co obnáší prožít celou kariéru po boku jediného trenéra? I o tom mluvily v podcastu Branky, děti, rodiče.
Tomek: Poprvé tu máme sourozence, dvě sestry. Jsem zvědavý, jak to celé půjde, a těším se na to. Co se pro vás obě změnilo po únoru?
Zuzana: „Jsme spolu mnohem víc. Dřív jsme se vídaly normálně, třeba čtyřikrát týdně. Teď jsme spolu opravdu každý den od rána do večera. Ségra mi dělá manažerku. Sama o tom asi ještě bude mluvit, ale má ten obor vystudovaný a vždycky se mu věnovala. Hned po olympiádě se toho, zpočátku trochu nedobrovolně, ujala a teď se o všechno stará. Trávíme spolu vlastně veškerý čas. Ne hodně, ale opravdu veškerý. To se pro nás obě změnilo asi nejvíc.“
Strachová: A jak vám to klape?
Zuzana: „Zatím dobře.“
Anna: „Stranou muselo jít hlavně takové to sesterské hašteření, které mezi námi bylo. Třeba: Tys mi vzala ze skříně tuhle bundu, kde je? Já ji dneska potřebuju. To bývalo na denním pořádku. Zároveň se podle mě náš vztah moc hezky posílil. Najednou jsem cítila, že tu pro ni musím být. Od Zuzky jsem zase cítila velkou pokoru a důvěru, že jí opravdu pomůžu. Nevznikaly žádné šílené hádky. Sama jsem byla překvapená. Čekala jsem, že se po třech dnech pohádáme a já řeknu: Tak já jdu a řeš si to sama. I mamka mi říkala: Hele, vy jste spolu úplně v pohodě. Doma jsou totiž zvyklí, že máme každá silné názory a při hádkách stojíme na opačných stranách. Tady se to ale vůbec nedělo. Jsem ráda, že nás to ještě víc spojilo. Držíme při sobě.“
Tomek: Jak rychle vám po vítězství došlo, že se něco mění?
Zuzana: „V podstatě hned. Jakmile jsem závod vyhrála, začaly mi chodit zprávy, opravdu tisíce. Četla jsem je až zpětně, protože v tu chvíli jsem na to neměla čas. Když jsem si je pak pročítala, zjistila jsem, že mi lidé psali ještě předtím, než jsem projela cílem. Už věděli, že budu nejhůř druhá, takže bylo jasné, že získám medaili, a začali psát. V tu chvíli se to na mě začalo strašně valit. Snažila jsem se to zvládnout asi dvacet hodin a pak už jsem to přehodila na ségru. Nejdřív jsem jí řekla: Mohla bych ti toho prosím trochu poslat, abys mi pomohla a poradila? Odpověděla: Jo, pošli mi to, kdyžtak ti napíšu, co budeš potřebovat. A asi druhý den ráno jí volám: Všem píšu, že mají volat tobě. Prosím tě, já už to nezvládám.“
Strachová: Jestli tomu dobře rozumím, do té doby, vlastně až do velkého dne D, jste si vše řešila sama. Nebyl tam žádný manažer ani člověk, který by se o tyhle věci staral. Sice jste ještě nebyla olympijská medailistka, ale už jste stála na stupních vítězů ve Světovém poháru, takže zájem novinářů určitě existoval. Všechno ale šlo přes vás.
Zuzana: „Trenér tohle neřešil, staral se jen o sportovní část. Tyhle věci jsem si zařizovala sama, i když mi s nimi ségra pomáhala. Když jsem potřebovala někam jet, řekla jsem jí a ona se mnou vyrazila, pokud mohla. Nebo mi pomohla napsat e-mail, když jsem si nevěděla rady. Nebylo to ale v takové míře jako teď. Většinu věcí jsem si řešila sama, všechno šlo přese mě a o všem jsem věděla. Teď už mám přehled možná o třiceti procentech.“
Tomek: Jela jste do Livigna, dějiště snowboardových disciplín, vyhrát?
Zuzana: „Jela jsem tam pro nejlepší výsledek, ale dokud jsem nestála dole v cíli a opravdu nevyhrála, neřekla jsem si: Dneska vyhraju. Ani po kvalifikaci, ve které jsem byla druhá. Říkala jsem si: Dobře, kvalifikace splněná, ráno se mi závod povedl, ale teď jedeme od začátku. Kdybych vypadla v první jízdě, skončila bych devátá. Druhé místo v kvalifikaci mi žádnou medaili nezaručovalo. Musela jsem se soustředit na každou jízdu a každou branku. I ve finále, když jsem dole vedla, jsem věděla, že kdybych se nechala rozhodit myšlenkou, že je vše v pohodě ateď už vyhraju, mohla bych spadnout a nevyhrát. Snažila jsem se myslet jen na to, že musím dělat, co umím nejlíp. Radovat se můžu, až závod dokončím.“
Strachová: Jaké byly vaše ambice? V té sezoně jste už byla druhá a několikrát stála na stupních vítězů. Řekli jste si třeba s trenérem, že šance na zlato existuje? Že když se vám závod povede, zajedete to, na co máte, a přidá se i potřebné štěstí, může z toho být vítězství?
Zuzana: „Vždycky se musí sejít úplně všechno. Já jsem trenérovi už dřív říkala, že nechci slyšet jeho představy o zlatu. Těsně před sezonou se ke mně přes tiskovou konferenci dostalo, co řekl, a upřímně mě to trochu rozhodilo. Prohlásil, že by si na olympiádě přál dvě Češky v první čtyřce. Věděla jsem, že na to možná mám, ale zároveň jsem na sebe nechtěla klást taková očekávání ani tlak, protože se může stát úplně cokoliv. Spousta závodů se mi nepovede, jen to není tolik vidět. Tenhle jediný závod vidět je, a právě proto je stresující. Nechtěla jsem, aby na mě trenér přenášel svoje očekávání. Pořád mi ale říkal, že musím myslet vysoko. Že nemůžu být nastavená tak, že nějak to dopadne, a když se to nepovede, nic se neděje. Musím si za tím jít.“
Tomek: Jak jste reagovala?
Zuzana: „Říkala jsem mu, že ano, ale zároveň nechci, aby mě ta myšlenka úplně zničila a stáhla dolů. Proto jsem se o tom snažila nemluvit. Slova zlato ani výhra vůbec nepadla. Za celou dobu, ani třeba dva roky před olympiádou, jsme si nikdy neřekli: Ty to můžeš vyhrát. Nikdy. Spíš mi trenér říkal: ‚Jezdíš dobře, vidíš to. Dokážeš vyhrát kvalifikaci, ale pak se závod často nepovede a skončíš třeba čtvrtá. Mysli na to, že musíš dělat, co umíš nejlíp, a pak uvidíme. Dneska můžeš být nejlepší.‘ Řekl mi, že nejlepší být můžu, ale nikdy nemluvil přímo o vítězství nebo zlatu. Vždycky jen: Jsi nejlepší, tak jeď. Myslím, že on očekávání na medaili v hlavě měl. Asi si říkal: Když se to dneska povede, bude na stupních vítězů. Já ale celou dobu nemyslela ani na stupně, ani na medaili, ani na nic podobného. Měla jsem v hlavě jen to, že jsem konečně tam, kde jsem chtěla tak dlouho být. Podařilo se mi dostat mezi špičku a můžu bojovat o nejlepší místo. Říkala jsem si: Teď jdu bojovat. Jdu si ten boj užít, dělám to, co mě baví. Jdu si pro to a nebudu přemýšlet, co bude.“
Tomek: Na dálku jste působila celý den klidně. V čem je Zuzka nejsilnější?
Anna: „Je tvrdohlavá a jde si za tím, co chce. Nemá jinou možnost, žádný plán B, žádné co kdyby. Vidí svůj cíl, nasadí si klapky a udělá pro něj všechno. Je za tím obrovská píle a dřina. Nic si neodpustí, je na sebe drsná. Ani ne trenér, hlavně ona sama. Kouč říká, že ji nemusí nutit do tréninku ani do ničeho navíc. Udělá to sama.“
Tomek: Pro vás to byla druhá olympiáda. O té první jsem někde četl, že se nepovedla hlavně v hlavě, zatímco druhá dopadla mimořádně. Co se za ty čtyři roky odehrálo?
Zuzana: „Od šestnácti spolupracuju s Marianem Jelínkem, takže jsme na tom pracovali už dlouho. Na první olympiádě mi ale bylo osmnáct a měli jsme za sebou teprve dva roky spolupráce. Teď už je to šest let, což je velký rozdíl. Zároveň tehdy nešlo jen o hlavu. Na olympiádu jsem jela z jedné z posledních postupových pozic a na vítězství jsem neměla, ani kdybych byla psychicky perfektně připravená. Upřímně si můžeme říct, že jsem byla šťastná už za to, že jsem se na olympiádu vůbec dostala. Byl to pro mě úspěch a čest. Mým nejlepším výsledkem ve Světovém poháru tehdy bylo, tuším, devatenácté místo. Je ale pravda, že psychicky se mi závod nepovedl. Byla jsem strašně ve stresu, bála jsem se a vytvořila si na sebe obří tlak. Přitom mě v té době skoro nikdo nesledoval. Mně ale připadalo, že jsem na olympiádě, všichni vědí, že tam jsem, a když se mi to nepovede, budou mi to vyčítat. Zpětně vím, že můj olympijský závod zajímal hlavně rodinu a pár stovek lidí, možná spíš pár desítek. Nebyly to tisíce, natož miliony. Ty nebyly ani na této olympiádě. Na příští už možná budou.“
Strachová: Čím větší zájem, tím je to těžší.
Zuzana: „Naštěstí mám víc času se na něj připravit a všechno přichází postupně. Na minulé olympiádě jsem se ale fakt hrozně bála, že spadnu. Raději jsem jela pomalu, aby se nic nestalo. Byla jsem sevřená stresem. Přitom kdybych skončila třicátá, bylo by to ve výsledku stejné jako třiadvacáté místo. Dnes už to vím. Byla to ale cenná zkušenost. Na další olympiádě už jsem věděla, že od první jízdy pojedu naplno, co to půjde. Buď to vyjde, nebo ne. Když spadnu v první jízdě a budu třicátá, je to stejné, jako kdybych jela pomalu a skončila patnáctá.“
Strachová: Co vedlo ke spolupráci s Marianem Jelínkem? Jak k tomu došlo?
Zuzana: „Mamka viděla, jak často závody nezvládám, třeba padám, protože se bojím, že zklamu rodinu a svoje okolí. Přitom věděla, že ji bych tím nezklamala. Chtěla hlavně, abych byla spokojená já. Vycítila ale, že já potřebuju být první, že ke svému štěstí potřebuju být nejlepší. Řekla si proto, že bych měla zapracovat na mentální odolnosti. Fyzicky jsem trénovala dost, ale pomoc potřebovala i psychika. Dostala kontakt na Mariana Jelínka, napsala mu a díky ní jsme se spojili.“
Strachová: Mně to připadá fajn a myslím, že by to tak měli mít všichni sportovci. Mentální stránku by měli začít řešit včas, ne až ve chvíli, kdy se něco děje. Stejně jako preventivně chodíme na rehabilitaci nebo fyzioterapii, měli bychom zařadit i mentální trénink. Vnímáte to podobně?
Zuzana: „Čím dřív, tím líp. Podporovat by to podle mě měly i svazy. Svaz lyžařů to dělá. Pořádá reprezentační srazy pro sportovce, kteří už jsou v nějakém výběru, třeba od čtrnácti do osmnácti nebo dvaceti let, a součástí jsou i přednášky o mentální přípravě. Dnes je to podstatné i kvůli sociálním sítím. Tlak je větší než dřív. I když jezdíte menší závody, už v šestnácti můžete být vidět a sledovat vás mohou stovky lidí. To je pořád mnohem víc než jen rodina. V těch nejde tolik o výsledek jako o samotné dítě, takže mu neúspěch nebudou vyčítat. Cizí lidé ale chtějí hlavně výsledek. A můžou vám psát ošklivé komentáře už v nízkém věku. Sportovec si jejich očekávání bere příliš k tělu. Měl by se co nejdřív naučit se s tím vyrovnat.“
Tomek: Jak to máte obě se sociálními sítěmi?
Zuzana: „Sociální sítě mě baví a vždycky bavily. Snažila jsem se na nich něco tvořit. Už během olympiády, ještě před vítězstvím, mi počet sledujících výrazně vzrostl. V den závodu pak vyskočil ještě výš. Před olympiádou mě sledovaly asi dva tisíce lidí, ráno v den závodu už deset tisíc a teď je to skoro devadesát tisíc. To je velký skok. Teď se mi obsah tvoří hůř, nevím přesně, co lidi zajímá. Začali mě sledovat během olympiády kvůli zlatu, jenže teď nejsou závody ani olympiáda, tedy to, co je přitáhlo.“
Tomek: Je to pro vás důležité? Někteří sportovci třeba nejsou tak úspěšní, ale na sítích jsou velmi aktivní. Jiní vědí, že je mají, ale nepřikládají jim takovou váhu.
Anna: „Sociální sítě vždy zajímaly i mě. Několik let v tom pracuju a Zuzce jsem říkala, jaká má točit videa a jaké dělat fotky. Ona mi odpovídala: ‚Nemůžu být ta, která má krásný Instagram, ale nic nezajede v závodě. Potřebuju hlavně zajet. A když si dělám snídani, přece to nebudu natáčet.‘ Teď mi to připadá vtipné, protože kolem Zuzky i o ní vzniká spousta obsahu. Zároveň ji to trochu nutí ukázat lidem, jak funguje sportovkyně, která vyhrála zlato.“
Tomek: Přemýšlíte nad tím, kam až lidi pustit do svého života?
Zuzana: „Nad tou hranicí přemýšlím často.“
Anna: „Teď to hodně řešíme.“
Zuzana: „Hlavně po tom nárůstu sledujících. Dokud jich byly dva tisíce, říkala jsem si, že je to v pohodě, a dávala tam skoro všechno. Teď už si tak jistá nejsem. Zároveň ale vím, že pokud některé věci neukážu, nemůžu lidem dát úplně najevo, jaká jsem, a zůstat přirozená. Právě to je zajímá. Nechci jim předvádět někoho jiného ani si vytvářet masku. Hlavně chci, aby to zůstalo opravdové. Teoreticky bych se od toho mohla úplně odstřihnout, na sítích vystupovat jako někdo jiný a vytvořit si vlastní obraz. Soukromí bych oddělila a vůbec by se tam nemuselo objevit. To mi ale vůči lidem připadá nefér a falešné. Nelíbí se mi to, nechci to dělat.“
Anna: „Myslím, že to Zuzce ani není přirozené. Je upřímná a je to vidět i v rozhovorech a dalších výstupech. Raději otevřeně řekne, že se to dneska nepovedlo - nebo že se to právě povedlo. Teď spíš řešíme, jak zraňující mohou být negativní zprávy a komentáře, zvlášť v dalších sezonách. Tentokrát přišla pozitivní vlna, ale všichni víme, že někdy jsou lepší dny a někdy horší a lidé chyby příliš neodpouštějí. Jde nám o to, aby se Zuzce negativní reakce během závodní sezony nedostávaly do hlavy.“
Tomek: Lidé jsou taky lepší a horší.
Strachová: Negativní komentáře a hejtři byli vždycky a vždycky budou. Mně kdysi pomohlo uvědomění, že je jedno, jestli jde o sportovce, herce nebo politika. Lidé, kteří hejtují z principu, protože jim to dělá dobře, tu byli, jsou a budou. Naštěstí se dají komentáře vypnout. Mně nejvíc pomáhalo nečíst je, odpojit se od nich a soustředit se na sebe. Když jsem závodila, sociální sítě byly teprve na začátku a rychle rostly. Pro nás sportovce představovaly skvělý způsob, jak být v přímém kontaktu s fanoušky. Do té doby všechno probíhalo přes novináře a musíme si přiznat, že pokud nešlo o větší autorizovaný rozhovor, ne vždy napsali přesně to, co jsme chtěli sdělit. Sociální sítě umožňují mluvit autenticky a napřímo říkat, co chceme. Mají ale i druhou rovinu. Sportovce k aktivitě často motivují nebo přímo tlačí partneři, někdy se to objevuje i ve smlouvách. Anno, řešíte kromě komunikace také sponzorská partnerství?
Anna: „Ano, řeším i to. Především domlouvám plnění, která se týkají Zuzčina programu, ale i sociálních sítí, tedy kolik obsahu bude a jak bude vypadat. Po těch týdnech a měsících jsme se jen ujistily, že na tyhle věci máme v zásadě stejný pohled. Vždycky si to navzájem kontrolujeme a ptáme se, jestli je to v pořádku.“
Začátky v lyžařské rodině
Tomek: Když se v tom příběhu vrátíme na začátek, k vám do rodiny, jak jste to doma měly se sportem? Jak k němu přistupovali rodiče a co bavilo vás?
Strachová: A proč zrovna snowboard?
Zuzana: „To je dobrá otázka, protože u nás doma sportovali odjakživa všichni. Rodiče hlavně lyžovali, na běžkách i na sjezdovkách, ale také jezdili na kole, surfovali a lezli po skalách. Zkoušeli jsme všechno možné. V zimě ale vždycky převládaly lyže. Pak ségra přišla s tím, že chce jezdit na snowboardu a má kamarádku, která bude jezdit s ní. Táta se dlouho mračil, ale nakonec…“
Anna: „Já ho měla nejdřív zakázaný. Mamka mě na první trénink vezla tajně, protože nepřipadalo v úvahu, aby v naší lyžařské rodině někdo jezdil na snowboardu. A ta lyžařská rodina sahala až k babičce, dědovi a všem ostatním. Víkendy vypadaly tak, že mě babička v šest ráno budila, že jedeme do Špindlu. Já ležela v posteli a říkala babičce, že nechci. A ona na to: ‚Jsi z lyžařské rodiny, tak to takhle bude.‘ Za každou jízdu mi ale musela dát bonbon, protože jsem potřebovala motivaci, abych s nimi do Špindlu vůbec jela. Ale pokračuj.“
Zuzana: „Já jsem chtěla mít všechno jako ona, protože byla starší. Kromě školy, knížek a podobných věcí, ty šly mimo mě. Ale co mě aspoň trochu bavilo, to jsem musela mít jako ségra. A ve všem jsem potřebovala být lepší, aby mě víc ocenili. Přestože mě rodiče oceňovali dost, já jsem potřebovala být ze sourozenců oceňovaná nejvíc.“
Tomek: Být o pět let mladší a lepší na snowboardu než sestra, to je pro začátek docela výzva.
Zuzana: „To byl ideál. Za to by mě mohli ocenit.“
Anna: „Soutěživost mezi sourozenci byla jasná od začátku.“
Zuzana: „Vždycky, všude a za všech okolností. Řekla jsem, že chci také snowboard. Mamka souhlasila, že si ho můžu zkusit. Poprvé jsem se na něm svezla a hned jí oznámila, že už nikdy nechci na lyže. Že mám snowboard a nic jiného nechci. Táta to nesl špatně, ale nakonec svolil. Vzpomněl si na známého, který kdysi začínal jezdit na prkně a podle něj to uměl, tak mu zavolal. Zjistil, že už tehdy trénoval reprezentaci a mohl by mě něco naučit. On mu ale řekl, že těm lidem je patnáct, šestnáct nebo sedmnáct, a jí je osm. Malou holku mezi reprezentanty vzít nemůže. Ale když bude mít volno, začne ji učit. Tak mě začal učit. Pak se v Česku konal malý závod a řekl tátovi, že jestli chce, tak ji má přivézt, ať si závodění zkusí. Já skákala dva metry vysoko, protože jsem samozřejmě nutně potřebovala závodit. Na prvních závodech jsem skončila poslední. Jenže přede mnou byla spousta holek, které jsem od té chvíle potřebovala předjet. Řekla jsem si, že teď musím trénovat, abych je příště porazila. Začala jsem trénovat a už nešlo o ségru, ale o další a další holky. Když jsem vyhrála menší závody, kde nás bylo asi deset, postoupila jsem na větší české a tam čekaly další soupeřky. Když se mi kolem patnácti podařilo předjet i je, jezdila jsem už do zahraničí, kde byly zase jiné holky. Takhle jsem postupovala pořád výš. Pak přišel Evropský pohár s dalšími soupeřkami a postupně jsem začala zkoušet Světový pohár, kde čekaly jiné. Než se mi podařilo předjet úplně všechny, trvalo to čtrnáct let. Stalo se to až v Livignu.“
Tomek: Slyšel jsem s vámi starší rozhovor, ve kterém jste říkala, že tátovi se závodění moc nezdálo. Sportovat ano, ale proč závodit. Je to pravda?
Zuzana: „Je. Nechtěl, abychom závodily, protože samotný sport mu připadá skvělý. Chtěl, abychom byly všestranné a poznaly spoustu sportů. On i celá naše rodina sport k životu potřebujeme, táta se hýbe každý den. Nechtěl ale, abychom se dostaly do závodního prostředí, protože mu nepřipadalo zdravé.“
Strachová: Měl špatnou zkušenost?
Zuzana: „Myslím, že ano, asi z dětství. Sám lyžoval.“
Strachová: Jak nesl letošní olympiádu? Kdysi snowboard zakazoval, doma vládly běžky a lyže, zkrátka dvě prkénka. A letos mu jedna z dcer přivezla olympijské zlato ze snowboardu.
Zuzana: „Teď už to nese dobře. Krizi kolem lyží zvládl. Tenhle boj vzdal už před pár lety a řekl si: Dobře, tak jo.“
Strachová: Zkusí si někdy snowboard?
Zuzana: „Zkoušel měkký snowboard i alpine, ale pak to vzdal. Našeho mladšího bráchu, kterému je teď sedmnáct, dokonce ve třech nebo čtyřech letech učil rovnou na lyžích i na snowboardu, aby uměl obojí.“
Anna: „Obměkčily jsme ho.“
Zuzana: „Chvíli to trvalo, ale jo. Táta mě vždycky podporoval, ve všem. Spíš se mu nelíbilo, co jsem si vybrala. Sám by šel jinou cestou, ale podpořil by mě, i kdybych si vybrala cokoli. A ve snowboardu mě vždycky podporoval stoprocentně.“
Tomek: Už se s vámi taky pochlubí? Slyšel jsem, že dřív to moc nedělal.
Zuzana: „On není chlubivý typ. Je hrdý, má radost, že jsem vyhrála, a přeje mi to. Dnes už je to samozřejmě intenzivnější, ale před olympiádou se ho třeba někdo zeptal: ‚Není tvoje dcera ta Zuzka Maděrová, co jezdí na prkně?‘ A táta jen: ‚Jo, jo, jezdí na prkně.‘ Pak si povzdechl: ‚Je to ona, no.‘ Skoro jako by se za to trochu styděl. Ale nestydí se, jen to lidem nijak nevnucuje.“
Tomek: Když si vzpomenete na Zuzčinu soutěživost, jak jste ji vnímala jako starší sestra?
Anna: „Přemýšlím, co můžu říct, abych za to pak nedostala vynadáno. Já jsem podle mě hodně klidný člověk. Náš brácha, který je ode mě o deset let a od Zuzky o pět let mladší, je povahou taky klidnější. Myslím, že jsme všichni poměrně rychle pochopili, že bude lepší nechat Zuzce volnou cestu nahoru a najít si vlastní oblasti, ve kterých budeme dobří. Sport a podobné věci jsme tedy rovnou přenechali jí. Její soutěživost se ale doma projevovala každý den. Kdo bude dřív u auta a sedne si dopředu vedle mamky. Kdo dorazí první do kuchyně a dostane větší porci. Mamka mohla upéct tři pekáče kachny, ale Zuzka chtěla talíř s tou větší. A to jí zůstalo dodnes. Soutěžila úplně ve všem, co si umíte představit. Třeba kdo si ráno půjde dřív čistit zuby, aby se vešel k umyvadlu. Opravdu v čemkoli.“
Strachová: A bylo to tak odmala?
Anna: „Ano, odmala. Všichni jsme časem pochopili, že bude lepší jí v tomhle ustoupit, najít si svoje a držet jí na její cestě palce. Jinak bychom se doma normálně zabili.“
Tomek: Takže to nebyl případ rodiny, v níž rodiče dítě neustále pobízejí: „Pojď, ještě bys měl přidat.“ Tady to bylo obráceně.
Anna: „Spíš ji mírnili. Zuzka měla energie na rozdávání. Rodiče jí říkali: ‚Možná zítra nemusíš trénovat tak často. Opravdu chceš, abychom tě dneska vezli na trénink potřetí? A zítra zase do školy?‘ A ona chtěla. Všechno vycházelo ze Zuzky. Právě to se podle mě snažila vysvětlit i v souvislosti s tátou. Naši nikdy nebyli typ rodičů, kteří dítě tlačí. Nechtěli takoví být. Kdyby Zuzka řekla, že to dělat nechce, není to její sen a chce jít úplně jinou cestou, tak by odpověděli: ‚Super, tak běž svojí cestou.‘ Tak vedli nás všechny. Nikdy nás do ničeho nenutili. Jednou bych to chtěla stejně nastavit i u svých dětí. Měli jsme volnost a možná proto jsme si tím víc šli za svým. Mně mamka nikdy neřekla že musím na gymnázium, na vysokou a mít dobrou práci. Táta taky ne. Spíš nás učili dívat se na život způsobem, jakým ho vnímali oni. A tím nás každého v jiném oboru dovedli k cílevědomosti.“
Škola? Po maturitě konec
Strachová: Šel sport skloubit se školou? Bylo to asi náročné, že?
Zuzana: „Bylo. Mám zatím jen střední školu. Chtěla jsem se naplno soustředit na snowboard. Řekla jsem si, že studovat můžu později, ale kdybych si teď dala pauzu od snowboardu, už se k němu vrátit nemusím. V devatenácti jsem tedy odmaturovala a dál nepokračovala. Už základní a střední škola byly náročné. Celý podzim a jaro trávíme na ledovcích, zimu na závodech. Měla jsem štěstí, že mi na obou školách vycházeli vstříc. Bez toho by to nešlo. Kdyby mě učitelé na základce nechtěli doučovat a trvali na tom, že musím být pořád ve škole, rodiče by mě asi museli víc tlačit do studia než do snowboardu. Chtěli, abych normálně vystudovala. Nikdy neříkali, že musím mít samé jedničky. Ale maturitu jsem mít musela, ať se dělo cokoli. Klidně jsem mohla nosit samé čtyřky, to jim nevadilo, ale maturitu jsem udělat musela.“
Tomek: Jak jste si rozuměla se spolužáky? Připadá mi, že jste velmi brzy měla jasný životní cíl a šla za ním přímočaře. To děti v takovém věku většinou nemívají.
Zuzana: „Vždycky jsem byla dost dospělá, šla si za svým a přesně věděla, co chci. Ráda vzpomínám na jeden úkol z páté třídy. Měli jsme nakreslit schody do nebe, nahoru napsat, čeho chceme dosáhnout, a na jednotlivé schody, co pro to musíme udělat. Připadá mi skvělé si to takhle sepsat. Mít cíl v hlavě je jedna věc, ale vidět ho na papíře, navíc podaný dětskou formou, je něco jiného. Já jsem nahoru napsala - vyhrávat - a na schody - trénovat, trénovat, trénovat, trénovat. Nic dalšího tam nebylo.“
Strachová: A nebylo tam ještě napsáno, v čem chcete vyhrávat?
Zuzana: „Ne. Jen vyhrávat. Potom jsme ale dělali ještě ručičky a měli na ně napsat něco podobného. Zadání už si přesně nepamatuju, ale u mě stálo: ‚Snowboard, snowboard, snowboard, snowboard, snowboard, vyhrávat, vyhrávat, vyhrávat, vyhrávat, vyhrávat.‘ Asi jsem si tehdy neuměla představit, že by šlo o něco jiného. Ve výsledku by mi ale v osmi nebo devíti letech možná bylo jedno, v čem budu vyhrávat. Hlavně jsem chtěla vyhrávat. Jak říkala ségra, mohlo jít klidně o závod k umyvadlu, kdo si půjde první vyčistit zuby. Soutěžit se dalo v čemkoli. Spousta spolužáků do toho úkolu nenapsala nic, protože nevěděli co. Nebo napsali, že chtějí mít dobrou práci, ale už ne, jakou a co pro ni musejí udělat. Jak jste říkal, neměli ještě jasné cíle. Možná proto mě nebrali jako běžnou kamarádku. Připadala jsem jim příliš dospělá, skoro jako z jiné planety.“
Tomek: A na střední?
Zuzana: „Na střední to bylo podobné, navíc jsem tam skoro nechodila. První ročník jsem začala na horách a potom přišel covid. Druhý byl celý covidový. Ve třetím jsem odjela v září na olympijskou sezonu, vrátila se v dubnu a za obě pololetí měla stoprocentní absenci. Pravidelně jsem chodila až ve čtvrtém ročníku.“
Tomek: Spolužáci možná nerozuměli vaší jasné touze a cíli, protože sami ještě nic podobného neměli. Vysvětlujete si to tak?
Zuzana: „Určitě. Spousta z nich šla po základní škole na gymnázium, protože nevěděla, co dál. Já věděla, že půjdu na stavební školu. Táta projektuje silnice, takže kdyby mi snowboard nevyšel, mohla bych pracovat u něj. A kdyby vyšel, mohla bych k němu nastoupit po kariéře. Měla jsem jasno. Teď přijde sportovní kariéra, ale musím mít připravený život po ní. Neříkala bych tomu plán B, spíš plán do budoucna. Nemohla jsem jít na gymnázium a v osmnácti zjistit, že musím na vysokou, takže už nezbývá čas na snowboard. Všechno jsem měla promyšlené. Někteří spolužáci také sportovali a říkali si: ‚Půjdu na sportovní gymnázium, je lehčí než stavebka a dají mi individuální plán.‘ Já se jich ptala: ‚A co budeš dělat v osmnácti? Právě tehdy začne být sport nejdůležitější, ale ty budeš muset na vysokou, protože se samotným gymnáziem nic nemáš.‘ Připadalo mi lepší čtyři roky protrpět stavebku a potom se naplno věnovat závodění právě ve chvíli, kdy na něm začne záležet.“
Strachová: Nahrazovala vám slabší partu ve škole ta snowboardová, na ledovcích a závodech?
Zuzana: „V týmu jsem byla vždycky mezi staršími dětmi, spíš juniory. Já byla nejmladší.“
Tomek: Jak velký mezi vámi byl rozdíl?
Zuzana: „Čtyři až šest let.“
Tomek: To je hodně.
Strachová: Podobně jako se ségrou. Odmala jste tedy pořád dotahovala starší. A ve sportu to bývá znát. Děti, které se mu věnují naplno odmalička, dospívají dřív.
Tomek: Nešikanovali vás? Při rozdílu čtyř až šesti let jste tam byla ještě malá holka.
Zuzana: „Vyloženě ne. Moc mě mezi sebe nebrali, ale šikana to nebyla. Vždycky se ke mně chovali slušně, nikdy mi nic nedělali. Spíš to bylo: ‚Ježíš, ona jde zase za námi, tak přidejte.‘ Ale zvládala jsem to.“
Tomek: Nemusela jste třeba čistit snowboardy?
Zuzana: „To ne. V týmu jsme ale měli rozdělené povinnosti. Kluci s trenérem připravovali prkna a holky vařily. Takže už v deseti nebo dvanácti letech jsem s nimi musela vařit, mýt nádobí a pomáhat. Nikdo kolem mě neskákal jen proto, že jsem byla malá. Platilo: ‚Jsme tady všichni a musíme se o sebe postarat.‘ Zároveň na mě ale nikdy nebyli zlí.“
Strachová: Takové to: Chceš mezi nás zapadnout, tak budeš dělat to, co my.
Tomek: Líbilo se mi, co jste říkala v jiném podcastu. Když Ester Ledecká vyhrála olympiádu, dívala jste se na televizi a prohlásila: „Tohle je poslední olympiáda beze mě.“ To je dost řízné. Jak reagovala ségra nebo rodiče?
Zuzana: „Dívala jsem se tehdy na televizi s tátou, když Ester vyhrála. Bylo mi čtrnáct a připadalo mi, že je všechno jednoduché. Na další olympiádě mi bude osmnáct. Tušila jsem, že existují nějaká kritéria, že musím být starší patnácti let, mít určitý počet FIS bodů a snad jednou skončit do třicítky ve Světovém poháru. Později jsem zjistila, že to tak jednoduché není. Člověk musí být za celé dvouleté období celkově mezi třiceti nejlepšími závodnicemi a počítají se všechny závody. Tehdy jsem si ale říkala: Dobře, v patnácti můžu jet Světový pohár, tak tam pojedu a potom na olympiádu. Prý jsem seděla na gauči a řekla: Tohle byla poslední olympiáda beze mě. Táta na to jen: Tak jo. Brát ti to nebudu. Asi si říkal něco o Hurvínkovi a válce, ale nechal mě při tom. Podporoval mě a čekal, co z toho bude.“
Tomek: Když se ještě vrátíme k vaší kariéře, důležitou roli v ní má trenér Evžen Mareš. Je s vámi od osmi let až dodnes. To je mimořádně dlouhá doba.
Strachová: A je to ten kamarád, kterému tehdy volal tatínek. Ten, který už trénoval starší skupiny a slíbil, že vás občas vezme. U něj jste zůstala až do letoška.
Tomek: Čtrnáct let. Jak se tak dlouhý vztah mezi trenérem a svěřenkyní vyvíjí?
Zuzana: „Hodně se proměňoval. Když mi bylo osm až dvanáct, úplně jsem ho zbožňovala. S dětmi to opravdu umí. Cokoli řekl, platilo, ať už šlo o sport nebo o něco jiného. Vždycky měl pravdu. Pak přišla puberta a náš vztah se trochu změnil. Začal všechno brát vážněji. Už to nebyla jen legrace, trénink byl důslednější a on nebyl jen kamarád, ale také trenér. Čím profesionálnější všechno bylo, čím víc jsme jezdili Světový pohár a olympiádu, tím víc převládala jeho trenérská role. Poslední čtyři nebo pět let je hlavně trenér, ale kamarád v něm pořád zůstává. Pro mě je důležité, že na kopci nejsem s někým, s kým si nerozumím a nemůžu se mu svěřit. Evženovi můžu říct cokoli. Jsme spolu devět nebo deset měsíců v roce. Trénujeme v létě, v zimě, na jaře i na podzim. Nevidíme se snad jen ve volnu a některé víkendy. Potřebuju mít vedle sebe člověka, kterému se můžu svěřit, když mě něco trápí. On to na mně navíc pozná, protože mě zná odmalička. Je velkou součástí mého života. Když si vezmu, že první roky si člověk nepamatuje a od osmi do dvaadvaceti jsem s ním, připadá mi, že je tu skoro celý můj život. Můžu se samozřejmě svěřit mamce, ségře i celé rodině, a také to dělám. Nechcete jim ale volat pokaždé, když vám není dobře. Potřebujete někoho přímo vedle sebe, zvlášť když s ním trávíte tolik času. Kdybych měla trenéra, se kterým odejdu z tréninku a druhý den se jen pozdravíme, protože se jinak nepotřebujeme vidět, v takovém prostředí bych nedokázala žít. Náš vztah se tedy za ty roky proměnil. Dnes v něm převládá trenér, ale pořád zůstává i kamarádská opora, kterou jsem vnímala už jako dítě.“
Strachová: Kdo byl vaším největším snowboardovým vzorem třeba ve čtrnácti, patnácti nebo šestnácti letech?
Zuzana: „V tom věku jsem nejvíc vzhlížela k Evě Adamczykové. Nebylo to ale tak, že bych si kvůli ní řekla: Začnu jezdit na snowboardu. K tomu mě přivedla ségra, tedy někdo mnohem bližší. Nikdy jsem neseděla doma u televize a neříkala si: Tohle budu dělat kvůli tomuhle člověku. Když jsem se ale sama dostala do snowboardového prostředí a začala ty lidi poznávat, třeba právě Evu, líbilo se mi, jaká je a jak vystupuje.“
Tomek: Připadá mi, že jste si v tomhle podobné. Obě jste přímočaré a řeknete, co si myslíte. Napadlo mě, že byste si mohly rozumět.
Strachová: Když jste ve čtrnácti sledovala olympiádu, viděla Ester vyhrát a řekla si: „Tohle je poslední olympiáda beze mě“, napadlo vás, že ji jednou taky porazíte?
Zuzana: „Ne. Lidé se na to často ptají, ta otázka se nabízí, ale já jsem Ester nikdy nevnímala jako někoho, koho musím předjet. Možná proto, že je Češka. Chtěla jsem porazit všechny ostatní, ale k ní se dostat nahoru. Ideálně tam být spolu, jako dvě Češky porážet celý svět a obsadit první dvě místa.“
Strachová: Trénujete spolu někdy?
Zuzana: „Ne. Ona jezdí i na lyžích a většinu času trénuje v jiných střediscích. Má také vlastní trenéry. Jinak se ale normálně bavíme.“
Tomek: Pro nás je úžasné, že poslední tři olympijské vítězky jsou Češky, nejdřív Ester a teď vy. Člověk, který přijde o korunu, to ale může vnímat jinak. Najednou je tu nová královna. Cítíte mezi vámi větší rivalitu?
Zuzana: „Přirozeně asi větší bude. Po olympiádě jsme ale spolu žádný závod nejely a od toho dne jsme se ani neviděly, takže nevím. Určitě je podle mě těžší být člověkem, který byl nahoře, a teď je na jeho místě někdo jiný.“
Tomek: Zvlášť když je to někdo, kdo chce pořád vyhrávat.
Anna: „To je problematické.“
Zuzana: „Moc soupeřů to rádo nemá, to musím uznat.“ (smích)
Tomek: Tady je to jasně dané.
Zuzana: „Vyhrávat chceme všichni. Celé prostředí je ale přátelské. Mimo trať jsme kamarádky, v závodě rivalky a každá chce tu druhou porazit. Na startu se spolu normálně bavíme, třeba ještě dvacet minut před závodem. Potom se každá zkoncentruje, odjedeme si svoje a v cíli dokážeme soupeřce přát vítězství. Ne se všemi je to úplně stejné. Jejich výkon ale respektujete. Řeknete si: Dobře, měla jsem jet rychleji. Gratuluju, byla jsi lepší. Pak jsou ale dvě nebo tři holky, kterým přeju skoro stejně jako sobě. Někdy přijedu do cíle, prohraju, a přesto mám opravdovou radost, že vyhrála právě ona.“
Je rozdíl mezi sobectvím a závistí
Tomek: To je zajímavé. Nedávno jsem slyšel rozhovor s Ester, ve kterém říkala, že je velmi uzavřená, ať už na lyžích, nebo na snowboardu. Mezi soupeřkami prý nemá žádné kamarádky, nebo jen minimum. Vysvětlovala to tím, že se chce soustředit výhradně na sebe. Nechce řešit, co se děje soupeřce, ať už dobrého, nebo špatného, aby nevydávala energii a emoce směrem k někomu dalšímu.
Zuzana: „Vím, že Ester to tak má, ale ostatní to tak většinou nemáme.“
Strachová: Myslím, že hodně záleží na povaze a nedá se to úplně naučit. Někdo to vnímá takhle a cítí se v tom dobře, jinému vyhovuje něco jiného.
Tomek: Je pravda, že to bývá vidět i v cíli. Jakmile závod skončí, napětí spadne. Vždycky mi připadalo hezké, jak rychle přijde k vítězce soupeřka, která prohrála a měla by být smutná. A opravdu to vypadá, že jí úspěch přeje.
Anna: „Hokejisté se nejdou tak rychle objímat.“
Tomek: To je pravda.
Zuzana: „Mám tam jednu speciální kamarádku. Hodně si píšeme a celé léto si voláme. Jednou mě po závodě v cíli rozbrečela dojetím tím, co mi řekla. Když mě v závodě porazila, přestože měla horší startovní číslo, měla jsem dole radost, že se právě jí ten den povedl a mohla pokračovat dál. Znala jsem okolnosti a věděla, jak důležité to pro ni je. Během jízdy jsem si samosebou říkala: ‚Jedu si pro to, porazím ji a vyhraju.‘ Když jsem ale dojela dolů, byla jsem ráda, že postoupila ona. Necítila jsem závist ani jí to nepřála méně. Zasloužila si to.“
Tomek: Přej a bude ti přáno.
Strachová: Aby byl člověk nejlepší, potřebuje být trochu sobec. Z toho, co říkáte, je ale cítit, že jde o zdravé sobectví, ne o bezohlednost.
Zuzana: „Je rozdíl mezi sobectvím a závistí nebo nepřejícností. Ty už podle mě do sportu nepatří. Člověk nemá být závistivý, zlý ani přát druhým neúspěch. Sobec ale být musí. Když jdu na trénink, chci, aby probíhal podle mě, protože se potřebuju soustředit na svůj výkon. Je mi jedno, jak trénují ostatní. Já mám svoje podmínky, ostatní ať si dělají, co chtějí. V tomhle musí člověk jít za svým, skoro přes mrtvoly, a neuhnout ani o kousek. V závodě ale nejsem sobec v tom smyslu, že bych úspěch nepřála nikomu jinému. Nepřejícnost tam nemá co dělat a já ji nikdy necítila. Když vidím něčí úspěch, přeju mu ho, protože za ním vidím dřinu a všechno, co pro něj musel udělat.“
Strachová: Možná je v tom i vědomí, že výkony a medaile jsou pomíjivé. Jednou všechno skončí, ale přátelství, která si ve sportu vybudujete, mohou vydržet celý život.
Zuzana: „Přesně.“
Strachová: Co vás uklidňuje, když jste ve stresu? Dočetla jsem se, že ráda pletete čepice. Vozíte si pletení třeba i na závody? My mívaly mezi dvěma koly klidně dvě nebo tři hodiny a některé holky v zázemí háčkovaly nebo pletly, aby si zkrátily čas.
Zuzana: „Přímo při závodě bych plést nestíhala. Nejspíš bych se ztratila v očkách a ještě víc se rozčílila, že je něco špatně.“
Anna: „Ona potřebuje mít perfektní i tu čepici.“
Zuzana: „Při závodě nepletu, ale jinak mě to baví. Nevím, jestli je to přímo způsob odreagování, protože mě to často dokáže i vystresovat. Najednou zjistím: Ježíš, tady mám hladce, a přitom tam mělo být obrace. Pak musím všechno rozpárat a rozčileně za to tahám. Ale ano, ve volném čase čepice pletu. Odpočívám jinak než Ester. Každému vyhovuje něco jiného a žádný způsob není špatný. Ester se spíš uzavírá do sebe a není tolik v kontaktu s lidmi. Já si klidně mezi koly otevřu Instagram a píšu kamarádům. Mně to pomáhá. Celý den zůstávám částečně soustředěná, ale během jízdy je koncentrace naprostá. Těch pětačtyřicet vteřin jsem stoprocentně uvnitř závodu. Jakmile dojedu dolů, vypnu. Bavím se s lidmi, klidně se vyfotím s fanouškem, rozhlížím se kolem sebe a povídám si se soupeřkami. Pak vyjedu skútrem nahoru, přijdu na start a všechno ostatní zmizí. Když zbývá třeba dvacet minut, ještě se spolu bavíme. Ve finále se ale přestávky zkracují, někdy na pět nebo dvě minuty. To už není čas na nic jiného. Jsem plně soustředěná, nedívám se do telefonu a nevnímám okolí. Když je ale mezi koly hodina a půl nebo dvě na oběd, klidně znovu otevřu Instagram a skoro úplně vypnu, jako by se závod ani nekonal.“
Tomek: Připadá mi skvělé, když tohle člověk dokáže.
Zuzana: „Je to docela těžké. Pracovali jsme na tom šest let s Marianem Jelínkem.“
Anna: „Mně to připadá velmi náročné. Vůbec si to neumím představit. Asi bych byla typ, který přijede dolů, pořád má nasazené klapky a s nikým se nebaví. Nechápu, jak ji to může odreagovat, ale očividně to funguje. Takže říkám: Super, pokračuj.“
