Adamczyková o odchodu rodičů i roli mámy: Ke sportu bych se nevrátila, kdyby to syn nezvládal

Janda: Pro mnohé fanoušky jste prostě Bohyně. Pořád to platí?
Adamczyková: „Jo, narvala jsem to všem! Tak dlouho jsem to o sobě říkala, až to začali používat ostatní. (smích) Ono to vzniklo vlastně ve vtipu. Když jsme ještě s Káťou Chourovou byly juniorky, říkaly jsme si, že jsme prostě bohyně. U nás v Čechách se moc nenosí, že by se člověk chválil, tak jsme se o to takhle snažily.“

Strachová: Máte pravdu, u nás sebevědomí dost pokulhává. Když jste zazářila v Soči, pro mě to byla nepovedená olympiáda. Pamatuju si, jak jste ve zlaté bundě přiběhla do vesnice… Sebedůvěra byla potřeba, že?
Adamczyková: „Je důležitá v každém sportu. Přesně to ztělesňuje rčení, že hlava dělá výkon. Když jsem mentálně silná a připravená, věřím, že to zvládnu. Před soutěží si musíte věřit, že prodáte, co umíte. V Soči si nemyslím, že jsem byla moc sebevědomá, tam jsem spíš byla mladá a nevěděla, co se děje. (smích) Ale za čtyři roky v Koreji jsem to pocítila mnohem víc, tam jsem s tím bojovala už dopředu.“

Janda: Jak na to vzpomínáte?
Adamczyková: „Najednou se ode mě hrozně očekávalo, říkala jsem si: OK, tak jak k tomu přistoupím? Snažila jsem se oklamat vlastní hlavu. Přesvědčovala jsem se, že olympiádu vyhrát vlastně nechci, abych na sebe nekladla takový stres. Nakonec se dva dny před závodem ukázalo, že to není dobrá cesta.“

Strachová: Jak to myslíte?
Adamczyková: „Můj tehdejší trenér Kuba Flejšar, který je jinak tělem i duší sochař, se mě dva dny před závodem zeptal, jestli chci vyhrát olympiádu. A já na to: Proč se mě na to ptáš? Úplně mě tím rozhodil. Nedokázala jsem mu odpovědět. Odsekla jsem mu: Nech mě být, vždyť se snažím! Ale jak mě trenéři znají, viděl na mně, že mi chybí jiskra. Bála jsem se přiznat si, že to chci vyhrát. Nakonec mi dal skvělou radu: Ať se nesnažím vyhrát olympijské hry, ale jeden konkrétní závod. Zkrátka porazit ty holky, co tam se mnou jedou. Což mi hrozně pomohlo. Od Koreje jsem si začala víc věřit. S odstupem času jsem viděla, jak moc se můj standard posunul, a přestala jsem se bát říkat do médií nahlas, že chci medaili. Pro mě to není namyšlenost, ale to, že si člověk uvědomí vlastní schopnosti, aniž by tím shazoval soupeřky. Na třetí hry do Pekingu jsem jela s tím, že chci vyhrát! Bohužel kvůli zranění to nevyšlo, ale měla jsem to tak v hlavě.“

Strachová: S jakými očekáváními jste jela už jako maminka do Milána? S kočárkem i manželem?
Adamczyková: „Plus u toho byla i hlídačka a celý tým. Bylo nás dost.“ (smích)

Olympiády miluju, je tam větší pohoda

Strachová: Jak to vlastně bylo s návratem ke snowboardu? Jak to ve vás zrálo?
Adamczyková: „Měla jsem to původně otevřené, ale myslela jsem si, že se nebudu vracet vůbec. Kolem pětadvaceti jsem si říkala, že až založím rodinu, musím se jí věnovat naplno. Což znamená odložit závodění, abych nebyla sobecká. To byl asi nějaký stereotyp, ve kterém furt trochu žijeme. Když se ale Kryštof narodil, koukala jsem celou zimu na všechny sportovní přenosy a zjistila, že mi to strašně chybí. Navíc víte, jak to chodí. Člověk sedí a z gauče si říká: Já bych to projela líp! (smích) Takže jsem do toho pomalu šla. Poprvé jsem to zkusila na soustředění, když mu bylo necelých pět měsíců. Nejezdila jsem naplno, brala jsem to jako výlet. Když jsme pak na svazu a olympijském výboru řešili podporu, říkala jsem jim: Může se stát, že mi podporu dáte, a já vám v půlce podzimu řeknu, že to nedám. Nechtěla jsem Kryštofa a rodinu vystavovat tlaku. Protože pořád byl jasnou prioritou… Sledovali jsme se navzájem, jestli nejsme vyřízení. Ale Kryštof nám, tedy hlavně mně, vyšel neskutečně vstříc.“

Janda: Viděla jste na soupeřkách, že dobře věděly, že máte medaili z obou předešlých olympiád a že i jako máma si pro ni půjdete?
Adamczyková: „Po prvním svěťáku mi říkaly: Vítej zpátky. Ten mi docela vyšel, další závody v Číně už vůbec ne. Na samotný Hry ale vzpomínám hrozně pozitivně, byl to super zážitek. Já miluju olympiády, je tam mnohem větší pohoda, víc času, specifická atmosféra. Všichni chodí ve stejným oblečení, na člověka to dýchne. Díky Kryštofovi a rodině jsem ani nestihla být nervózní, pořád se něco dělo, odvedl moji pozornost. A když mi občas naskočilo, že bych tu medaili chtěla, zase jsem byla v kontaktu s Kubou Flejšarem, který mi říkal: Vždyť tys už vyhrála tím, že tu vůbec jsi. Už sobě nemusíš nic dokazovat. Okolí mi věřilo, ale vlastně ode mě ty medaile už nikdo tak striktně neočekával. Byla to výhodná pozice, neměla jsem co ztratit. Navíc tam byly další maminky s malými dětmi, jedna Američanka dokonce se dvěma. Celkově prostě super zážitek. Moje ségra se pak smála, že to vlastně bylo jednoduchý.“

Strachová: Jak důležité bylo slyšet tu větu, že už jenom účastí jste vítězkou, od někoho zvenčí?
Adamczyková: „Jde o ujištění, že je to dobrý. Sami si to říkáte, ale hlava vám hází nejrůznější myšlenky. Když máte v sobě soutěživost, chcete tam nechat sto procent. Teď jsem si ještě vzpomněla na Kubu (Flejšara), co říkal před Soči.“

Janda: Co to bylo?
Adamczyková: „Už rok dopředu všem vyhlašoval, že tam vyhraju! Ať si na mě vsadí. Já mu pak vždycky říkala: No, díky, to seš fakt výbornej! (smích) I olympijský šéf Jirka Kejval mi povídal, že to Kuba rozhlašoval. I tohle mi možná dodalo sebevědomí, že mi okolí věří. Ale zároveň vám dává najevo, že i když se to nepovede, stejně vás budou mít rádi. Uděláte jim radost, ale není to tlak.“

Eva Adamczyková v podcastu Branky, děti, rodiče • Pavel Mazáč / Sport

Janda: Bojovala jste někdy s tím, abyste neměla výčitky, že syna šidíte?
Adamczyková: „Náš sport má výhodu, že nemusíme trávit přes léto dlouhé hodiny na trénincích jako vytrvalci. Zvládnu to docela rychle. Když jsem na ledovci šest hodin pryč, vím, že je o Kryštofa postaráno: je s ním ségra, Marek nebo hlídačka. Když mi ségra pošle video, jak je veselý a nestrádá, nemám výčitky svědomí. Vím, že když si užiju šest hodin pro sebe, můžu se mu pak mnohem líp věnovat, než kdybychom se celý den drtili navzájem jako vyčerpaní rodiče. Kryštof tomu ale šel obrovsky naproti a spal. Když jsem musela do Číny na týden, zprávy z domova byly, že je super, že si hraje. Což mě jenom utvrdilo, že je to v pořádku.“

Strachová: Spokojené dítě, to je pro každou mámu nejvíc.
Adamczyková: „No jasně. Proto jsem to nechávala otevřené. Kdyby to nezvládal, trápil se a blbě nesl cestování, ke sportu bych se nevrátila. Ale to není jenom moje zásluha, vždycky je to i o dítěti. Kdyby spal v noci jenom dvě hodiny, jinak ne, nikam bych nejela. Malej mi moc pomohl. Povídá se, že spokojený rodič znamená spokojené dítě, ale mám plno kámošů, kteří jsou úplně super, v pohodě, ale i tak měli s prckem fakt těžké období. Vždycky je to o dítěti. Navíc mám obrovskou pomoc od rodiny, za což jsem vděčná.“

Janda: Před olympijským závodem vás nechal vyspat? Byl mu jeden rok.
Adamczyková: „Při Hrách jsem zvolila trošku jiný režim. Šla jsem do toho s tím, že na týden udělám všechny věci potřebné pro výkon, a pak půjdu za Kryštofem. Neřešila jsem v tu chvíli, co si vybrat. Když jsem musela jít na fyzio, prostě jsem šla. S Markem jsme se domluvili a poslední tři, čtyři dny před závodem spal Kryštof v jiném pokoji a já ve vedlejším. Sice už v tu dobu spal celou noc a vzbudil se maximálně jednou, ale i tak sám Marek navrhnul, že si ho nechá u sebe. Já jsem stejně nespala fantasticky, protože za ten rok s dítětem si zvyknete se pořád nějak převalovat.“

Strachová: Je celý systém nastavený tak, že mámám v pohodě umožní sportovat i s dítětem? Jak jste třeba řešili akreditace pro paní na hlídání?
Adamczyková: „Olympijský výbor i svaz lyžařů mi finančně hrozně vyšly vstříc. V čem je problém, je systém proúčtování. Všude potřebujete účty a tam není žádná kolonka hlídačka… Všichni přitom víme, že by to měla být normální součást. Teď s Jirkou Kejvalem po olympiádě probíhají jednání, aby to začalo fungovat. Měla jsem výhodu, že mám za sebou medaile, takže se mi vyjednávalo jednodušeji. Kdybych je neměla, podporu bych získávala mnohem hůř. Snad jsme holky jako Bára Špotáková, Kristiina Mäki nebo Nikola Ogrodníková ukázaly, že jako mámy můžeme vozit medaile dál, že nejsme dítětem odepsané. Že to není ve stylu: ježiš, to bude všechno drahé, a jsme jenom na obtíž. Naopak jsme pořád schopné být na pódiu. A jde balancovat rodinu i sport. Doufám, že naše zkušenost ukázala mezery a systém se ještě změní, aby to mámy měly jednodušší.“

Janda: A co ta akreditace pro Kryštofa?
Adamczyková: „Normálně má svoji. Doteď ji máme doma schovanou.“

Janda: Takže se musel i nechat vyfotit?
Adamczyková: „Jo, museli jsme mu vyfotit pasovou fotku, což byla sranda. Nafotit mimino… (smích) Sami v akreditačním centru koukali, proč chceme pro dítě akreditaci. Tvrdili jsme, že nám to tak bylo řečeno. Ale Italové, no… Nakonec se ukázalo, že děti můžou chodit bez ní. Skoro jsme ji nepoužili, ale Kryštof si s ní hrál a byl spokojený.“

Díky mateřství jste vnitřně volnější

Janda: Jak je možné, že to maminkám ve sportu po dětech tak jde? Máte už prostě jiné priority?
Adamczyková: „Těžko se to zobecňuje, každá z nás se vracela s jinak starým dítětem. Kristiina Mäki to měla brutální, závodila už sedm měsíců po porodu. Katka Neumannová se zase vracela, když byly Lucce asi dva nebo tři roky. Dřív si snad ani samotné ženy nedovolily přemýšlet o tom, že by to vůbec šlo. Já sama jsem si do pětadvaceti myslela, že to zkrátka nepůjde. A teď vidíte i světové hvězdy, jako je třeba Allyson Felix (brzy 41letá americká atletka, před dvěma lety porodila druhé dítě). Každý to má jinak, nechci generalizovat.“

Strachová: Jak to zpětně hodnotíte?
Adamczyková: „Mně comeback pomohl vrátit se víc sama k sobě. Stát se mámou je skvělé, ale nejsem typ ženy, který by se definoval jenom tím. Někomu to sedne, úplně takhle mu to stačí. Ale mně sport chyběl, stejně jako jiné věci. Nechtěla jsem se jich vzdát. Děláte pak sice kompromisy, ale díky mateřství jste vnitřně volnější a dojde vám, že o ty výsledky v životě nakonec zas tolik nejde.“

Strachová: Vyrostla jste v Krkonoších, teď žijete v Praze. To jsou dva úplně odlišné světy, chybí vám hory?
Adamczyková: „Pamatuji si Šárku, jak trénovala v Herlíkovicích. Šla jsem za ní tehdy, aby mi podepsala helmu, doteď ji mám doma na půdě. Takovou megastar!“ (smích)

Strachová: Fakt? Díky, i když to už si nepamatuju… Ale četla jsem, že vy jste závodila s Andy Zemanovou, jo?
Adamczyková: „Jo, jo, my jsme stejný ročník. Jenomže Andy Zemanová vyhrávala, a já byla vždycky až tak stopadesátá, na rozdíl od ní. To mi moc nešlo. Pokud jde o Prahu, už si zvykám, ale se ségrou si pořád říkáme, že Vrchlabí je nejlepší místo na světě. Na hory jsme vysazené. Můj muž už si z nás dělá legraci, že jsme z hor úplně úchylné a ať se uklidníme. Občas tam zkrátka musím jet, ségra v nich bydlí a máme tam zázemí. Ale kvůli Markově práci i logistice není reálné se do Vrchlabí přestěhovat natrvalo. Do budoucna si představuji, že tam budeme trávit aspoň zimy, aby Kryštof zažil to, co já. Odpoledne si člověk řekne, že jde na lyže, a kopec má za barákem. Máma mě celou zimu tahala po Vrchlabí na sáňkách, všude byl sníh. V Praze špatně snáším plánování, všude je daleko. Navíc je mi v ní extrémní vedro. Přestěhovali jsme se teď aspoň kousek za Prahu. Kryštof vypadá jak malý Tarzan, je pořád špinavý a někde se válí, takže bych mu hrozně přála zažít tu dětskou vesnickou bezstarostnost.“

Janda: Přála byste mu i to, co jste zažila na sportovní základní škole u pana učitele Aleše Suka? Dosáhla byste svých úspěchů bez té školy, učitele a spolužáků?
Adamczyková: „Asi ne. I když na základce by do mě nikdo neřekl, že to někam dotáhnu. Byla jsem drzá a byly se mnou spíš problémy. Vidíte, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Je pravda, že pokud jde o sport, neodmlouvala jsem. Dělala jsem úplně všechno, chodila i na tancování. Žádnou ranou specializaci jsem neměla, ani jsem v ničem nevynikala. Až v patnácti si mě snowboardcross tak nějak našel sám. Úplnou náhodou mě fyzioterapeutka Terka Kopecká seznámila s Markem Jelínkem, který byl u počátků mého sportu. Já jsem ji znala přes koně a oni zrovna do týmu hledali lidi. V tu chvíli jsem ještě vůbec nebyla v žádném výkonnostním systému.“

Janda: Držíte z vaší legendární vrchlabské třídy pořád partu s Luckou Charvátovou, Michalem Krčmářem nebo Karolínou Erbanovou?
Adamczyková: „Všichni hodně cestujeme a biatlonisté jsou pořád pryč. Ale s Kájou Erbanovou, která teď dělá kariéru u hokejistů, jsem se zrovna nedávno potkala. Občas si napíšeme. Náš tehdejší pan učitel Suk navíc v Dolní Branné uspořádal obrovskou besedu v narvané sokolovně, kam pozval mě, Lucku, Michala i Terku Voborníkovou. Člověk mu vždycky vyjde vstříc, je to srdeční záležitost a ty vazby k lidem tam prostě jsou.“

Stávalo se, že mi došly peníze

Strachová: V patnácti letech jste začala dělat snowboardcross, v osmnácti jezdit po závodech, ve dvaceti už jste měla zlato ze Soči. Cítila jste, jak rychle to tehdy nabralo obrátky?
Adamczyková: „Do osmnácti asi ne. Rodiče mi pořád půjčovali peníze, abychom se vůbec někam dostali. Ale zároveň to byl fantastický čas, byla jsem na gymplu, užili jsme si spoustu srandy. Jezdili jsme v partě starou škodovkou trenéra Kuby Flejšara, který řídil celou noc na Evropský pohár. Chrápali jsme v autě na parkovišti, abychom ušetřili za hotel, a ráno šli rovnou závodit. Až na mém prvním Světovém poháru v Itálii to začalo být serióznější. Byly to divoké časy, neměli jsme ani profesionálního servisáka, střídali se nám tam kluci nebo třeba syn pana Weisshäutla, který dřív objevil Katku Neumannovou. Někdy to byl úlet, za jakých podmínek jsme jezdili. Zlomilo se to v sezoně, kdy jsem vyhrála Evropský pohár a vyjela si tím stabilní místo na svěťák. Poprvé v kariéře jsem po sezoně skončila finančně na nule a nikomu nic nedlužila. Předchozí rok mi ještě trenéři Marek a Kuba museli platit část sezony, protože už ani rodiče na to neměli, a jenom doufali, že jim to svaz jednou vrátí. Tehdy mi závodník Michal Novotný řekl: Tak ty už seš asi profík! A mně došlo: Aha, no asi jo!“ (smích)

Janda: Tehdy jste tušila, jak je to pro rodiče náročné. O to víc jste si toho vážila a brala jste to jako motivaci peníze rodičům vrátit a být o to lepší?
Adamczyková: „Táta mi vždycky říkal: Ještě nám dlužíš třicet tisíc! Mamka ho okřikovala, nic vracet nechtěla. Ani táta ne, myslel to ze srandy. Ale byly to těžký časy, jako studentce se mi stávalo, že mi na studentském kontu kvůli limitům došly peníze a musela jsem čekat další měsíc, abych mohla něco uhradit. Nevyrostla jsem v prostředí, že bychom si mohli všechno dovolit. Až tak dva roky před Soči jsem si naplno uvědomila, že bych na tu olympiádu vůbec mohla jet. My ale jako tým dodnes fungujeme dost nízkonákladově, i teď bydlíme na závodech v apartmánech a vaříme si sami. Náš servisák Tomáš Kašpar k nám přišel z biatlonu, spal s námi na prvním soustředění v kuchyni na matraci a docela koukal, že si ještě musí vařit. Divíme se, že s námi ten náš šikovný MacGyver vůbec zůstal. Je to náš servisák, ale zvládne toho hrozně moc i jinak. Je fakt moc šikovný.“

Janda: Znamená to tedy, že se i ze skromnějších podmínek, když dítě nemá umetenou cestičku, snáze zrodí opravdový šampion?
Adamczyková: „Prostředí člověka zkrátka formuje. Já svoje podmínky za těžké nepovažovala. Byla jsem na sněhu čtyřikrát týdně, měla skvělé zázemí a nešlo jen o to, že bychom od dětství drtili snowboardcross. Šli jsme si prostě zajezdit do prašanu nebo zaskákat. Podpora a kvalitní trenéři jsou každopádně klíčoví. Nemůžeme si říkat, že ti nejlepší to zvládnou i bez takového zázemí. Obzvlášť dnes, kdy se děti kvůli sociálním sítím porovnávají úplně jinak, než když my jsme se porovnávali jen se sto dětmi na kopci. Potřebují někoho, kdo je naučí zdravě pracovat s výhrami i prohrami. Sport sám o sobě je náročný, je to taková simulace života plná emocí, ale na konci dne pořád víte, že když se něco pokazí, je to vlastně jen hra. Jedna věc mě ale mrzí.“

Eva Adamczyková na Světovém poháru snowboardcrossu v Montafonu • Profimedia.cz

Janda: Jaká?
Adamczyková: „Chybí u nás prostor pro děti, které chtějí sportovat a mít z toho radost, ale nechtějí soutěžit. Pro mě bylo závodění každý víkend automatické, jsem soutěživý typ, ale třeba moje ségra není vůbec. Systém ale na soutěžení tlačí, protože kluby potřebují výsledky kvůli další podpoře. Výsledek je ten, že systém tyhle děti brzy vyřadí, protože na ty nejlepší zkrátka nestačí, ačkoliv je ten sport nesmírně baví a mají tam partu. Ztrácíme tak spoustu lidí, kteří by mohli sportovat rekreačně a přispívat ke zdraví populace. Oni si pak ve třinácti nebo patnácti řeknou, že to nedává smysl, a úplně je to znechutí. Zářným příkladem je můj muž, který chtěl něco dělat, ale nechtěl jezdit na závody, tak toho docela brzo nechal. Je mi vždycky hrozně líto dětí, co sport milují, ale nemají zkrátka na top ligu, přitom právě ony ukazují, o čem by to mělo doopravdy být. I když máte absolutně nejlepší podmínky, sport sám o sobě ty těžké momenty stejně vytvoří, ať už jsou to prohry, nebo zranění.“

Strachová: Když se bavíme o manželovi. Jak se vůbec seznámí snowboardcrossařka s filmovým hercem? A znala jste ho už tehdy z televize?
Adamczyková: „Potkali jsme se na podzim 2018, když se mnou dělal rozhovor na koncertě Světlo pro Světlušku. Ačkoliv on pak kolegům z legrace tvrdil, že to bylo na nějakém charitativním fotbálku. Byl hrozně nervózní, to moderování neměl moc rád, navíc jsem kvůli tréninku chyběla na generálce a on vůbec nevěděl, co dělám. Natož jestli lyžuju, nebo jezdím na prkně. Měl hrůzu z toho, že nebudu mluvit. Rychle ale pochopil, že to u mě opravdu nehrozí.“

Janda: Vy jste si ho taky spletla, ne?
Adamczyková: „Já si zase původně myslela, že se mnou bude dělat rozhovor Marek Eben. Tak jsem byla nadšená, protože ho mám moc ráda. A pak přišel tenhle Marek! (smích) Znala jsem ho tehdy ze seriálu Dabing Street a jiskra přeskočila asi hned v zákulisí, kdy z něj spadl stres z rozhovoru. Vtipné ale je, že on až před dvěma lety zjistil, že zrovna v roce 2018, kdy jsme se poznali, jsem přivezla medaili z olympiády! Tehdy totiž sport vůbec nesledoval. Když se mnou natáčel, věděl, že dělám nějaký sport. Ale lyže? Prkno? Nevěděl…“ (smích)

Janda: Jak to má teď?
Adamczyková: „Když jsme se byli podívat v Paříži na olympiádě před dvěma lety, mám dojem, že vůbec nepoznal Nadala nebo Alcaraze. Ale už je to lepší. Jeho kamarád, velký sportovní fanoušek, se směje, že Mára už ví, co je semifinále nebo kvalifikace.“

Synovi chceme jít hlavně příkladem

Strachová: Kryštofovi jsou necelé dva roky.  Za chvíli budete řešit, jestli půjde do sportu, nebo si spíš vybere malování a herectví. Povedete ho spíše ke všestrannosti?
Adamczyková: „Jezdí se mnou hodně na tréninky, takže posilovnu i atleťák zná docela dobře. Má hrozně rád lidi a děti, a když vidí, že něco dělají, snaží se taky. Minule se na workoutovém hřišti věšel za ruce a já se bála, že až se pustí, rozbije si hlavu. V posilovně tahá činky a pořád říká, jak je to hrozně těžké. A neustále mluví. Takže to zatím spíš vypadá, že z něj bude sportovní komentátor než nějaký sportovec. Samozřejmě bych byla ráda, aby sportoval, myslím, že je to důležité. Ale jestli to bude chtít dělat vrcholově? Těžko říct. I kdyby dělal jakýkoliv jiný sport, pořád by měl kvůli mně nálepku, a to bych mu asi moc nezáviděla.“

Janda: Když ale bude dělat herce, bude mít zase nálepku po tátovi!
Adamczyková: „Přesně tak, on to má prostě těžší. (smích) Chceme mu jít proto hlavně příkladem a nic do něj netlačit na sílu. Ale víme, že sport je důležitý. Všude ho taháme, takže doufáme, že bude mít k pohybu kladný vztah. I Marek sportuje.“

Strachová: Chodíte si společně třeba zaběhat?
Adamczyková: „Manžel chodí do posilovny. Dokonce mu dává tréninkový plán stejný trenér, co trénuje i mě. Cestujeme taky hodně turisticky a Kryštofa nosíme v krosně, kterou si strašně oblíbil.“

Janda: Občas jste s lyžováním bojovala a maminka vás nutila trénink alespoň dochodit. Jak to budete dělat s Kryštofem vy?
Adamczyková: „Já obřák moc ráda neměla. Těšila jsem se, až budu jezdit slalom, ale k němu už jsem se nedostala. Jela jsem ho asi jenom dvakrát, byla jsem nejmladší a tyče mě pořád mlátily do hlavy. (smích) Když jsem byla malá, hodně jsem toho vyzkoušela. Někdy mě to bavilo, jindy ne. Někdy mi ale tehdy opravdu pomohlo maminčino ultimátum ve stylu: Máš to zaplacený, tak to dochoď! Pak se to často zlomilo a já to měla ráda. Znáte to, nejhorší bylo se prostě jen donutit a na ten kroužek odejít. Máma mě sice musela dokopat, ale nakonec to vždycky bylo dobře.“

Janda: Jednou jste mi říkala, že manžel herec je introvert. Když jdete do společnosti, bavíte lidi vy?
Adamczyková: „No jasně, já mluvím furt! U herců si lidé mylně myslí, že to musí být nutně extroverti. Pódium sice máte, ale jinak je herectví před kamerou hodně intimní věc jen se dvěma lidmi. Marek má lidi rád, ale potřebuje to vyvažovat. Když má společnosti plné zuby, zaleze si a hraje šachy.“

Strachová: Hrajete s ním ty šachy i vy?
Adamczyková: „Furt mě nutí, ale už to docela vzdává. Hráli jsme je jen jednou v životě. Když jsem měla po úraze zlomené obě nohy v nemocnici a nemohla jsem mu utéct! On to miluje, a když mě tehdy přesvědčil a radil mi úplně s každým tahem, řekl mi vítězoslavně: Vidíš, vždyť jsi vyhrála! Já na to: Vždyť jsi půlku tahů udělal za mě! Ale bylo to super.“

Strachová: Vy jste si také před lety vyzkoušela herectví, objevila jste se ve snímku Poslední závod, že?
Adamczyková: „Ano, je to film o Hančovi s Vrbatou. Já jsem hrála v komparzu rekreantku ROH. Marek představoval Emericha Ratha. Super zážitek byl i v tom, že pan učitel Suk z naší základky tam tehdy herce na place učil, jak se správně běhá na starých lyžích! Říkal jim: Na tom se nelyžuje, na tom běháte!“

Janda: Chytilo vás herectví?
Adamczyková: „Ani ne. Je to hrozně zdlouhavé, navíc stresující. Pověděli mi, ať sedím a čekám, že půjdu na řadu až večer. S klukama jsme za rohem popíjeli pivko a po půl hodině mi najednou oznámili: Jdeš! Měla jsem říct dvě věty Oldovi Kaiserovi: To je borec. Kde jste ho sebrali? Já to vypálila asi o pět minut dřív. (smích) V tom filmu je na mně strašně vidět, jak nedočkavě čekám, abych už to mohla říct. Jsem obecně hodně zrychlená. I při namlouvání reklam mi pořád dávají pokyny: Klidně zpomalte… Jenže já to pořád valím.“

Janda: Takže k herectví vás to už vůbec netáhne?
Adamczyková: „Ne, ne, nikdy víc. Ráda dělám věci pořádně, tady bych to neuměla, přenechám to raději jiným.“

Celkově šťastná souhra

Janda: Přemýšlela jste někdy, proč vás mají fanoušci dlouhodobě tak rádi? Zdá se, že přezdívku Bohyně máte oprávněně.
Adamczyková: „Asi to bylo skvělým načasováním. Moje první zlatá ze Soči přišla v době, kdy už byla Martina Sáblíková zažitá hvězda a od biatlonistů se medaile očekávaly jak na běžícím páse. Najednou se objevilo něco úplně nového, co neznali. Na krásné, brutální trati, navíc jsem vyhrála se suverénním náskokem, byla to celkem dominance.“

Janda: Do toho knírek, další věc, kterou jste upoutala.
Adamczyková: „V Čechách se do té doby svěťáky v našem sportu nevysílaly. Navíc mi nedělá problém mluvit do kamery a smát se, takže to asi byla celkově taková šťastná souhra. Dobrý sport, vítězství, plus něco z mojí povahy.“

Strachová: Těsně před olympiádou v Pekingu jste ale měla vážné zranění, zlomeninu obou kotníků. Honilo se vám hlavou, že už je s kariérou konec?
Adamczyková: „Vlastně ano, zvlášť když jsem si pak po pár měsících stoupla poprvé znovu na snowboard. V nemocnici, když jsem viděla ty nohy na víc kusů a zjistilo se, že by to do Pekingu bylo vyloženě nebezpečné, se mi paradoxně trochu ulevilo. Mohla jsem to pustit z hlavy a soustředit se jen na to, že se chci prostě znovu naučit normálně chodit. Když jsem pak ale na jaře šla lyžovat se ségrou na Bubákov, úplně mě to vyděsilo. Bolelo mě už jen to, jak mi snowboard visel z nohy na sedačkové lanovce. Dala jsem tehdy tři jízdy a musela jet domů. Na podzim v hale ve Španělsku to samé – nemohla jsem se vůbec opřít do nártu. Myslela jsem si: Páni, já už asi nikdy nezažiju tu pravou závodní jízdu, aby mě to nebolelo. Řekla jsem si ale, že nebudeme honem rychle měnit úhly v botách a dávat do nich klínky. Dala jsem tomu čas, začala dřít fyzicky v posilovně, chodit na atletiku a našla fyzioterapeuta Ondru v Berouně, který měl jiný přístup. A začalo to fungovat. V prosinci se pak rozhodlo, že pojedu závod Světového poháru. Původně jsem tam totiž jela jen jako trenérka na výpomoc. Jelen (Marek Jelínek) ještě řešil, jestli mě vůbec pustit na start, a já mu říkala: Co vůbec řešíte?! Nakonec jsem byla desátá a dalo se na to koukat. Vrátilo se mi sebevědomí. Navíc to bylo v těžkých podmínkách, bylo hnusně. Bylo to ale poprvé, co jsem kvůli zranění fakt vážně uvažovala o konci kariéry.“

Strachová: A necítíte následky toho zranění? Nebolí to?
Adamczyková: „Není to tak zlé. Tím, že jsem odmalička extrémně hypermobilní, se mi tou nehodou rozsah pohybu zmenšil na hodnoty jako u běžného člověka. Občas mi to zatuhne jen při změně počasí, nebo když to na atletice přeženu s dynamikou. To, jak jsem dřív vstávala z postele a cítila se jak na kopýtkách, než se to rozehřálo, to už se mi naštěstí neděje.“

Janda: Připravujete se už normálně na novou sezonu, nebo uvažujete, co bude dál?
Adamczyková: „Nechala jsem to hodně volně. Poslední olympiáda byla sice skvělá, ale stejně vás ten šrumec kolem hrozně vycucne. Běžně mívám v dubnu pauzu, ale teď jsem si to protáhla až do konce května a věnovala se hlavně koním. Teď už normálně trénuju, letos nás čeká mistrovství světa, tak uvidíme. Sama ale na výsledky tolik netlačím, nic mi to už v životě nezmění. S tou další olympiádou, jestli ještě vůbec nějaká bude… Čtyřletý olympijský cyklus je pro sportovce děsně těžký, ta doba je obrovsky dlouhá, takže takhle daleko prostě nepřemýšlím.“

Strachová: Bude záležet i na případném druhém dítěti? Dvě a vrcholový sport už by asi byly náročnější. I když vy jste zmiňovala, že se s vámi vracela soupeřka, která už dvě děti měla.
Adamczyková: „Dokonce říkala, že se vracet ani nechtěla a po prvním dítěti prkno odložila. Pak ale v půlroce druhé dcerky ucítila, že jí to chybí, vrátila se a na olympiádě byla sedmá, což je neskutečné. Nicméně, kamarád mi nedávno navrhoval: Vždyť ty si dej pauzu teď a pak se zase k prknu vrátíš… Ale to teda nevím. Loni pro mě bylo stěžejní vrátit se hned, co nejdřív to jen půjde. Ostatní holky se prostě rychle posouvají, a kdybych pauzu natáhla, utečou mi. Jsem hrozně ráda, že s Kryštofem se to po roce a půl hezky usadilo. A jestli bude další? To je teď hrozně vzdálenej vesmír. Na začátku to bylo všechno objevování, ale řeknu narovinu, mně ta úplně malá miminka přijdou trochu jako nuda. Teď je mu rok a tři čtvrtě, už se domluvíme, je vtipnej, něco sám dělá, míň spí, vzteká se… Ale je jasné, že každá maminka to má jinak.“

Janda: Za chvíli s vámi navíc pojede už na kole nebo dokonce půjde i na ten snowboard.
Adamczyková: „Malej snowboard pro něj dokonce doma už je, ten dostal od mýho manažera. Může si na něj zatím aspoň stoupnout. Já začala lyžovat taky asi ve dvou, protože jsem viděla bratrance, taky jsem to chtěla zkusit. Uvidíme. Kryštof má teď ale ze všeho nejradši koně, vždycky se s nimi hrozně mazlí a už na nich i párkrát z legrace seděl.“

Smutek jsem prostě nechala plynout

Janda: Byla by pro vás motivace vydržet ve sportu tak dlouho, aby si dítě pamatovalo, jak jeho maminka stála na pódiu?
Adamczyková: „Samozřejmě by to bylo hrozně hezké. Ale jen kvůli tomu to lámat přes koleno a nutit se, to vážně ne. Sama si ze svých čtyř let beztak prd pamatuju.“

Janda: Musela jste prokázat i obrovskou psychickou odolnost při tragické ztrátě obou rodičů. Existuje nějaká rada pro lidi, kteří procházejí podobným obdobím, nebo pomůže až čas?
Adamczyková: „Těžko se v tomhle radí, navíc odchod u obou byl jiný. Člověk si na to vzpomene, s dítětem se to zase vrátí. Hrozně mě třeba mrzí, že Kryštof už dědu a babičku nepozná, protože naši by byli skvělí prarodiče. Kryštof miluje motorky, auta, bagry, což přesně měl rád táta. Takže si říkám, že tam v něm něco z něj zůstalo. Rada asi neexistuje. Já ten smutek prostě nechala plynout. Nenutila jsem se přemýšlet, jak ho správně prožívat, a nehodnotila jsem, jestli brečím moc, nebo málo, jak by se mělo podle jiných… Nejvíc mi pomohlo okolí. A pak dělání věcí, které mám ráda, s tím vědomím, že oni stejně skrze mě žijí v mých krocích dál. Jednu věc bych ale chtěla k tomu dodat.“

Janda: Jakou?
Adamczyková: „S mamkou to bylo hodně rychlé a intenzivní. Byla jsem tehdy v pozici, kdy jsem to celé řešila a stala se zkrátka primárním pečujícím. Pokud se někdo ocitne v podobné situaci a má tu možnost pečovat o svého blízkého doma, přijde mi to hrozně důležité. Vím, že je to náročné, ale pokud někdo má tuhle možnost, doporučila bych mu ji. Existují mobilní paliativní hospice, které vám pomůžou, když si vezmete člověka domů. Člověk to pochopitelně sám všechno nezvládne, ale možnost vyhledat si odbornou pomoc tu zkrátka je. Já jsem si to pro mamku strašně přála, ale bohužel jsme to už nestihly. Vím, že je to náročné, smutné a intenzivní, ale v něčem to může být i strašně vzácné a v uvozovkách hezké. Chtěla bych proto podpořit lidi, kteří o domácí péči uvažují, ale třeba si nevěří, aby do toho šli. Opravdu. Ty možnosti jsou, podpora z mobilních hospiců funguje a je to podle mě opravdu zásadní.“

Strachová: A co vám pomohlo zbavit se smutku?
Adamczyková: „Dělat věci, které mám ráda. A pak taky takové to uvědomění, i když to zní jako klišé, že ti lidé tu skrze vás zůstávají pořád. Možná si to sami hned neuvědomujete, ale vaše okolí to vidí. Když jsem byla mladší, vztekala jsem se, když jsem si všimla, že něco říkám nebo dělám jako máma. Dnes jsem za to naopak ráda. Nejvíc to teď vnímám i s Kryštofem. Strašně ráda bych mu předala výchovu a prostředí, ve kterém jsem díky svým rodičům vyrůstala já. To, jaké zázemí mi dokázali nabídnout, jak se ke mně chovali a jaký příklad mi dávali, to je pro mě teď ze všeho nejdůležitější. Pokusit se to co nejvíc přenést i na něj.“

Soupeřka Adamczykové končí, mluvila o vyhoření: Oheň ve mně už prostě není. Chce učit

SnowboardingČTK7. srpna 202611:30

Adamczyková o mateřství, ztrátě rodičů i manželovi: Marka si spletla s Ebenem. Co bude dál?

SnowboardingZdeněk Janda29. července 202612:00