Nepřekonatelní! Bratři Jan a Jindřich Pospíšilové udělali z kolové zlatý důl československého sportu. Vytěžili 20 titulů mistrů světa. Čtvrt století se vraceli z šampionátů s medailemi. Na čem stála jejich suverenita? Vyprávějí o geniálním trenérovi Rudolfu Harthovi, který jim nahrazoval zesnulého tátu. O ohromné tréninkové dřině, bratrském šestém smyslu i o psychologických fintách. „Němci třeba dodnes neví, že jsme je jednou porazili i díky českému pivu, kterým jsme si natřeli galusky, aby nám to na parketách tolik neklouzalo,“ smějí se legendární sourozenci v exkluzivním rozhovoru.
Jaký je pro vás největší sportovní moment české a československé historie?
JAN: „Hokej. Když jsme porazili Rusy 4:3 v roce 1969, to bylo něco úplně super. Jak tam Joža Golonka mlátil hokejkou o led. To byly zážitky, které se nedají zapomenout. Rád vzpomínám i na fotbalové mistrovství Evropy 1996, na finále mistrovství světa proti Brazílii (1962). Anebo když chtěl dát Pelé góla z půlky Ivu Viktorovi (1970).“
JINDŘICH: „Nebo Emil Zátopek s paní Danou. Něco úžasného, vždycky jsem říkal - tohle jsou giganti sportu. Stejně jako Šebrle a Dvořák v desetiboji, to jsou nadlidské výkony. Naši hokejoví mistři světa, olympijské Nagano. Nebo stříbrní fotbalisté z Chile, kteří ve finále nad Brazílií vedli1:0. Nezapomenutelných zážitků je hrozně moc.“
Hokejisté si na mistrovství světa 1969 na protest proti okupaci zalepovali hvězdu na dresech. Vy jste v roce 1968 slavili svůj druhý titul mistrů světa, měli jste nějaký podobný zážitek?
JAN: „Přímo v kolové ne, já jsem udělal největší hovadinu doma v Brně. Měl jsem skútra, čezetu jednolaufa, to už bylo něco. Vzadu jsem nalepil českou vlajku a jel jsem normálně do práce. V Králově Poli byla telefonní ústředna, a když jsem jel z práce domů, stáli tam Rusáci se samopalem. ‚Nazad, nazad!‘ ‚Jak nazad? Ja damoj...‘ A Rusák zase: ‚Nazad!‘ A když to nepomohlo, vzal samopal a do vzduchu - trrrrrr. A už jsem jel. Měl jsem fakt strach, všude byly tanky, blbej pocit. Nevěděli jste - vystřelí, nevystřelí?“
Jak jste se ke kolové dostali?
JINDŘICH: „Já byl o tři roky starší, chodil jsem hrávat fotbal. A kamarád Bohuš Brzbohatý přišel s tím, že na Sokolovně pořádají výlety a je tam i nějaký cyklistický oddíl, kde se dá v sále jezdit na kole. Tehdy kola nebyla, my se do té doby svezli maximálně na koloběžce. Šli jsme se podívat, poprvé jsme tam potkali trenéra Rudu Hartha. A začali jsme kolovou s Bohušem oba.“
JAN: „Mě tam přivedla později sestra Zdena, neměl mě kdo hlídat. (usmívá se) Brácha už chodil do kolové a sestra jezdila krasojízdu. Já začínal v sedmi letech taky krasojízdu, ale byl jsem malý pakátl, musel jsem to zkoušet pod štanglou. Měl jsem krátké nohy a nebavilo mě to. Jeden starší hráč měl menší kolo, tak mi ho občas půjčoval. Brácha byl vždycky můj vzor, ale samozřejmě jsme se jako kluci dokázali na tréninku porafat. Říkám mu: Počkej, beztak budeš hrát jednou se mnou!“
JINDŘICH: „Že jsme nakonec opravdu začali hrát spolu, to bylo přání naší maminky. Přišla za panem Harthem, bráchovi bylo osmnáct a já už byl v té době mistr republiky. ‚Co kdyby to kluci zkusili spolu na počest tatínka, který nám padl ve válce?‘ Maminka se o nás celý život starala sama, o dva kluky a dceru. Trenér řekl: ‚Dobře, Pospeci budou hrát spolu, ale mám podmínku. Uděláme oddílovou soutěž a kdo vyhraje, bude klubová jednička.‘ Nám se pak všechny podařilo přesvědčit, že jsme nejlepší. Tohle byl začátek.“
JAN: „S bráchem to ale bylo dost těžký, byl paličák, trénovali jsme spolu, bydleli spolu, vlastně dodnes bydlíme. Byla i ponorková nemoc, ze začátku mi dával kartáč. ‚Neumíš chytat!?‘ Ale na zápasy jsme se vždycky dokázali dát dohromady.“
JINDŘICH: „Brácha je číslo. (usměje se) Dělá ze sebe chudáčka, který byl utiskovaný, ale tak to vůbec nebylo. Taky si dovedl postavit hlavu, taky se dovedl rozparádit. Oba jsme chtěli podat nejlepší výkon a trenér nás vždycky ještě dovedl navnadit nějakou špičkou, snažil se nás vyburcovat k maximu. V tréninku i v zápasech.“
Hned bylo jasné, kdo bude v útoku a kdo v bráně?
JINDŘICH: „Brácha byl taky útočník, ale trenér řekl: ‚Honzo, ty sice nejsi brankář, ale když chcete hrát spolu, budeš muset do brány. Poněvadž jsi větší a máš delší ruce. A musíte hrát útočně. Ze začátku dostanete spoustu branek, takže musíte dát o jednu, dvě víc.‘ Fungoval bratrský šestý smysl, jeden o druhém jsme věděli a čekali, kde kdo bude. Nemuseli jsme se na sebe ani dívat, posílali si přihrávky naslepo.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
