Měli jet na Aljašku, to ale komunisti nechtěli povolit. A pak přišla pozvánka do Peru. Na jaře 1970 tam odjelo patnáct československých horolezců. Nikdo se nevrátil. Nejlepší lezec výpravy Ivan Bortel zahynul už 18. května po pádu do propasti pod horou Huandoy. Otřesený tým pokračoval dál, ale 31. května, právě před půl stoletím, se v základním táboře pod Huascaránem na všech čtrnáct dalších sesypala masa ledu a kamení, když pobřeží Tichého oceánu zasáhlo drtivé zemětřesení. „Všichni říkali: My se vrátíme. Ale nevěděli, co je čeká,“ líčí Milada Raslová, vdova po sekretáři expedice Jiřím Raslovi.
Ze zimy jí zbyla bolístka po pádu na ledovce, ale už se těší, až bude zase fit. Je hned poznat, že Milada Raslová celý život sportuje. Třeba při Jizerské 50, kterou horolezci z Peru pomáhali zakládat. „Vždycky jsem říkala: Jirko, běžím za tebe!“ vypráví Milada Raslová při vzpomínání na svého manžela i jeho kamarády, kteří zůstali v Peru.
Jak se tehdy zrodila myšlenka na výpravu?
„Bogan (Bohumil Nejedlo) vymyslel, že pojedou do Ameriky na Mount Kinley. Oslovili Jirku, protože uměl dobře anglicky, měl rozhled, jestli by jim pomohl to zorganizovat. Přidal se Zdeněk Novotný, což byl taky můj velký kamarád. Potřebovali lékaře a vymysleli, že by to mohl být Svatík Ulvrů. Tihle tři se dali dohromady a začalo se to rýsovat.“
Proč z nápadu jet na Aljašku sešlo?
„Byly už natištěné materiály Alaska 1970. Všichni jsme věděli, že to bude stát hrozné peníze, Jirka je sháněl, kde to šlo. Oslovoval spoustu lidí, i v zahraničí. Chtěli projet celou Aljašku, ale že by Češi viděli, jak vypadá Amerika? To nemohli komunisti dopustit… Takže rozhodli, že by mohli jet do Peru, kde je taky šestitisícovka, že by mohli všechny svoje plány uskutečnit tam, protože to úplně zastavit nechtěli.“
Co jste tomu říkala?
„Bylo to hrozně rychlé. Najednou Jirka přišel a řekl: Nejedeme na Aljašku, jedeme do Peru. Co já věděla, že je to nebezpečná země? Vzpomínám si, že u nás nikdy nepadlo, že by se jim mohlo něco stát. Že jsou tam vysoké hory a moře hrozně blízko, že tam jsou velká seizmologická sympozia a že vlastně jedou do jámy lvové. Byli pojištění, všichni říkali: My se vrátíme. Ale nevěděli, co je čeká.“
Výprava měla smůlu už po cestě, když se na lodi ztratily stovky kilogramů zásob. A pak zahynul Ivan Bortel…
„To je všechny psychicky úplně zničilo. To byl nejlepší horolezec, na kterém se stavěly všechny těžké výstupy. Na Huandoy byly stěny, které ještě nikdo nevylezl. Chtěli si udělat potěšení nějakým pěkným výstupem a taky vydělat peníze. Jirka říkal: Tady musíme zůstat.“
Kvůli závazkům spojeným s náklady na výpravu?
„Jirka napsal: To je takový šok, když vám zemře kamarád. Ale musíme zůstat a něco dokázat, abychom potom mohli psát a vyprávět. Musíme udělat film, přednášky. Byla to idea, že to potřebují vrátit lidem, kteří jim peníze půjčili. Ale osud tomu chtěl úplně jinak…“
V neděli 31. května zasáhlo Tichý oceán u pobřeží Peru zemětřesení o síle 7,9 Richterovy stupnice a na přilehlé oblasti dopadla zkáza. Co se tehdy dělo v Československu?
„Já jsem se to dozvěděla v pondělí ráno v sedm ve zprávách, kdy řekli, že v Peru bylo zemětřesení a že město Yungay zmizelo z povrchu země. Já říkám: Tak to je průšvih… Hnedka jsem volala Evě (Novotné), do toho jsem volala manželově sekretářce ve Skloexportu, jestli o tom něco ví. Řekla, že samozřejmě bude volat na ambasádu do Limy.“
Po pár dnech se objevila agenturní informace, podle níž šéf výpravy Arnošt Černík odvysílal zprávu, že všichni Čechoslováci vyvázli a schovali se v jeskyni…
„To takhle nemohlo být. Byly různé domněnky. Ale já jsem ztratila snubní prstýnek. Říkala jsem si: Kde mám prstýnek? A on byl v posteli. Tak jsem si říkala: To je jasný. Ať si říkají, co chtějí, Jirka není. A ona to byla pravda.“
Jak dlouho trvalo, než jste získala definitivu?
„Tak deset dnů. Nikdo tam nemohl dojít se přesvědčit. Z městečka Yungay, které bylo zavalené, byla dlouhá cesta do hor. Nikdo neměl sílu tam dojít a zjišťovat, jak to tam vypadá. To byly jiné starosti, jak přežít. Dvě děvčata z Nového Zélandu podala zprávu, že je nikde neviděla. Kdyby byli naživu, tak by se někde přihlásili. Já jsem věděla, že Jirka není. Jakmile ztratíte prstýnek z prstu, bylo mi to jasné.“
Vy jste se na místo tragédie dostala v roce 1995 při výročí čtvrt století…
„Když se to stalo, asi čtyři manželky mohly odjet. Já ne, protože Janička byla pětiletá a byla samozřejmě velký miláček tatínka, jak holčičky bývají. Hrozně se o mě bála, kdybych někam odjela, a byla na tom psychicky špatně. Ale k pětadvacátému výročí jsme tam s Janičkou jely.“
Mluvila jste s některými svědky zemětřesení?
„Jedna paní řekla, že ty kluky viděla, že byla v tu dobu na místě, kde na ně lavina spadla. Byla to neděle, jako teď. Dva hoši a dvě děvčata si řekli: Půjdeme se podívat za českými kluky. Šli podél jezera Llanganuco k základnímu táboru. Měli objednané nákladní auto, chystali se, že se přemístí k Huandoy, hoře, kterou měli lézt jako první. Ale už to nezvládli. Ta paní říkala, že si lehli na svah k jezeru a najednou cítili cosi, hrozný rachot, začaly padat kameny. Ti hoši řekli: Musíme utíkat nahoru, protože přijde tsunami a zvedne se i jezero. Utíkali trochu výš, ale už byl velký rachot, kameny padaly kolem nich. Tak si lehli na zem.“
Co bylo dál?
„Ona je to vždycky chvilka. Když to utichlo, tak zvedli hlavy a zjistili, že tábor není a všechno je pokryté bahnem, kamením. Byl to pro ně hrozný šok, pochopitelně. Zem se ještě pořád chvěla, když vyběhli na cestu, byly tam i díry, zranění lidé. Nedošli daleko, schovali se v nějaké jeskyni. Tahle paní nás vyhledala v Limě na české ambasádě, když zjistila, že jsme výprava z České republiky. Říkala, že ještě nikomu neřekla, že tohle viděla.“
Jak nejraději na manžela vzpomínáte?
„Musím říct, že padesát let je hodně dlouhá doba a život pokračoval. Samozřejmě na něj vzpomínám při jeho narozeninách nebo když je výročí. Já jsem s ním nakonec nebyla tak dlouho, žili jsme spolu deset let. Byla jsem pak pětadvacet let sama a potom jsem potkala úžasného člověka, který mi vynahradil to, že jsem byla celý život sama a že mi to bylo líto. Vím, jak jsem chodila po ulicích a záviděla, že lidi jdou a jsou dva. Když se Janička nemohla dostat na vysokou školu, tak říkala: Kdyby tady byl můj táta, on by mně pomohl. Honzík, ten o tátu přišel, vůbec ho nezažil. Je mi to líto kvůli dětem, že tady nebyl.“
Horolezci, kteří zahynuli v Peru, pomáhali rozjet Jizerskou padesátku, jež se od tragédie jezdí na jejich památku. Co pro vás tato tradice znamená?
„Jezdila jsem ženskou třicítku, pak pětadvacítku, celý život za manžela. Bylo mi jasné, že musím jezdit za něj. Je pravda, že když jsem jela, tak jsem na něj vzpomínala: Škoda, že tady nejsi.“
Kolikrát jste stála na startu?
„Jela jsem jich přes třicet pět. Kolikrát jsem se naštvala, když zvětšili fotku mého manžela a vystavili ji tam bez mého vědomí. Pak jsem si říkala: Přece nebudu platit startovné, když běžím za manžela. Ale pak nás pozvali, všichni jsme dostali kytku, řekli nám, že si můžeme jít požádat o startovní číslo gratis. Pak už jsem tam s chutí chodila.“
Kdy zatím naposledy?
„Před dvěma lety desítku. Pan hejtman Půta oznámil, že ji pojede. Tak jsem si řekla, že hejtman Půta nemůže jet desítku bez Raslový!“
Na nedělní výročí se koná několik pietních akcí, zúčastníte se?
„Jedu na Hrubou Skálu i s dcerou, synem a vnučkou. I u památníku je to vždycky hezké, ale nedá se všechno stihnout. A ráda bych se podívala na nový film.“
Aljašku komunisti zakázali, v Peru přišla zkáza
Byli to odvážní muži, které na jejich velké cestě provázela smůla. Kaskáda nešťastných událostí horolezecké expedice na rok 1970 vyvrcholila tragicky. Československá výprava byla vůbec první v historii, z níž se domů nedostal vůbec nikdo. Většina z patnácti jejích členů zahynula při zemětřesení, které zasáhlo pobřeží Tichého oceánu.
Na začátku stál nápad, traduje se, že padl v sauně. Pár měsíců po bolavé okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se parta horolezců rozhodla pro velkou výpravu na Aljašku, kde chtěla slézt nejvyšší horu Severní Ameriky Mount McKinley (6190 metrů, dnes už se používá indiánský název Denali).
Normalizační politici se ale postavili proti. V listopadu 1969 dostal sekretář expedice Jiří Rasl dopis z ČSTV, kde stála jasná formulace: „Není vhodné cestovat na území USA.“
Jenže přípravy už se rozeběhly a najednou se hodily čerstvé kontakty s Peruánci z říjnového kongresu horolezecké federace UIAA. Z Peru přišla pozvánka a svaz československému týmu přidělil náhradní cíl.
Ve výpravě nakonec scházeli dva muži, o kterých se pro cestu uvažovalo. Roli lékaře mohl podle původních plánů plnit Vladislav Bosák, populární Hasan, tehdejší manžel olympijské šampionky v gymnastice Evy Bosákové, místo něj letěl Svatopluk Ulvr. A doma zůstal i lezec Jiří Bolech, jenž dostal stop z politických důvodů. Nepomohly ani přímluvy ostatních členů výpravy.
„Bylo mi řečeno, že vzhledem k mým názorům není v zájmu republiky, abych kamkoliv vycestoval,“ líčil Bolech v roce 1990. „Tehdy jsem s podobnými problémy nebyl sám. Měli je všichni členové výpravy, ale nakonec odletěli. Nikdo nemohl nic tušit...“
V letadle tak nakonec sedělo patnáct Čechoslováků, všichni s horami v srdci, ač rozdílné lezecké výkonnosti. Mezi špičku patřili reprezentanti Ivan Bortel, Milan Černý, Jaroslav Krecbach a Milan Náhlovský spolu se zkušeným Milošem Matrasem. Na palubě byli i spisovatel Arnošt Černík, věhlasný fotograf Vilém Heckel nebo umělecky založený Valerián Karoušek.
Velká cesta začala koncem dubna, ale už začátek v Limě byl neradostný. Desetina ze čtyřtunového nákladu s vybavením potravinami byla rozkradena. Zůstaly aspoň speciální boty, pytle i vařiče.
V bílých Kordillerách výprava 13. května rozbila základní tábor na kouzelném místě mezi jezery Llanganuco a Orcococha v údolí mezi severní stěnou Huascaránu (6768 m) a Huandoy (hlavní vrchol 6395 metrů). O dva dny později pak postavila přesunutý tábor pod jižní stěnou Huandoy, kde se chtěla pokusit o prvovýstup.
Cestu vymyslel Ivan Bortel, nejlepší horolezec týmu, jenž měl za sebou skvělé úspěchy ve francouzských Alpách. Paradoxně to byl právě on, kdo 18. května při přesunu v lehkém terénu podklouzl a zřítil se do třicetimetrové propasti.
„V jednom místě (stezka) překračuje úzký horský potůček a právě zde ujela Ivanovi noha po mokrém kameni a sklouzl do propasti. Spadl třicet metrů kolmou stěnou vodopádu přímo na hlavu. Byl na místě mrtev,“ stálo svědectví v knize Huascarán - cesta končí, cesta začíná Lubomíra Vejražky a Jiřího Hladíka.
Bortelovi kamarádi byli v šoku. Zvažovali, jestli nemají výpravu ukončit, ale nakonec se rozhodli pokračovat. Ačkoli od plánovaného nejobtížnějšího výstupu upustili. A 31. května odpočívali v základním táboře spolu s chilským lezcem Pedrem Nuňezem, když oblast zasáhlo silné zemětřesení s epicentrem v Tichém oceánu.
Následovala drtivá zkáza. Z vrcholu Huascaránu se odlomila vrstva sněhu a ledu o délce dvou kilometrů a prolétla západní stěnou severního vrcholu. Na cestě zcela zničila vesničku Ranrahirca, boční proud laviny zdevastoval dvacetitisícové město Yungay. Československý tábor se téhle ráně vyhnul. Jenomže se ze severní stěny hory odtrhla menší lavina, která vrstvou kamení, ledu a bahna padla právě na místo, kde byli českoslovenští horolezci.
Celá oblast se potopila do zmatku, komunikace se přerušila. Doma o osudu výpravy nikdo nic netušil. Čtyři dny po neštěstí vydala agentura AFP zprávu, že japonští i českoslovenští horolezci vyvázli bez zranění. Vedoucí výpravy Arnošt Černík údajně rádiem odeslal zprávu, že se tým před otřesy schoval v jeskyni. To se ale ve skutečnosti nemohlo stát.
Pak přišlo svědectví vedoucího japonské výpravy Tuoru Sassaye, který viděl ze vzdálenosti jednoho kilometru, že byl československý tábor zavalen lavinou. Pár dní poté přišla definitivní jistota. Nikdo z nich nepřežil. Peruánka Teresa Reyna Morenová vše viděla: „Ze svahů Huascaránu, které na protějším břehu jezera strmě spadají do vody, začalo padat kamení. Bylo to, jako by ve svahu vybuchovaly nálože dynamitu. Vyskočila jsem a všichni se rozeběhli k silnici. Pak jsme zaslechli strašný hluk, který přicházel odněkud shora. Viděli jsme, jak se dolů řítí ohromná černá lavina.“
Před padesáti lety zahynulo v Peru při zemětřesení podle odhadů přibližně 70 000 lidí. Mnoho obětí je stále pohřbeno pod kamením. Zničené město Yungay prohlásila peruánská vláda za národní hřbitov.
ČASOVÁ OSA EXPEDICE
1. únor 1970
Třetího ročníku Jizerské padesátky se zúčastnilo i čtrnáct horolezců, kteří později zahynuli pod Huascaránem.
23. dubna 1970
Odlet do Dakaru a dál přes Santiago de Chile do Limy. Na palubě chybí Jiří Bolech, jemuž komunistický režim zakázal vycestovat.
13. května 1970
Expedice rozbila základní tábor u jezera Llanganuco, v údolí mezi severní stěnou Huascaránu a Huandoye.
18. května 1970
Nejlepší horolezec výpravy Ivan Bortel v lehkém terénu pod horou Huandoy podkluzuje a řítí se do třicetimetrové propasti. Je na místě mrtev, otřesená výprava nakonec pokračuje dál.
31. května 1970
Poklidné nedělní odpoledne. Přesně v 15 hodin, 23 minut a 31 sekund zasáhlo peruánské pobřeží Tichého oceánu zemětřesení o síle 7,9 Richterovy stupnice. Jedna z menších lavin pod sebou pohřbila základní tábor československé expedice. Zahynulo všech čtrnáct členů výpravy a chilský horolezec Pedro Nuněz.
EXPEDICE PERU 1970
Ivan Bortel, 27 let
nejlepší horolezec výpravy, v roce 1968 zazářil v Alpách při prvovýstupu na Grandes Jorasses cestou zvanou Rubáš, zahynul při pádu pod horou Huandoy
Arnošt Černík, 44 let
vedoucí výpravy, spisovatel a autor horolezeckých knih
Milan Černý, 26 let
talentovaný horolezec s výstupy v Turecku
Vilém Heckel, 52 let
slavný fotograf krás vysokých hor, fotil při expedicích na Kavkaze či v Hindukúši
Jiří Jech, 38 let
atlet a účastník Vasova běhu
Jaroslav Krecbach, 24 let
výborný lezec na pískových skalách, v roce 1968 razil novou cestu nazvanou Český pilíř na horu Ararat
Miloš Matras, 34 let
horolezecký pojem, za výstupy v Alpách, Turecku, Kavkazu či Hindukúši získal titul zasloužilý mistr sportu
Valerián Karoušek, 41 let
sochař, autor nápadu symbolického hřbitova horolezců v Hruboskalském skalním městě
Ladislav Mejsnar, 34 let
výborný lezec na pískových skalách
Milan Náhlovský, 26 let
reprezentační lezec, syn zakladatele československého horolezectví Václava Náhlovského
Bohumil Nejedlo, 38 let
autor myšlenky expedice, bývalý reprezentant, úspěšný lezec v Tatrách
Zdeněk Novotný, 32 let
vědec, který pomáhal s organizací výpravy
Jiří Rasl, 34 let
sekretář výpravy, který sháněl na cestu peníze a využíval svých jazykových znalostí
Svatopluk Ulvr, 32 let
lékař výpravy
Václav Urban, 35 let
všestranný sportovec
