Kdo byl polárník Jakeš (†75)? Přivezl provázek z pólu pro Cimrmana. Okolnosti poslední výpravy
Pádem do trhliny v ledovci Skilfonna skončil život dobrodruha, který by si zasloužil celovečerní film. Polárník a cestovatel Miroslav Jakeš (†75) v roce 1993 jako první Čech došel na severní pól a velkou část života strávil při expedicích v Grónsku či na Špicberkách. Na Severním pólu byl devatenáctkrát.
V roce 2008 se Miroslav Jakeš na severní pól vrátil s filmovým režisérem Petrem Horkým a se 170 kilometry cesty právě dokončili nejdelší českou polární expedici historie. „Chtěl bych poděkovat reinkarnaci Eskima Welzla,“ řekl tehdy Horký.
Legendární Welz, kterému se taky přezdívalo Arctic Bismarck, strávil velkou část života mezi Eskymáky na Nové Sibiři a stal se autorem několika knih včetně slavné publikace Třicet let na zlatém severu.
Jakeš si takové srovnání bezpochyby zasloužil. Už od osmdesátých let se toulal po světě. Vytvořil československý zimní výškový rekord na svazích Čo Oju v Hímálaji, zúčastnil se prvního československého přechodu Grónska a v roce 1986 jako první Čechoslovák vylezl na Aconcaguu, nejvyšší horu Jižní Ameriky. Zúčastnil se taky založení polární stanice v Antarktidě.
V roce 1993 jako první Čech došel na severní pól a mrazivé krajiny ho lákaly už do konce života. Podle vlastních statistik byl asi padesátkrát na Špicberkách, třicetkrát v Grónsku, procestoval Aljašku, Kamčatku a byl i v Antarktidě. Nejčastěji se ale vracel do oblastí kolem severní točny.
„Na severním pólu je každá cesta jiná. Terén se neustále mění, nedá se předpovídat,“ líčil po dramatické výpravě s Horkým v roce 2008. „Tahle cesta se vyznačovala silnými počátečními mrazy, které jsem tady asi nezažil. Bylo to dost tvrdé, když při minus 45 mrzla i vodka. Ze začátku byl také silný drift ledu. Šli jsme dopředu, ale hnalo nás to dozadu. V druhé části jsme šli skoro přímo a už byla příjemnější teplota, maximálně minus třicet.“
Dalším značkovým výkonem Jakešovy polární kariéry se v roce 1996 stal sólový přechod Grónska bez jakékoliv pomoci. Do polárních oblastí se vracel téměř každý rok. V závěru kariéry se ještě snažil o dokončení projektu tří pólů a sedmi vrcholů. Scházel mu jen výstup na Mount Everest a Masiv Vinson v Antarktidě a dosažení jižního pólu na lyžích.
Nejvýznamnější český polárník 20. století
„Bylo to asi nejvýznamnější český polárník 20. století, první Čech na severním pólu. Byl to můj polárnický učitel. Z polárnického embrya Petra Horkého udělal polárníka,“ vzpomíná Horký. „Byl to sólista, solitér, osobitý. Pro někoho podivín, pro mě bourák. Měl své polárnické know-how. Když jsem šel přes Grónko s vojáky z britských speciálních jednotek, zjistil jsem, že mně koukají na prsty. Mirek měl lepší vychytávky než vojáci britské armády.“
Když spolu v roce 2008 došli na severní pól, druhý den ho poté, co se v noci posunuli kvůli driftování, dobyli znovu. „Mluvil jsem s panem Svěrákem a říkal, že je rád, že se to povedlo,“ líčí Horký debatu s klíčovými osobami divadla Járy Cimrmana, mezi jehož nejpopulárnější představení patří Dobytí severního pólu. „Před cestou nám s panem Smoljakem říkali, že kdybychom tam našli kompas, tak je jejich. Železo asi zkorodovalo, ale jsem přesvědčen, že jsme našli provázek, který byl součástí kompasu.“
Jakeš se díky svým výpravám stal mediálně známým, ale v klidu si dál žil svůj život. Po Praze jezdil na kole a doma se s blízkými přel o teplotě v bytě.
„Já přijdu domů, nemusel bych topit. Já uberu, oni přidají. Aspoň na tu noc to vypínáme. Mně se spí lépe, když je chladno. I šetřím. Topení je drahé, je zbytečné přetápět,“ líčil Jakeš. „Nechodím do kina, ani do divadla. Já se tomu nevyhýbám, nemám na to čas, ani peníze. Vstupné stojí šílený prachy. Radši si za to koupím něco na cestu. Mám rád klid. Když si člověk lehne, napustí si horkou vanu nebo si udělá saunu. Jak je příležitost, do sauny vlezu.“
Jakeš byl aktivní do svých posledních chvil. Během letošní zimy uspořádal tři cesty na sever. Naposledy vyrazil začátkem března do do Longyerbyenu na Špicberkách, odkud pořádal lyžařskou výpravu ledovými horami a údolími.
„Ještě třicátého března mluvil po satelitu s jedním kamarádem. Od prvního dubna se přestal ozývat, nevědělo se, kde je. U trhliny našli jeho hůlku. Byl na sólo pochodu, které miloval. Jako sólista fungoval naprosto perfektně. Jestli jsem o někoho neměl strach, tak to byl Mirek…“ řekl Horký.
Horký: V poláru byl šťastný
Filmový režisér a zároveň cestovatel Petr Horký se s polárníkem Miroslavem Jakešem sešel na několika výpravách a došli spolu i na severní pól. „Celý fenomén polárničení a polárníka jménem Jakeš budoval mimochodem,“ říká Horký.
Jak na něj budete vzpomínat?
„Vzpomínám na něj a budu na něj vzpomínat pořád. Na svých výpravách zpíval, hrál na kytaru. Když to šlo, tak nesl kytaru s sebou. Měl dlouhý repertoár o horku, říkali jsme tomu horké písničky, kterými jsme se zahřívali. Měl pěkný rozměr romantiky, přitom byl obrovský realista. Proto přežil tolik expedic. Jeho sólový přechod Grónska je epochální věc, obrovský výkon.“
Co se vám vybaví z vašeho společného pochodu na Severní pól z roku 2008?
„My jsme tehdy pomáhali jednomu ekvádorskému horolezci, který to chtěl jít sólo. Nedal to, s Mirkem Jakešem jsme mu nesli část věcí, pomáhali vařit jídlo, balili stan. Krásné bylo, že Mirek absolutně neměl žádnou výčitku, žádnou urážku, vyžadování něčeho. Řešil to technicky: Když nemůže, tak mu něco vezmeme. V těchto podmínkách je to nejcennější přístup.“
Máte na něj nějakou osobní vzpomínku?
„Když jsem se s ním jednou potkal na Špicberkách a vařili jsme spolu jídlo, vzal revolver a položil na hlavní vařič směrem na mě. Zařval jsem: Zbláznil ses? Vždyť mě zabiješ! Aniž by změnil tempo řeči, odpověděl: No jo, já zapomněl, že tady nejsem sám…. Furt v pohodě, rovný s podmínkami. Takhle si ho pamatuju, takový byl celý jeho život.“
Dá se vyjádřit, jaký vliv měl na zpopularizování polárních cest?
„Mám pocit, že on celý fenomén polárničení, polárníka jménem Jakeš vybudoval mimochodem. On byl v poláru šťastný. Byl to jeho modus vivendi, způsob, jakým žil. Jezdil, dokud to šlo, furt mohl. Furt měl v pětasedmdesáti výbornou fyzickou energii, sílu. Fungoval. Že vyrostla sláva a z polárničení se stal fenomén, byl vedlejší efekt.“
Je to smutné takhle říct, ale nebyl pro něj takovýhle konec vlastně nejlepší?
„Nechci se dotknout pozůstalých, mám obrovský respekt k jejich bolesti a smutku. S Mirkem jsem si povídal, jak umře. Na poláru na to téma přijde. Oba dva jsme se shodli, že tohle pro polárníka není špatná smrt. Ale nechci se rouhat.“
