Příběh Čepelkové: Lezly jsme rychleji než sovětští instruktoři. Divný pocit? Prů**r...
PAMĚŤ NÁRODA HOROLEZKYNĚ ALENY ČEPELKOVÉ | Hodně jsem dala na instinkt, v současné internetové době se na něj zapomíná. Zvykli jsme si ho nevyužívat, máme mysl zanesenou různými věcmi. Když někdo přijde pod skálu a moc chce nahoru, tak si občas řekne, že ten divný pocit je blbost. Neposlechne ho, a průser je na světě. Můj anděl strážnej měl spoustu práce.
Narodila jsem se v roce 1953 v Náchodě, bratr Julius byl o tři roky starší. Naši rodiče Alena a Jaroslav Stehlíkovi byli po druhé světové válce nadšenými budovateli, přikládali ruce k dílu, aby mohli budovat lepší svět. Vstoupili z přesvědčení do KSČ, bráchu pojmenovali podle komunistického hrdiny protifašistického odboje. Spolu jsme si pak na vejšce na Strahově hráli na Fučíka, jak ho gestapák Böhm mučil a nutil ho promluvit.
Máma pracovala jako švadlena, táta se vyučil elektromechanikem. Po roce 1948, kdy komunisté převzali moc ve státě, vystudoval vysokou školu technického směru. Pracoval na vedoucích funkcích v uranovém průmyslu. Proto jsme jako rodina poznali města s uranovými doly: Jáchymov, Ostrov nad Ohří, Příbram a nakonec Liberec, odkud dojížděly tisíce lidí za prací do Uranových dolů Hamr na Jezeře.
Máma nesportovala, ale hrozně se snažila. Táta chodil jako kluk do Skauta a miloval hory. Odmala s námi jezdil po celém Československu a připravoval mě na pozdější horolezeckou kariéru. Začínali jsme i s bráchou v Orlických horách a dostali se až k Vysokým Tatrám. V těžším terénu nás táta někdy jistil prádelní šňůrou. Zázrak, že se nám nic nestalo.
40 metrů v lavině
Jako patnáctiletá jsem zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy. Z té noci 21. srpna si vzpomínám na zděšení rodičů, jako komunisti nesli okupaci těžce. Táta měl vysokou funkci, v noci pořád někam telefonoval. Ale i když nás obsadily cizí armády a každý se bál, pustil mě 25. srpna na chmelovou brigádu. Tam jsme otáčeli cedule, směrovky měst a podobně. Noviny ze srpna 1968 mám dodneška schované.
Do osmnácti let jsem chodila na sportovní gymnastiku a taky do juda. Hrála jsem i tenis, volejbal, chtěla jsem zkusit všechno. Pro lezení to představovalo skvělou průpravu. Pak mě vzali na Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. Už tady jsem odmítla členství v KSČ a spolužáky jsem brala na vysokohorské túry. I těžké skály jsme lezli bez lana. Byla jsem hrozně přesvědčivá, když jsem říkala, že to zvládneme. Zjistila jsem, že když vám lidi věří, dokážou neuvěřitelné věci.
Promovala jsem v roce 1977 a nastoupila do výpočetního střediska Uranových dolů Hamr na Jezeře, kde jsem začala chodit do horolezeckého oddílu. V něm se sešla tehdejší špička. Potkala jsem tam i mou dlouholetou parťačku Zuzku Charvátovou-Hofmannovou.
To už jsem byla v reprezentaci. Brzy jsem v Tatrách vážně upadla. Při zimním tréninku jsem po vylezení první délky v ledu lezla dál lehkým úzkým žlábkem a frajersky, bez helmy, jsem si nedávala žádné jištění. Jenže začalo hustě sněžit, do trychtýře nad žlábkem se nahrnul sníh a dolů sjela lavina. Smetla mě skoro čtyřicet metrů. Cepín jsem měla jen tak na ruce a při pádu jsem si s ním skoro ucvakla ucho.
Donesli mě na Slezský dům. Vypadalo to příšerně, z napůl useklého ucha jsem strašně krvácela. Kamarád z Liberce, který tam náhodou byl, mně pak vyprávěl, že tam chodil nějaký Slovák a říkal: Kto to dievča tak dokaličil? Všichni si mysleli, že jsem mrtvá.
Pořád sněžilo tak hustě, že mě na kanadských saních málem nedostali do nemocnice v Popradu. Po mně spadl ještě někdo a už ho nemohli svézt na saních dolů. Měl smůlu. Tři dny jsem byla v bezvědomí. Těžký otřes mozku, nalomená pánev. Probudila jsem se až v nemocnici. Z pádu jsem si vůbec nic nepamatovala, což bylo fajn. Když za mnou přijel vyděšený táta, odevzdaně jsem ležela a ptala se ho, co se mně stalo. Po otřesu mozku jsem dostala papíry na hlavu, a tak od té doby říkám, že mám právo na nějaké úlety.
Místo vajíček vodka
V roce 1981 jsme se Zuzkou Hofmannkou vyrazily na Kavkaz, na Chergianiho pilíř hory Ťuťu. Řekly jsme si, že půjdeme samy ve dvojce. Rozmlouvali nám to, ale neposlechly jsme a prosadily si to. Byly jsme tam jako první ženské. Chergianiho cestu jsme lezly podle fotky, jen jsme tušily, že někudy tudy vede.
Už nástup do stěny byl těžký, musely jsme překonat okrajovou trhlinu a hodně rozbitou skálu. Výš na pilíři jsem měla pád a zranila si kotník. Nemohla jsem pořádně lézt, ale jak už to u mnoha výstupů bývá, vrátit se moc nešlo. Tak jsme lezly nahoru. V táboře nás pak sovětští horolezci bezmezně obdivovali, jejich instruktoři lezli Chergianiho cestu pět dní, zatímco my tři.
