Zvládl téměř neuvěřitelné. Profesionální hasič a vytrvalostní běžec Štěpán Dvořák přeběhl napříč celou Českou republikou od západu k východu. Trasu dlouhou přímo ďábelských 666 kilometrů uběhl za pouhých 124 hodin. "Nohy mě začaly bolet už po 30 kilometrech. Tam jsem si říkal, že to bude ještě peklo," vzpomíná v rozhovoru pro iSport.cz s úsměvem na rtech třebíčský běžec. Ten už dříve zvládl uběhnout trasu z jihu na sever a nyní by rád zkusil přeplavat slapskou přehradu.
Máte za sebou svůj běžecký rekord. Během pěti dnů jste dokázal přeběhnout celou republiku. Jak se cítíte?
„Vlastně úplně normálně. Jelikož jsem běžel takhle dlouho trasu, tak jsem si musel plně naplánovat jakým tempem a jak dlouho poběžím. Doběhl jsem v úterý ráno a už druhý den jsem byl úplně odpočatý a mohl jsem jít zase běhat.“
Četla jsem, že vás už někdy v polovině trápily puchýře na nohou, jak jste to s nimi vůbec zvládl doběhnout?
„Já se docela rychle regeneruju, takže už včera jsem o puchýřích vůbec nevěděl.“
Na zdolání celé trasy vám stačilo jen 124 hodin, to jste toho asi moc nenaspal, že?
„Já jsem ve skutečnosti spal čtyřikrát, dvakrát po hodině a dvakrát po půlhodině, takže jsem za ty čtyři dny naspal asi tři hodiny.“
Nebál jste se kolapsu? Přeci jen tři hodiny spánku za čtyři dny není zrovna moc…
„Moc strach jsem z toho neměl. Říkal jsem si, že by to přicházelo od hlavy a měl bych třeba nějaké halucinace. Ale z toho, že bych běžel a najednou třeba spadl, to jsem strach neměl.“
Trasu jste si záměrně trochu prodloužil, abyste uběhl přesně 666 kilometrů. Prozradíte, proč jste si zvolil právě tohle číslo?
„(směje se) Tohle číslo mě napadlo hned na začátku, už když jsem to před rokem plánoval. Ale ono ve skutečnosti nemá cenu něco plánovat, protože to vždycky nakonec vyjde jinak. Trasu jsem si proto připravil trochu kratší, protože si to člověk ve výsledku vždycky chtě nechtě prodlouží. Tady jsem si musel trasu prodloužit uměle, ale nebylo to tak hrozné. A proč zrovna 666? Myslím si, že k tomu asi není potřeba nic říkat, protože kolem toho není žádné zajímavější číslo.“
Vzpomenete si, kdy jste narazil na první krizi a co vám pomohlo ji překonat?
„Krizí jsem měl opravdu hodně. Ta úplně první nastala hned na začátku, kolem třicátého kilometru, když jsem probíhal Kynšperkem. Byla to taková monotónní cyklostezka a moc mě to nebavilo. Ani se mi moc dobře neběželo, protože už tou dobou začaly bolet nohy, což mě celkem děsilo. Tam jsem si říkal, že to ještě bude peklo.“
Zalitoval jste někde na trati svého nápadu?
„To si tak vždycky říkám, proč do toho jdu (směje se). Ale myslím to vždy spíš ze srandy, protože to utrpení už očekávám, takže mě to nepřekvapí.“
Na trati se k vám postupně přidávali i jiní běžci. Co jste na to říkal? Pomáhalo vám to?
„Vždycky, když někam běžím, tak to zveřejním. Lidi to baví sledovat a mně to hodně pomáhá, když vím, že to sledují, nebo se ke mně dokonce přidají. Když se mnou běží a já si s nimi mohu povídat, tak to odvádí myšlenky od toho, že bolí nohy nebo kolik ještě zbývá kilometrů. Je to příjemné a pomáhá to.“
Vám na vaši facebookovou stránku psalo spoustu lidí s podporou. Očekával jste takový zájem?
„No… Abych řekl pravdu, čekal jsem trochu větší (směje se). Když to srovnám s Velikonocemi, kdy jsem běžel první pokus, tak v té době to bylo mnohem živější. U prvního pokusu se ke mně na cestě do Prahy připojilo přibližně čtyřicet lidí, teď na té stejné trase byli jen čtyři, takže začátek byl trochu mrtvější.“
Nemohlo to být třeba počasím? Přeci jen bylo celkem dost vedro.
„Určitě, přesně tohle jsem týmu říkal, že to určitě bylo hlavně počasím. O Velikonocích pršelo a byla zima, lidé tak byli spíš doma a měli víc času to sledovat a komunikovat se mnou. Teď byl přímo opak, bylo nadprůměrně teplo a krásně, takže všichni byli venku a neměli čas to sledovat. A druhý důvod je také ten, že to byl druhý pokus a to někteří lidé nemusí. Četl jsem pár příspěvků, kde mě odsoudili za to, že jsem první pokus nedal a ten druhý už natruc nesledovali. Ale to jsem neřešil, je to samozřejmě jejich věc.“
Vy jste teď zmínil ten první pokus. Tehdy jste musel skončit kvůli technickým potížím už v Praze. Prozradíte, co se stalo?
„Běhám s hodinkami s GPS modulem, kde mám nahranou trasu a podle nich běžím. U takhle dlouhých tras nejsem schopný si celou cestu zapamatovat a kolikrát je i realita mapám hodně vzdálená. Ty hodinky mi ukazují, jestli se držím trati a případně kam mám zatočit. Druhá věc je, že hodinky i zaznamenávají celý ten běh. V Praze na hodinkách odešel barometrický modul s teplotním čidlem a začaly hlásit strašné nesmysly. Teploty kolem mínus 30 stupňů, nadmořskou výšku 4500 metrů,… Začalo to lítat nahoru dolů, hodinky mi neustále pípaly, že běžím moc rychle, protože to ukazovalo rychlost 800 kilometrů za hodinu (směje se). Stál jsem na místě a kilometry mi přiskakovaly. V tu chvíli mi došlo, že vlastně ani pořádně nemám jak zjistit kudy běžet a kdybych to tenkrát dokončil, tak bych nezjistil kolik kilometrů jsem uběhl a za jak dlouho. Bez těch hodinek bych ani nevěděl jak proběhnout Prahou.“
Mrzí vás to asi hodně, že?
„Nejvíc mě na tom mrzí, že to lidé nepochopili. Chytli se titulku, že jsem to vzdal, protože se mi vybily hodinky, což byl samozřejmě nesmysl. Oni si neumí vůbec představit jaké to je uběhnout takhle dlouhou trasu neznámými končinami a nevědět kudy běžet. Mrzelo mě to hodně. Věnoval jsem tomu hromadu času i peněz, lidé byli natěšení a sledovali to...“
Na druhý běh jste se prý už poučil a měl raději dvoje hodinky…
„Ano, měl jsem puštěný oboje a paralelně to zaznamenávaly, kdyby náhodou zase jedny odešly.“
Za sebou už máte přeběhnutí republiky z jihu na sever, což bylo 402 kilometrů. Co vás na myšlenku přebíhání republiky křížem krážem vůbec přivedlo?
„Na tohle se mě ptá hromada lidí. Já ale neběhám kvůli těmto běhům. Běhám a zlepšuji se a postupně zjišťuji, kolik toho vydržím. Začínal jsem na 50 a 60 kilometrech, později jsem vyzkoušel 200. Jak jsem překročil 300 kilometrů, tak jsem zjistil, že je ta republika strašně malá (směje se). Než běhat kolečka, tak jsem si řekl, že zkusím běžet rovně. Když jsem to zvládl, tak jsem chtěl vyzkoušet pětistovku, ale republika v žádném bodě nejde naměřit na 500 kilometrů, tak jsem si to rovnou prodloužil na tohle.“
Vy pracujete jako hasič, ale nenapadlo vás se vytrvalostním během třeba živit?
„Samozřejmě mě to napadlo, ale popravdě vůbec netuším, jak se tyhle věci dělaj (směje se). Já ani nevím, kolik lidí u nás se vytrvalostním během dokáže uživit. Já si moc dobře uvědomuju, že je tohle jedna z nejméně sledovaných disciplín. Kdybych na stejné úrovni jako běhám vytrvalostní běhal sprinty, tak věřím, že bych měl víc fanoušků levou zadní. Vytrvalost není tak zajímavá, kdo by zvládl sledovat někoho několik dnů, jak běží?“
Jaké teď máte cíle?
„Nejbližší cíl je teď z toho běhu zpracovat všechny fotky a sepsat články, protože je toho fakt hodně (směje se). Co se týče těch sportovních cílů, tak bych chtěl v létě přeplavat přehradu Slapy, která má 43 kilometrů. To taky bude plavba na pár hodin. Pokud to vyjde, tak bych chtěl ještě na konci léta to samé, co jsem teď uběhl, přejet na kole a pokračovat až do Slovenska na východ. Dohromady by to mělo dělat tisíc kilometrů.“
