Když s ní mluvíte, vyzařuje z ní pozitivní energie. „Jestli ano, tak to jsem moc ráda,“ pousměje se. Někdejší prvotřídní lyžařka Šárka Strachová (33), mistryně světa a olympijská medailistka ve slalomu, napsala dojemný příběh už během kariéry, kdy se dokázala přenést přes zdravotní i rodinné trable. Může inspirovat i dál: jako šťastná maminka sedmiměsíční Emičky a šéfka kliniky Vo2max Systém celostní terapie a sportu.
Teď šéfuje klinice Vo2max Systém celostní terapie a sportu, v níž rozhovor probíhá. Právě do ní vložila podstatnou část peněz, které vydělala ve slalomových brankách. V recepci, která je koncipovaná i jako kavárna, je pořádný cvrkot. Lidé usrkávají čaj z hrníčků, na nichž je nápis: „Neboj se nadechnout!“ Což je hlavní slogan kliniky.
V životě poznáváte novou roli. Tu nejkrásnější… Jak se cítíte jako maminka?„Moc si to užívám. Je to nádhera. Další úžasná etapa mého života. Když se Emička narodila, proběhlo mi hlavou, jak to letí. Před rokem a půl jsem ještě závodila v Aspenu, teď držím úžasné miminko. Přišlo mi to až neuvěřitelný. Je to jako dar. Už jenom se dívat, jak roste. Budu se jí snažit vést životem, ale i děti jsou naši učitelé.“
| Věk: 33 let (11. února 1985) Profese: bývalá lyžařka, dnes šéfka kliniky Vo2max Ve Světovém poháru: od 2002 do 2017 Největší úspěchy: mistryně světa (2007 v Åre), bronz ze ZOH ve Vancouveru 2010, stříbro na MS 2009, 2x bronz na MS (2005 a 2015) – všechno ve slalomu Prvenství ve Světovém poháru: 2x ve slalomu Celkový počet umístění na pódiu ve Světovém poháru: 17 Zázemí: vdaná, manžel Antonín Strach, dcera Ema (narozená v dubnu 2018) |
 |
Co už jste se naučila?
„U dětí nezáleží, co bylo, co bude. Ale co je teď… Z praktického hlediska vím, že nemá cenu si něco plánovat. Přitom já jsem vždycky byla taková, že jsem to měla hodně nalajnované. Sport mě sice naučil improvizovat, ale teď je to ještě jiné. Musím se smířit s tím, že nečekané je normální… Stává se, že někam přijdu pozdě. Přitom já jsem byla taková, že radši někam přijdu o hodinu dřív, než o pět minut později.“
To tedy teď někdy musíte trpět.
(usměje se) „Mám jiné priority. Vím, že s Emičkou to prostě někdy jinak nejde. Nevím, jak bude dlouho spinkat. Jestli dvě hodiny, nebo pět minut. Jestli jí bude dobře, nebo jí budou bolet zoubky. Takže moc neplánuju. Řeším, co se děje teď a tady.“
Bylo těžké zvyknout si na to, že denní režim je hodně rozházený?
„Umím si dobře organizovat svůj čas. Do jisté míry se to dá naučit, ale z podstatné části je to dar. Mám i další vlastnost, kterou stoprocentně využiju. Neskutečnou trpělivost. Vesměs jsou to věci, které mě naučil sport.“
Jaká je Emička?
„Prostě naše zlato a štěstí. Brzo pochopila, že v noci se spí a přes den se bdí. Takže spinká úžasně, docela brzo se naučila spát i osm hodin v kuse, ale proč by spala přes den, když vidí, že my taky nespíme? (usměje se) Takže v tom je to trošku složitější, není to tak, že by přes den zabrala pravidelně v určitý čas. Z mé strany to vyžaduje improvizaci. Moc si tedy přes den neplánuju, všechno si to schovávám na večer. Ona je hodně akční, zvídavá, nejradši by už lezla a běhala. Možná že už i na ty sjezdovky by vyrazila.“ (usměje se)
Jak vám pomáhá manžel?
„Stará se hodně, snaží se být s námi co nejvíce času. Co mu práce dovolí. Když je doma, užívá si to. Vzhledem k tomu, že má tři děti z prvního manželství, je to velmi zkušený tatínek. I co se týče koupání, přebalování, uspávání. Jsme celkově oba šťastní. Když se nás lidi během těhotenství ptali, co bychom si přáli, říkali jsme, že je to jedno. Hlavně ať je miminko zdravé. Ale myslím si, že jsme si oba tajně holčičku přáli.“
Jaké to je pomalu se vracet i do pracovního života?
„Já jsem od práce nikdy úplně neodešla. Ještě během těhotenství jsem tady na klinice byla skoro denně, od sedmi od rána. Protože to bylo v době, kdy klinika potřebovala nakopnout. Abych si potom mohla dovolit s klidným svědomím odejít na mateřskou. Chtěla jsem si vychovat slečnu, která dostala na starost provozní věci. Takže se dá říct, že mentálně jsem z toho nikdy neodešla, spoustu věcí jsem řešila už pár týdnů po porodu. Ale Emička je prioritou, není to tak, že bych na ni neměla čas. To v žádném případě.“
Takže jste maminka na plný úvazek?
„Ano. Je to pro mě jasná priorita. Asi tak od třetího měsíce jsem s ní začala jezdit jednou týdně na kliniku. Není to o tom, že bych udělala moc práce, ale potřebuju se tady ukázat, popovídat si jak se zaměstnanci, tak s klienty. A asi tak jednou za dva týdny v pátek má Emičku na starost tatínek a já vyrazím do města, naplánuju si nějaké schůzky. Velkou výhodou je, že jinak můžu pracovat z domova. Je to hlavně o mentální práci, o marketingu nebo strategii.“
„Moc mě to baví. Má před sebou ještě velký potenciál. Ale je nutné, abychom se rozvíjeli dál. Proto se snažím o chod starat, být s lidmi v kontaktu. To vám potvrdí každý, kdo má i vlastní hotel nebo restauraci.“
Přesto je jasné, že prioritou je pro vás být s dcerou. Jak se koukáte na sportovkyně, které se téměř ihned po porodu vrací ke sportu? Jako třeba tenistka Serena Williamsová? Už tři měsíce po porodu hrála znovu zápasy…
„Já si tohle nedovedu představit. Proto to s návratem do práce nepřeháním, jezdím sem maximálně jednou týdně. Jinak má Emička absolutní přednost. Dítě má podle mě minimálně rok právo na maximální pozornost od matky. A nemyslím si, že tím bude nějak extrémně rozmazlené. Máme i Emičku u nás v ložnici, spí s námi. I když vím, že je to široce debatované téma. Jestli ano, nebo ne.“
Nebojte, u nás doma se i větší děti střídají v naší posteli…
„I já to beru podle vlastní intuice. Veškerý čas se snažím investovat do ní. Ke sportu bych se rozhodně rychle nevracela, nedovedu si to ani představit. Jsem přesvědčená, že nemůžete naplno dělat dvě věci najednou. Někde musíte ubrat. Buď u dítěte, nebo u sportu. A myslím si, že by to byla hrozná škoda, vždyť čas běží hrozně rychle. Tomu krásnému malému stvoření bude měsíc jenom jednou v životě. Nebo půl rok. Je úžasné pozorovat, jaké dělá pokroky. Jak se mění, jak poznává svět. Jak se z malého uzlíčku začíná točit na bříško. Jak udělá první krok. První slovo. To jsou tak neuvěřitelné zážitky, že by mi přišla hrozná škoda, kdybych o to měla přijít. A já nevěřím tomu, že maminkám, které se rychle vracejí ke sportu, nějaké zásadní okamžiky neuniknou. Když se někdo připravuje na tenisový grandslam, vyžaduje to hrozně moc energie.“
A času, který potom na děti nezbývá.
„Nehledě na to, že i z fyziologického hlediska se to projeví. Když tělo naplno sportuje, kyselina mléčná se dostane i do mateřského mléka, které je potom kyselé. Což má vliv na miminko. Za sebe říkám, že bych do toho nešla. Na druhou stranu ale i tyhle maminky zaslouží obdiv za to, jak to zvládají. Mají můj respekt. Je to každého volba.“
Vaše cesta to každopádně není.
„Určitě ne. Zatím Emičku ani moc nedávám babičkám.“ (usměje se)
Bojíte se o ni?
„To ne. Spíš proto, že si ji hýčkám. Nechci říct, že ji nikomu nedáváme, ale zatím nebyla nikdy sama s nikým jiným než se mnou nebo s manželem. Myslím si, že během prvního roku je to tak v pořádku. Aby miminko poznalo, kdo je maminka, tatínek, bráška. Nebo i náš pes Balue. To by mě vždycky zajímalo, co si ta Emička myslí. Asi si říká: To je nějakej divnej brácha s ušima, nebo co? (usměje se) Přitom právě náš pes ji zaručeně dokáže vždycky rozesmát, když se poprvé zasmála od srdce, bylo to právě díky němu… Myslím si, že v tomhle období by měla Emička být s těmi nejbližšími. A postupně, až bude vědět, že má žízeň nebo ji něco bolí, poznávat další a další… Teď si ji opečovávám sama. Zase pochopitelně nechci, aby to byl mamánek, ale první rok má nárok na maximální péči. Odmalička se snažím dělat co nejvíce věcí s ní.“
Co například?
„Ležela se mnou na kuchyňské lince, když jsem vařila. Pokud jsem pracovala na počítači, taky jsem ji měla hned vedla. Což teď končí, protože začne lézt a mohla by spadnout. Každopádně všechno děláme spolu.“
Už máte představu o výchově?
„Nejdůležitější je být vzorem. Aspoň já to takhle vidím. Protože děti jsou jako opičky. Dělají to, co vidí doma. Takže chci být dobrým vzorem. Taková je tedy myšlenka, i když realita může být jiná.“
A pokud jde o sport?
„Oba rodiče má sportovně založené, takže doufám, že bude mít nějaké sportovní geny. S manželem jí budeme učit více sportů. Nemáme ambice, aby dělala vrcholový sport. Asi by mě to ani nijak zvlášť nepotěšilo. Natož zrovna lyžování. Budeme ji odmalinka vést ke všem sportům. Kolo, brusle, běhání, plavání. Ale nějakou zbytečně rychlou specializaci? To ne. Dokonce jsem nedávno narazila i na zajímavý článek.“
„Byl o Italce o Frederice Brignoneové, která absolvovala první cílený lyžařský kemp až v patnácti letech. Její maminka byla úspěšná lyžařka, ale Frederica odmala jenom nelyžovala, dělala i jiné sporty. A vidíte, jaká je teď excelentní lyžařka. Takže i na tomto příkladu je vidět, že ne všechno je o tom, že se to honí hned od mládí.“
V Česku se děti specializují příliš brzo, že? Potom jim chybí všestranná sportovní průprava.
„Je to tak. U malých dětí by se měl budovat všesportovní základ. Na kterém se potom dá stavět. Takže nejsem příznivcem toho, aby malinké děti jezdily třikrát čtyřikrát během léta na ledovec. Podle mě není kam spěchat. Nejhorší je přehnaná ambicióznost rodičů. Nikdy by se nemělo zapomínat na to, co chce dítě. Co ho baví, v čem se cítí dobře.“
Když mluvíte o přehnaných ambicích rodičů, vzhledem k tomu, co jste si prožila s otcem, dobře víte, o čem mluvíte.
„To jo. Ale k tomu už bych se nechtěla vracet, na tohle téma bylo řečeno až dost.“
Každopádně hlavní poselství je, že bychom měli koukat na to, co děti baví. Co si přejí.
„Děti to musí bavit. Což je základ. Se specializací nemá cenu spěchat. Nejdůležitější je vybudovat sportovní základy, o to se snažíme i my tady na klinice. Máme skupinku dětí, od deseti do třinácti nebo patnácti let, které se chystají na dráhu vrcholových sportovců. Hokejisty, jednu krasobruslařku, dokonce i malé lyžaře. Budujeme jejich vnitřní stabilizační systém, kompenzujeme jednostranné zatěžování z jejich sportů. Aby děti byly připravené na extrémní zátěž. Abychom jim oddálily zranění nebo, v ideálním případě, aby vůbec zraněné nebyly. Ale když se bavíme ještě o mladších dětech, třeba čtyřletých nebo pětiletých, hlavně ať sportují pro radost. A dělají víc věcí. Když odmala budeme někoho vést jenom k lyžování, jak zjistíme, že má talent třeba na volejbal? Spoustu talentů není vůbec odhalených. Takže je lepší, aby to děly měly pestré.“
Co když si dcera vybere lyžování? Děsíte se toho okamžiku, až se postaví třeba na start nějaké rychlostní disciplíny?
„Vůbec nad tím nepřemýšlím. To je hrozně daleko. Nechme to na ní. Sama nejlépe ví, co a jak. Když se jí něco nechce dělat a já se jí, v uvozovkách, snažím nutit, kolikrát si při tom řeknu: Ale, vždyť ona sama nejlíp ví, co chce.“ (usměje se)
Řada maminek má pocit, že nic nestíhá. Jste podobný případ?
„Ano. Co se týče domácnosti, tak to mám stejné. Ale pak si řeknu, že mi nic neuteče… Emička je na prvním místě, nic nedělám na její úkor. Pokud přes den nic nestihnu, tak to prostě nestihnu… Nechám si to na večer nebo na noc.“
Všiml jsem si, že se s vámi lidé dávají na klinice rádi do řeči. A jak vás to těší.
„Pro nás je největší reklama, když je nějaký klient spokojený a přivede další tři. Z toho mám vždycky velkou radost. Těší mě i to, když je někdo rád, že mě vidí. Většinou se lidi rozplývají nad Emičkou, jak je úžasná. Ona je totiž hodně společenská, takže je roztomilá, vysmátá. Tedy pokud ji zrovna nerostou zuby nebo ji něco netrápí. Ale zase tolik ven s ní nechodím. Do nákupních center vůbec ne. Maximálně sem do kliniky. Jinak chodíme do přírody.“
Máte pocit, že vám lidi přejí, že jste šťastná? Po tom všem, čím jste si v životě prošla?
„Jde i o to, jakou člověk vyzařuje energii. Podle toho také přitahuje lidi do svého okolí. A z nich určitě cítím, že mi to přejí.“
Je pro vás důležité, že jste i pro ostatní inspirací?
„Nevím, jestli je to pro mě úplně důležité, ale určitě to potěší. Je to příjemný pocit. Když jsme točili dokument Dvě minuty mého života, který byl o mém životním příběhu, kolikrát jsem si říkala: Má to smysl? Protože to někdy bylo náročnější, než jsem čekala. Ale v takovou chvíli jsem si vždycky řekla: Kdyby ten film měl inspirovat jenom dva, tři nebo čtyři lidi k tomu, že mohou něco ve svém životě změnit, mít k němu jiný přístup, bude to mít smysl. Což se pak i naplnilo, měla jsem úžasné reakce. Byl to krásný pocit, když jsem viděla, že to někomu otevřelo oči. Je hezké se chovat v životě tak, že jste pro někoho inspirací. Není to cíl, k němuž bych se upínala, ale potěší to. Z podobných důvodů vznikla i tahle klinika.“
Abyste ostatním pomáhala?
„Chtěla jsem předávat dál to, co jsem se naučila. Co jsem vyzkoušela na sobě. Skrz kliniku se to snažím šířit dál. Je to forma předávání zkušeností, poznatků. A je na každém klientovi, který přijde, do jaké míry se nechá inspirovat. Jestli využije jednu terapii nebo to zkombinuje. My se snažíme mít celostní přístup.“
Co přesně to znamená?
„Jde nejenom o fyzioterapii, ale i o fyziotrénink, psychoterapii. Všechno vychází z našeho mentálního nastavení. Je tedy důležité k našemu tělu přistupovat komplexně. Jak po stránce fyzické, tak psychické. Abychom se dostali do rovnováhy a cítili se dobře. To naše klienty učíme.“
Jste ráda, že z vás pozitivní energie vyzařuje?
„Opravdu?“
Podle mě určitě ano.
„Byla bych moc ráda, kdyby to tak bylo.“
I pozitivní energie je součástí léčebného procesu, že?
„Ano. I to, jak vypadáme, je určitý odraz našeho vnitřního prostředí. Takže to hlavní, co se snažíme lidi učit je, že je důležité žít s radostí. To, že nás něco bolí, k životu patří. Ale žít s radostí, být pozitivní, přistupovat k životu pozitivně, to je to hlavní. Zvolit si cestu, kterou sami chceme.“
Nevzdát se, nefňukat...
Chtějí klienti stále slyšet váš příběh, kdy jste se i přes vážné komplikace dostala zpátky na vrchol?
„Když teď přijdu, mám Emičku v náručí, tudíž až tolik příležitostí si promluvit není. Spíše se to točí na téma, jak se mám, co dělám. Do minulosti už se nevracíme, kolikrát jsem navíc říkala, že je to uzavřená kapitola. A nezabývám se tím. Řeším, co je teď. Občas se mě někdo zeptá, jestli mi lyžování chybí, nebo ne.“
A jaká je odpověď?
„Na lyže se těším, to jo. Ale jenom tak se projet. Vrcholový sport mi nechybí. Na nějaké závody Světového poháru jsem koukala, na Instagramu sleduju svoje bývalé kolegyně závodnice. Nedávno jsem viděla, že trénovaly zrovna v mínus dvaceti. Což mi tedy nechybí. (usměje se) Když vidím nějaké svoje fotky z minulosti, říkám si, že to bylo fajn. Když mi bylo dvacet, pětadvacet. Ale teď? Ve třiatřiceti? To už je život o něčem jiném. Sport jsem měla jako zábavu a hru. Někdy to byly nervy, to jo, ale pořád to byla hra. A život jako takový je o něčem jiném. Nechci, aby to vyznělo, že něco shazuju. Snad to lidi pochopí.“
Určitě ano. Prostě život už je o něčem jiném než se honit za nejlepším časem ve slalomu.
„V tu dobu, když to člověk dělá, tomu dává maximum. Což je správné, jinak to nejde. Je super, když se vám daří, motivuje vás to k dalším úspěchům. Potom ale přijde čas, kdy zjistíte, že priority jsou někde jinde. Jsem ráda, že jsem přesně trefila čas, kdy skončit. Zjistila jsem, že už to není pro mě.“
Sportovci s tím mívají problém.
„Někdy je to složité. Protože lidi kvůli sportu obětují školy, vzdělání. Neví, co dělat, kdyby skončili.“
Vy jste se rychle vžila do nové role, že?
„Klinika vznikla ještě v době, kdy jsem závodila. Tehdy to byl spíš koníček, až potom se to rozjelo jako seriózní byznys. Pro mě jedno období skončilo, začalo druhé. Vlétla jsem do toho naplno, ale vyhovuje mi to. Rozdíl je i v tom, jestli se jedná o muže, nebo ženu, protože pro chlapy je to těžší. Protože oni jsou ti, kteří musejí zajistit rodinu, mají větší pocit zodpovědnosti. Ale když se sportu věnujete spoustu let, skvěle vás to pro život vyškolí. Nevzdat to, když se něco nepovede. Nefňukat, když vás něco bolí. Bojovat. Jít si za svým. Takže řada sportovců, kteří vychytali ten správný čas, kdy skončit, jsou úspěšnými podnikateli.“
I vy se k nim chcete zařadit?
„Klinika nebyla založená s vizí velkého byznysu. Myšlenka byla jiná. Musí si na sebe vydělat, to ano, nesmí být v červených číslech. Ale to hlavní je šířit nějaké poselství. Je nereálné si myslet, že mi to bude vydělávat milion měsíčně. Cíl je jiný než zbohatnout.“
Co vám z vrcholového sportu chybí úplně nejméně?
„Od všeho kousek. I ten stres. Povede se mi to, nebo ne? Stejně jako obavy, jestli bude sněžit, nebo ne. Jestli budou dobré podmínky. Nebo bude pršet? V tu chvíli vás to stresuje. Teď se tomu spíše už usmívám, ale tehdy to člověk bral hrozně vážně. Což je správné. Byly to velké nervy, roly hrálo hrozně moc proměnných. A ne všechny člověk mohl ovlivnit. Nechybí mi ani zmrzlé nohy, modré palce u nohou. Nebo to cestování.“
Když jsme dělali rozhovor ještě v době, kdy jste závodila, říkala jste, že máte nejkrásnější kancelář na světě… Horské výhledy vám nechybí?
„Ráda se sjedu na hory podívat. Na to se těším. Ale i domácí výhledy mám krásné. Koukáme na les, jak se mění během čtyř ročních období. Můžu si to užít. Což během kariéry nešlo, byla jsem pořád někde pryč. Ale na hory se těším, i když jsem zvědavá, jak to dám. Nohy budou docela pálit.“
Asi budete muset trochu slevit ze svých nároků.
(usměje se) „No to tedy asi výrazně.“
Během kariéry jste získala pět velkých světových medailí, nechybí vám tyhle vítězné emoce? Slzy štěstí?
„Všeho jsem si užila dosyta. Takže ne. Život si užívám jinak, můžu plakat pro někoho jiného. A v tom vidím ještě větší smysl.“
Jak jste se vůbec udržovala v kondici?
„Nic moc jsem nedělala. Vědomě jsem si říkala, že si dám minimálně půl roku pauzu. I před těhotenstvím. Vypnula jsem, protože jsem byla sportem opravdu přehlcená. Potom mi pohyb začal chybět, začala jsem tedy být aktivnější. Do toho jsem otěhotněla, takže jsem zase ubrala. Jak rostlo bříško, posunulo se to k pomalejším procházkám s hůlkami. Po porodu je to časově složitější, ale není kam spěchat. Minimálně první půlrok.“
Jaký se v tu dobu nabízí ideální pohyb?
„Chodila jsem na brusle i s kočárkem. Což je fajn, protože jste spolu s miminkem. Postupně člověk zjistí, že potřebuje i jiné aktivity. Stačí deset patnáct minut denně se protáhnout. Protože když nosíte miminko, začnou vás bolet záda, za krkem. Zvlášť teď, když má Emička už osm kilo. Takže se pronese. To znají jistě i další maminky. Stejně nás to dokope k tomu, že nějaký ten cvik musíme udělat. Hlavně si protáhnout záda. Je to i o vlastní disciplíně. O tom, aby si každý srovnal priority.“
Co byste maminkám poradila?
„Co se týče nošení miminka, tak pro ně, stejně jako pro děti je důležité střídat strany. Nenosit je jenom v jedné ruce. A co u mě funguje, to je cvičení s rolí. Existuje více značek, mně vyhovuje TriggerPoint. Když to zjednoduším, víceméně se po ní jenom válíte. Je krátká, dá se na ní dělat cokoliv. Ale výborně uvolní stažené fascie. Je to trochu jako automasáž. Když na to nejste zvyklí, zezačátku to i trochu bolí, ale po chvíli se všechno uvolní, když cvičíte pravidelně. Prokrvíte si záda, nohy, zaktivujete si i svaly. No a potom je důležité, aby maminky po porodu pracovaly s hlubokým stabilizačním systémem. A s pánevním dnem.“
Stačí cvičit doma?
„To ano. Ale je ideální nejdříve zajít za specialistou, aby vám doporučil pár cviků přímo na míru. A hlavně vám je ukázal. Potom už stačí cvičit doma, ale určitě je lepší, aby vám to někdo nejdříve ukázal, než abyste to četli jenom z knížky. A ještě něco bych maminkám poradila.“
Co máte na mysli?
„Aby včas pohlídaly, jak děti chodí. Vývoj nohy je velmi důležitý. Od toho, jak děti chodí, se vyvíjí páteř, klouby, kyčle, kolena. I u nás na klinice pracujeme s těmi nejmenšími. Staráme se o všechny. Od miminek až po seniory. Od vrcholových sportovců až po sportovní analfabety.“
