Začínala s basketem v podobný čas jako Eva Vítečková, Jana Veselá… stala se s nimi i juniorskou mistryní světa. Její kariéra se však následně stala rozmanitým mixem jedné renesanční ženy. „Člověk nemá limity, limitujeme jen sami sebe,“ říká Tereza Brantlová, jež nyní po ukončení aktivní kariéry žije v Londýně, věnuje se trenérství, ale také dělá modelku i filmovou komparsistku. Za sebou už má fotky v londýnském Fashion Weeku nebo si i zahrála ve filmové sérii BBC s Richardem Gerem.
Jak se tedy česká basketbalistka dostane do Anglie, kde basketbal není tak populární?
„Můj první záměr nebyl hrát basketbal. Po tom odchodu z vrcholového basketbalu ve třiceti letech jsem se sem přesunula celkově, protože jsem cítila, že potřebuji variabilitu a více příležitostí. A tím, že jsem byla z Čech už hodně dlouho pryč, ani jsem to příliš jinak necítila, protože jsem byla zvyklá cestovat. Takže jsem se rozhodla, sbalila tašku, koupila jednosměrnou letenku a zkusila tu zapustit kořeny. Dala jsem si měsíc, jestli se to povede, a naštěstí to vyšlo.“
Velmi odvážné…
„Měla jsem štěstí, že jsem tu potkala lidi přes basket. Ten mi po roční pauze chyběl, a tak jsem se mu chtěla opět věnovat, ale zároveň si budovat i jinou kariéru. Anglický basket nikdy nebyl na nejvyšší úrovni, ale věděla jsem, že tu ten skrytý talent je. Takže jsem si řekla, že se přesunu sem, zjistím, jak to tady chodí. A potkala jsem Marka Clarka, který je tu velká basketbalová legenda a stala jsem se členem basketbalové akademie pro mládež, která vychovává hráče na americké univerzity a k profesionálnímu basketbalu.“
Teď už s basketem přijdete do styku jen při komentování?
„Ne, to ne. Čtyři roky jsem tu třeba i hrála nejvyšší ligu. U toho jsem ale měla na plný úvazek práci. Chtěla jsem mladým holkám předávat zkušenosti hráče, který toho dost procestoval a vlastně až teď po Vánocích jsem ze zdravotních důvodů skončila. Rovněž jsem i učila sport na střední škole, což zahrnovalo anatomii, fyziologii, fitness, koučink, vše, co se točí kolem sportu. Tím, že jsem magistr na FTVS, mám status kvalifikovaného učitele. Teď se tedy věnuji osobnímu trenérství a rozvoji kondice obyčejných lidí i sportovců a to v rámci David Lloyd Clubs, což je v Anglii rozšířená síť fitness center. Pohybuji se nyní v Notthing Hillu, nicméně se budu stěhovat do západního Londýna. Je to vysněná destinace, ale také něco stojí, tak se musím ohánět. Ale moc se mi tam líbí, takže jsem moc ráda, že jsem tu příležitost dostala.“
Jaký byl tedy ten přesun z kariéry profesionální basketbalistky do běžného života?
„Byly to krásné časy, hodně mi chybí, protože je to krásný životní styl, ale už jsem věděla, že chci zkusit i něco dalšího. Začít další etapu života a reagovat na možnosti, které život nabízí. FIBA teď má skvělý projekt Time Out, který pomáhá sportovcům vystudovat a připravit je na život po kariéře, ale já měla to štěstí, že jsem vystudovala už během kariéry, i když to nebylo jednoduché. A když jsem se teď přesunula do Anglie, tak mi to studium začalo dávat smysl. Bez toho bych tu měla hrozně těžký život. Proto mohu mladým hráčům jen doporučit, aby mysleli i na studium. Nikdy nevíte, kdy se zraníte a kdy budete muset do normálního života.“
Takže máte pochopení pro holky, co chtějí jít studovat do Ameriky, i kdyby to mělo ohrozit jejich kariéru?
„Mám. Každý se rozhoduje podle svého nejlepšího mínění v ten daný moment. I já mám v životě momenty, ve kterých bych teď udělala jiné rozhodnutí, ale v tu chvíli jsem nevěděla nic lepšího. Mladí hráči a hráčky by měli poslouchat zkušenější, snažit se s nimi zkontaktovat, získat rady, aby měli co nejvíce informací pro správné rozhodování. Jak se pak rozhodnou, je to jen na nich.“
Která basketbalová štace byla pro vás tedy tou nejexotičtější?
„Určitě Rusko. Šla jsem z maďarské ligy do Ruska, kde jsem vydržela sedm měsíců, ale holky z WNBA to vzdaly třeba i po měsíci. Bylo to na Sibiři až nad Mongolskem. Hned na začátku jsme nedostávaly zaplaceno, bylo tam minus 40 stupňů, trénovaly jsme čtyři hodiny ráno a čtyři hodiny večer a mezi tím jsme hodinu a půl přejížděly. Takže jsme za celý den byly doma tak na 45 minut se najíst a na chvíli si odpočinout. Byly tam velké rozdíly mezi chudými a bohatými, viděly jsme třeba i umrzlé psy na ulicích… a stávalo se, že jsme jely na zápas i dva dny vlakem. Byl to drsný a oči otevírající zážitek.“
V Británii jste však proslula i jako modelka. Jakou roli tak hraje modeling ve vašem životě?
„Přišlo to z čistého nebe a ve správný okamžik. Často jsem za basketbal nedostávala zaplaceno, bojovala jsem s agenty s týmy a to člověka trochu otráví. Do toho přišel modeling a já si řekla ´dost´ a rozhodla se do toho jít. Ona je role modelky a profesionálního sportovce hodně podobná. Cestujete, jste vzorem pro mladé… a začala jsem sama sebe vnímat jako ženskou. Že už to není jen o tom být v trenkách zpocená na hřišti, ale že mám i svou ženskou část… Je fajn to objevit a zase jsem začala někam patřit. Teď je to koníček, ale v době, kdy jsem končila s profesionálním basketem, pomohlo mi to si uvědomit, co chci dělat v normálním životě. Modeling nejde dělat věčně, i když jsou různé kategorie, je ale jen pár vyvolených, které se tím zajistí. Beru to tedy s nadhledem. Když je příležitost, tak do toho jdu, a když není, tak to neřeším. Snažím si zkusit co nejvíce věcí, dokud ta možnost je, a pak se budu věnovat jedné kariéře a rodině.“
Je to podobné jako na hřišti? Také musíte mít ostré lokty?
„Určitě. Zkušenost ze života profesionálního sportovce mi v tom hodně pomáhá. Nebojím se prohrát, bojovat a nikdy se nevzdávám. Umím rozeznat, kdy to jde a kdy ne. Takže neplýtvám silami a časem na věci, které nikam nevedou.“
Jak jste se k tomu modelingu tedy dostala? To jste šla do Londýna i kvůli tomu?
„V podstatě jo, protože Londýn je po New Yorku a Paříži největší fashion city. Říkala jsem si, kde jinde si zkusit kariéru modelky. Hodně mě to bavilo, ale když jsem sem přišla, neměla jsem nic domluvené. Začala jsem to tu obcházet a na poslední chvíli mě jedna agentura podepsala. Pomohla mi i česká agentura, která mi to domluvila. Vtipné je, že česká agentura mě poprvé oslovila zrovna v době, kdy jsem byla asi na 14 dní v Anglii kvůli studiu osobního trenérství. Je to takový paradox. Když jsem se pak vydala do Londýna s tím měsícem na to zkusit prorazit, tak jsem neměla prioritu, v jakém se chci uchytit oboru. Teď zpětně si říkám, že to byl odvážný krok, ale kdybych se nechytila, tak bych se vrátila zpět do Česka.“
Pro koho jste dělala modelku?
„Nějaké časopisy, magazíny, měla jsem možnost jít madridský Fashion Week, což je velmi prestižní záležitost. V květnu jsem šla londýnský Fashion Week pro plus size modelky. Tím, že mám tělo sportovkyně, tak se řadím do kategorie s křivkami. Kdyby mi ale pár let zpátky někdo řekl, že půjdu po molu v Madridu a Londýně během Fashion Weeků, tak bych tomu nevěřila. Tehdy jsem si říkala, že já a modeling, to asi těžko, ale to bylo proto, že jsem o tom nic nevěděla. Neznala jsem ty kategorie. I když nemám ráda rozřazování, tak já patřím mezi modelky s křivkami a jsem na to hrdá.“
A co je váš dosud největší úspěch?
„Měla jsem možnost dělat jednu kampaň v Turecku. Jinak je to ten londýnský Fashion Week.“
Jak dlouho tak plánujete modeling dělat?
„Dokud budu mít od agentů nabídky. Dokud mi agent neřekne, že už není důvod, aby mě zastupovali, tak já nemám důvod se odhlašovat. Dělat to jako koníček můžu a k tomu jsem začala dělat i do herectví a chodím do komparzu. Vím, že to zní, že nevím, kam patřím, když dělám tolik různých věcí, ale já prostě zkouším od každého trochu, což mi otevírá oči, potkávám zajímavé lidi a nikdy nevíte, kdy tyto příležitosti využijete.“
Jak snášíte to, že jste dělala kolektivní sport a teď se snažíte prosadit v oborech, které jsou hodně o konkurenčním prostředí a ve kterém se hodně lidí pere o jednu roli?
„Hodně lidí si tohle myslí, ale já naopak cítím, že modelky drží hodně spolu. Alespoň ty, co znám já. Jsou to fajn lidi. V tom špičkovém modelingu asi bude rivalita a nevraživost větší, protože je tam obrovská konkurence. Ale v modelingu, kde se pohybuji já, táhneme všichni za jeden provaz. My se totiž snažíme prosadit myšlenku, že není jeden ideál krásy, aby se lidi měli rádi takoví, jací jsou. To nás stmeluje.“
Stíháte tedy i sledovat basketbalové dění v Česku a ve světě?
„Samozřejmě. I proto, že dělám spolukomentátora pro FIBA a chci být co nejlépe připravená. Během roku sleduji Euroligu, Eurocup, ligy. Snažím se mluvit s hráčkami, trenéry.“
Když jste komentovala na posledním MS, nechyběly vám tam české holky?
„Samozřejmě, že chyběly. Srdce mám pořád v České republice a bylo my líto, že je tam nevidím. Doufám, že teď zas půjde všechno tak, jak má a že zas brzo uvidíme český tým na této úrovni.“
Jaké je to na druhé straně?
„Jak jsem říkala, ten byznys mě hrozně baví, a ať je to modeling, herectví nebo komentování, tak si to užívám. Už jsem si to vyzkoušela v České televizi třeba během mistrovství světa 2010, takže takovou tu nervozitu už jsem měla za sebou. Samozřejmě komentovat v nemateřském jazyce je složitější, ale brala jsem to jako výzvu a tím, že už mě FIBA bookuje na další šampionáty, tak jsou asi spokojení. Ne každý má příležitost tohle dělat.“
A když tedy ještě přejdeme k vaší kariéře herečky a komparzistky?
„Já na to nespěchám, na úspěch se spěchat nedá. Musíte být odhodlaní, mít kuráž a tvrdě pracovat a úspěch přijde časem. O filmovém průmyslu jsem neměla ponětí, tak jsem vzala komparzy, abych se s ním seznámila. Baví mě sledovat, jak všechno funguje, snažím se učit. Uvidíme, co budoucnost přinese a byl to takový plynulý přesun z modelingu. Když jsem v nějaké reklamě, tak jsem taková malá herečka propagující značku na základě instrukcí. Možnost byla, zkusila jsem to, bavilo mě to, tak proč nezkusit další. Člověk nemá limity, jen limitujeme sami sebe, když říkáme, že na tohle nemáme. Já tak nepřemýšlím, prostě to zkusím a maximálně uslyším ne. A to ne mě pak motivuje jít dál a zkusit se zlepšit.“
Kde vás pak lidí mohou vidět?
„Teď naposledy jsem točila s Richardem Gerem, což byl velký zážitek a zatím mé top herecké kariéry. Je to charismatický herec a velká legenda. To, jak se herec chová ke komparzu, o něm hodně vypovídá. Vyjde to teď během ledna, jmenuje se to MotherFatherSon, je to osmidílná série BBC. A drama. Měla bych tam být vidět v záběrech, kdy je on v kancelářích své novinářské společnosti, protože tam hraju novinářku. Byl to velký zážitek být celý den na metr od Richarda Gera, uvolnit mu místo, když si potřeboval sednout… Zase mi to otevřelo část mého vědomí.“
Byl takový gentleman, jak působí ze svých rolí?
„Byl velký gentleman. Je opravdu takový, jak ho známe z filmu Pretty Woman.“
A jaké jsou třeba další vaše role?
„Hrála jsem ve videoklipu bratrance Eda Sheerana Jetra (klip Phobia). To je můj velký kamarád a také velmi pokorný člověk. Není to sice můj styl muziky, ale bylo skvělé zažít to natáčení. Byla velká sranda, sama jsem dělala make up. Můj i tomu zpěvákovi.“
Basketbal vám k herectví též pomáhá?
„Ano, otevírá mi dveře. Poslední čtyři roky mám možnost hrát v londýnské O2 Areně charitativní zápasy pro celebrity, hrajeme pro postižené děti, aby měly možnost účastnit se sportovních aktivit. Tento záměr se mi hodně líbí. Díky tomu se potkávám s lidmi z různých odvětví. Ať už jsou to sportovci, herci, zpěváci, úspěšní byznysmeni… podporujeme se navzájem.“
Jak se vás dotýká nicméně ty neustálé diskuze o možném Brexitu?
„Já jsem velmi spontánní člověk, takže já to vůbec neřeším. Nikdo moc neví, co se bude dít. Teď zas neprošla dohoda… začnu to řešit, až to bude aktuální a řeknou nám, co máme dělat. Já akorát vím, že si budu muset zažádat o status rezidenta a bude to na úrovni papírování, ale vzhledem k tomu, že než se ty papíry vyřídí, tak budu v Anglii žít už pět let, takže mě by se to úplně týkat nemělo. Ale vůbec se tím nestresuji.“
Dá se říci, že v Londýně také žijete v jakési bublině oproti zbytku Anglie podobně jako je to v Česku v Praze, kde také panují jiné názory než ve zbytku republiky?
„Určitě. Londýn je v podstatě země sama o sobě, to město nespí, ceny jsou enormní. Nesmím to srovnávat s cenami jinde. Díky basketu jsem měla možnost procestovat celou Anglii, takže mám trochu ponětí o zemi. Strašně se mi ale líbí i Skotsko, do kterého jsem se zamilovala.“
