Ptá se k věci, v klišé si rozhodně nehoví. A fotbalu evidentně rozumí. David Sobišek v roli reportéra O2TV Sport velmi rychle utržil velmi solidní renomé. Hráči a trenéři vědí, že od něj nedostanou hloupé otázky, tudíž se i ve svých odpovědích snaží vystříhat prázdných frází. Jak se k práci dostal? A jak to funguje, když chcete při Lize mistrů vyzpovídat hvězdné hráče Realu Madrid?
Naplňuje vás ta práce?
„Určitě ano. Od šesti let hraju fotbal, z pražských Hájů jsem se dostal do Slavie, kde jsem hrál do svých devatenácti. Čtyřikrát týdně trénink, o víkendu zápasy, věčně v tahu. Býval jsem hrozně aktivní dítě, rodiče mi dost obětovali. Sport miluju. Profesionální dráha mi nevyšla, ale já jsem moc rád, že jsem u fotbalu mohl zůstat v této podobě. Je skvělé, že se teď potkávám s lidmi, se kterými jsem trávil dětství. Někdy je to i vtipné, třeba v zápase Bohemky se Slavií jsem potřeboval vyzpovídat Martina Dostála, s nímž se znám hromadu let. Upozornil jsem ho, že si před kamerou budeme vykat, ale on, že ne, že mi určitě bude tykat, navíc měl ten den narozeniny. Bylo to uvolněné, velmi příjemné.“
Nakolik vám profesně pomáhá výborná znalost prostředí, z něhož jste vyšel?
„Jednoznačně je to plus. Postřehnete věci, které mnohdy reportér, jenž sport neprovozoval na určité úrovni, nevidí nebo nevycítí. Třeba jednou jsem se dostal do křížku s kolegou, který mi určil otázku na zvoleného respondenta o poločase. Já opáčil, že se ho na to nebudu ptát, protože se dokážu věrně vcítit do jeho kůže a že když, tak jedině až po utkání, kdy opadnou emoce.“
Jak to dopadlo?
„Dobře. Sportovce jsem vyzpovídal tak, jak jsem potřeboval a uznal za vhodné, kolega můj pohled pochopil a dal mi posléze za pravdu. To je myslím právě ten fotbalový cit, který jsem získal na hřišti.“
Jak jste se zabydloval v českém ligovém prostředí?
„Při mých začátcích mě drtivá většina lidí neznala, uviděla úplně nový obličej. Věřím, že postupem času jsem je přesvědčil, že tomu snad trochu rozumím. Pro mě je strašně důležité získávat pozitivní reference z fotbalového prostředí, mít feedback z firmy. Pokud je hodnocení pozitivní, je to nejvyšší ocenění. Něco jiného jsou sociální sítě, tam to kolikrát není tak hezké.“ (usmívá se)
Co byl pro vás zatím největší oříšek?
„Ze začátku asi nervozita, vzpomínám na svůj úplný debut v Jablonci a na první rozhovor, který byl s Petrem Jiráčkem. Špatně se mi spalo před cestou do Jablonce. Ale na místě to ze mě spadlo, paradoxně jsem měl trému až po rozhovoru. Zastávám názor, že nervozita by trochu měla být, nemůžete na to jít jako naprostý suverén, to se vám hodně rychle vymstí. Měl jsem třeba velký respekt před rozhovory v angličtině s Andreou Stramaccionim. Protože na gauči doma je každý chytrý a umí perfektně anglicky. Já o sobě netvrdím, že umím dokonale anglicky, nebo že jsem jako rodilý mluvčí. V práci jsme si řekli, že trenérovi položím tři krátké a výstižné otázky a po všech jeho odpovědích to celé přeložím. Usoudili jsme, že nepůjdeme do složité konverzace, abychom se do toho zbytečně nezamotali. Že u toho nebude přítomen předpřítomný čas, to asi není věc, kterou by divák řešil. On chce taky co nejvíc rozumět. Myslím, že jsme to zvládali dobře, při překládání jsme nezapomínali na nic zásadního. Pro mě by bylo lepší přeložit jednu odpověď po druhé, ale kluby v případě cizinců chtějí radši udělat celý rozhovor, aby respondent mohl odejít a my si pak s tím jednoduše řečeno dělali, co chtěli.“
Co Liga mistrů, to je zase úplně jiný level, že?
„To máte pravdu. Venku jsem pracoval poprvé na AS Řím, po hattricku Edina Džeka se slušelo mít s ním rozhovor. Od UEFA jsme dostali seznam jazyků, kterými lze mluvit. U Edina nebyla čeština, byť víme, že česky umí. Tak jsem se domluvil s tiskovým mluvčím AS, že to zkusíme česky. Ve flash zóně jsem Edina naťuknul, že bychom mohli pěkně česky a uvolněně, ale on se omluvil, že náš jazyk pozapomněl a že by radši angličtinu. Ale taky to šlo. Velkou výzvou pro mě byly rozhovory s borci Realu Toni Kroosem, Garethem Balem nebo Emíliem Butragueněm.“
Byli něčím zvláštní?
„Kroos je velký profík, před Butragueněm smekám klobouk. Jeho přístup po stránce PR byl dokonalý, před rozhovorem prohlásil, že je pro něj čest pobavit se s novinářem z Česka, s tímhle se doma moc často nesetkáte.“
A co Bale, zdá se mi, že tam byl lehký problém, nebo ne?
„Ono je to tak, že v Realu mluví jen čtyři hráči anglicky. V Plzni na zápase proti Realu byli i zástupci jiných zemí, například z Norska, ze Švédska a všichni tedy požadovali hráče, co vládnou angličtinou. Byla podána žádost o Curtoise, jenže ten nechytal. Modrič byl na dopingu, ten nemohl, zbýval Kroos a Gareth Bale. Tihle dva to odnesli nejvíc. A zrovna k mému stanovišti to měl Bale nejdál, já byl na rozhovor poslední. Bylo mi jasné, že už ho ty povinnosti lehce štvou, protože chodí na rozhovory po každém utkání Ligy mistrů. A my čekali hrozně dlouho. Udělal rozhovor pro norskou televizi a šel do kabiny. Chlapík z UEFA ho zastavil s tím, že nemůže, že ještě zbývá O2 TV. Ne, ne, končím! hlásil Bale a odcházel. Nemůžeš, O2 TV je vysílatel Champions League, to nejde, povídá mu officer z UEFA. Začal se vztekat, nadávat, ať jdou všichni někam, že prý anglicky umí v Realu každý, akorát dělají, že ne a on to pořád odnáší. Tak Balea ke mně nakonec dostrkali, ale bylo mi jasné, že atmosféra na rozhovor není ideální. A to ještě na mě ukazoval borec z UEFA dva prsty, jakože jen dvě otázky. Nakonec jsme tedy byli rádi, že jsme z Garetha aspoň něco vymáčkli. A já jsem pyšný, že dokážeme zprostředkovat rozhovory s cizími hráči v takovém počtu. Liga mistrů je vůbec velká škola.“
V čem dál pro novináře?
„Jak je všechno zorganizované na minuty, skoro na vteřiny. Servis je však dokonalý. Když zůstanu u Realu, dorazíte na stadion, od UEFA okamžitě dostanete k ruce chlapíka, který se o vás stará. Real má jistá privilegia. Standardně to chodí tak, že hráči dávají rozhovory cestou ze hřiště do kabiny, snad jedině hráči Realu se mohou nejdřív osprchovat, nemusí na sebe navlékat oblečení s reklamními partnery, přijdou, v čem chtějí. Mají volnější režim.“
Kam až to v branži chcete dotáhnout?
„Na této pozici jsem čtvrtým rokem a na hrbu mám čím dál víc práce. Neříkám, že jsem na vrcholu sil a že to není kam dál posunout. Baví mě být v kontaktu s hráči, s kluby, k nimž jezdíme v týdnu na natáčení. To je pro mě vždycky super, že se potkáme před utkáním a pak o víkendu zhruba víme, co od sebe můžeme čekat. Na této pozici bych do konce života asi nerad zůstával, mám svoje ambice, sny, vize, kam bych se chtěl jednou dostat. Má to pořád čas, zároveň však cítím, že by nebylo špatné udělat další profesní krok. Věřil bych si na to. Na druhou stranu vím, že to může skončit faux pas a já se taky můžu pokorně vrátit zpět. Abych se úplně upřímně vyjádřil, cítím, že bych krom ohlasů z klubů, od LFA nebo od Fortuny, potřeboval někoho nad sebou, kdo by mě učil nebo směroval.“
Bral byste mentora?
„Ano. Někoho relevantního, kdo by mi řekl i něco jiného, než že jsem šašek, jak jsem si přečetl na Facebooku…“ (usmívá se)
Takový Jaromír Bosák by vám soukromě neporadil?
„On je vynikající komentátor, ale nejsem si jistý, zda začínal i na pozici reportéra. Je něco jiného být moderátor a reportér. Nevím, asi tu nikde není super reportér, schopný vzdělávat nás a posouvat dál. Každá branže – reportér, moderátor, komentátor, je o něčem jiném. Kdyby tu byl protřelý reportér z minulosti, byl bych hrozně rád, kdybych mohl využívat jeho rad. A nejen já. My, když to malinko uvolníme, slyšíme, že jsme moc bulvár. A jakmile chceme být odbornější, jsme zase přechytralí.“
Sedí vám výběr fotbalových expertů v O2TV?
„Moc! Jsou vynikající. Honza Rajnoch , Horst Siegl, Petr Švancara , Míra Matušovič je fantastický. Se všemi se krásně spolupracuje, baví mě to a poskytuje právě signály typu, je to dobré, baví tě to, zkus to posunout.“
V naší zemi desítky let mezi veřejností platilo, že televizní sport umí jen Česká televize. Jak jste tu skepsi lidí vnímal, nebo dál vnímáte?
„Asi je to dané naší mentalitou, jsme tu na něco zvyklí, tak proč to měnit. V ČT to nějak dělají, nechci říkat, jestli dobře, špatně, prostě mají vlastní strategii. Mně se vždy líbilo zpracování hokeje, profesionalismus pana Záruby byl na programu znát. U fotbalu na ČT jsem jako divák nebyl úplně spokojený. A jakmile jsem se dozvěděl, že O2TV rozjíždí vlastní sportovní kanál, neváhal jsem a pořídil si její příjem. S firmou jsem tehdy neměl nic společného, jen jsem byl zvědavý, jak to dopadne. Nebyl jsem skeptický, zato zvědavý. Miluju fotbal a byl jsem plný očekávání, jak fotbal v novém podání bude vypadat. Nyní jsem rád, jak to děláme, líbí se mi to. Všichni si myslí, že na tom pracuje obrovské množství lidí a s neomezeným rozpočtem. Tak to není, je nás méně než třeba kluků v České televizi. Spíš nám jde o to ze skromnějších podmínek vytřískat maximum. Co nám dovolí technika a lidská kapacita. Ale jsem spokojený.“
V klubech natáčíte preview před víkendovými zápasy. Dovolí vám většinou vše, co potřebujete, anebo mívají námitky?
„Mám vizi, kterou klubu sdělím, a dohadujeme se. Z osmadevadesáti procent nám vyhoví, za což bych je chtěl pochválit a poděkovat jim. Na druhou stranu, my se ani nesnažíme jít do vyloženě bulvárních věcí, zajímají nás hráči a jejich hra, forma. Jednou je nahoře, podruhé dole, to ke sportu patří. Klub pro to má pochopení. Přijedeme třeba vyzpovídat hráče, který měl loni dvanáct gólů, letos mu to nestřílí, tak jdeme po stopách důvodu. Ale rozhodně ho netiskneme ke zdi se slovy, ať se kouká probrat. Zeptáme se, co se změnilo, jestli si ho protihráči víc všímají, zda třeba nemá slabší podporu od spoluhráčů, zkrátka se pídíme, co je za tím. Někdy nastanou drobné problémy, třeba jsme chtěli natočit o Kangovi, na Spartě nám řekli, že mluví jen francouzsky a do toho odešel Mavuba, který mohl překládat, tudíž komunikace je s ním složitější. V nabídce pak zůstala nějaká dřívější tvorba, zrecyklování. Ale to není ten nejčastější režim.“
Nepanovala zpočátku jistá nedůvěra od klubů směrem k lidem z O2TV?
„Ze začátku možná trochu ano, protože nevěděli, co od nás čekat. Teď, co spolupracujeme dlouho, je to fajn.“
Reportér by měl před kamerou trochu vypadat. Dáváte si i na tomto záležet?
„Snažím se sportovat. Chodím s kolegy novináři každý čtvrtek hrát fotbal, chtěl bych každé pondělí chodit i na hokej. Fitka už jsem se trochu přejedl. Někdy od sedmnácti do dvaadvaceti jsem míval permanentky, cvičil jsem pořád, byl jsem v silové top kondici, ale teď už se mi ze železa zvedá kufr… (usmívá se) Hledal jsem jinou formu, našel jsem si kondičního trenéra Michala Břetenáře, mistra svého oboru, který teď začíná spolupracovat s Karolínou Plíškovou . Myslím, že jí může hodně pomoci a posunout dál… Dělám na kondici, síle, vytrvalosti, na základech boxu. Úpolové sporty mě v posledních letech chytly, MMA tady zaznamenala obrovský boom. Takže chodím bouchat. A pokud je volno, jdu si vyčistit hlavu během, za barákem mám stezku, pětikilometrový okruh, za půl hodinky jsem doma. Času pro sport bych uživil víc, ale práce je práce. Do mých pětadvaceti to šlo samo, fotbal mě fyzicky hodně zatěžoval, ale vinou série zranění to pak nebylo ono, do toho práce, která sebrala dost času. Tři čtvrtě roku jsem stál se zády, dvakrát po půl roce se se svalovým úponem. V hlavě jsem si řekl dost a s fotbalem skončil.“
Karlos Vémola hledá soupeře, co vy na to?
„S ním bych vydržel tři vteřiny. Byl jsem na jeho tréninku, to je zvěřina.“ (směje se)
