Jiní běžci se na ni nejdříve koukali skrz prsty. Doběhne vůbec do cíle? Dnes už by však o herečce a moderátorce Lence Vacvalové pochyboval jen málokdo. Minulý rok uběhla v jedenácti dnech téměř pět set kilometrů, letos se jich chystá zdolat 770 a ještě u toho plánuje točit dokument.
Většina lidí tě zná spíše jako herečku nebo moderátorku, avšak ty jsi také výborná běžkyně. Jak ses k běhání vůbec dostala?
"K běhání jsem se dostala podobně jako každý jiný. Zkrátka jsem dostala pocit, že bych se měla začít více hýbat. Koupila jsem si tedy permanentku do fitka, ale po první návštěvě mě tam už nikdo nikdy neviděl. Hledala jsem proto jiné alternativy a připadlo mi, že běhání by mohlo být fajn."
Jak vzpomínáš na svůj první výběh?
"Byly to udýchané dva kilometry, z kterých jsem polovinu stejně šla. Běhání mě tehdy navíc tragicky nebavilo. Dokopat se k tomu, abych se vůbec oblékla a vyšla ven, pro mě byl doslova nadlidský výkon. V té době jsem, ale byla na přednášce Petra Ludviga (pozn. red. autor bestselleru Konec prokrastinace), který tenkrát použil příklad s běháním. Říkal, že máme postupovat po malých krůčcích. Například první den se jen obléknout do běžeckého a pochválit se za to, že jsme se dokázali vůbec obléct. Druhý den si pak dát o něco vyšší cíl, například nejen se obléknout ale také vyjít ven před dům. Rozhodla jsem se tedy, že si budu dávat menší úkoly, které budu plnit postupně. Říká se, že návyk si člověk vybuduje za tři měsíce, ale to je podle mého názoru hloupost. Mě osobně to trvalo zhruba tři čtvrtě roku. Z toho mě půl roku běhání opravdu nebavilo."
Nedokážu si představit, že mě něco nebaví a přesto to dělám dál. Co pro tebe byla největší motivace?
"Já když se pro něco rozhodnu, tak se toho snažím dosáhnout, ať to stojí, co to stojí. Nicméně můj vztah k běhu se začal postupem času měnit s tím, jak jsem získávala stále lepší kondici. To mě motivovalo také k tomu, přihlásit se na můj první závod na deset kilometrů, a to i přesto, že jsem vždy tvrdila, že nikdy závodit nebudu."
Závod na deset kilometrů pro tebe byl ale úplným začátkem. Dnes totiž už zdoláváš ultramaratony. Po jak dlouhé době, co jsi začala s běháním, sis zkusila svůj první ultramaraton?
"Aktivně běhám zhruba tři roky a teď je to něco přes rok, co jsem začala s ultramaratony. První ultra jsem běžela asi tři týdny po svém prvním maratonu. Byla to Pražská stovka. Sto kilometrů po dvaačtyřiceti byl tenkrát celkem skok."
Nebála ses, že to nezvládneš?
"Bála jsem se hrozně. Vůbec jsem totiž neměla představu, co mě čeká. Ukcal mě tehdy kamarád z běžecké skupiny, s kterou běhávám čtvrtky. Kamarád je zkušený ultraběžec a ujišťoval mě, že se nemusím ničeho ničeho bát, protože tam bude se mnou. Šla jsem tedy do toho. Vtipné bylo, když jsem mu během závodu na padesátém kilometru řekla: to je super, já jsem nikdy víc kilometrů v životě ještě nezaběhla. Skutečně jsem na tom závodě na sto kilometrů poprvé uběhla svých padesát. Předtím byl můj rekord čtyřicet osm."
Jak závod nakonec dopadl?
"Kamarád mi tenkrát tvrdil, že nad padesát kilometrů už je to stejně jenom o hlavě a měl pravdu. Nešlo o fyzičku, ale o to zvládnout závod psychicky, což se mi podařilo. Tehdy jsem Pražskou stovku dokonce nějakým omylem i vyhrála. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, ale byla to obrovská motivace pokračovat."¨
Doktorka říkala, že nikam nepoběžím
Nesetkávala ses před závodem s předsudky? Nevypadáš přeci jen jako typická ultra běžkyně.
"Setkávala. Tehdy na startu mé první stovky někteří dokonce říkali: ta ani do cíle nedoběhne. V podstatě celý rok, který se věnuji ultra, jsem musela v běžecké komunitě obhajovat to, že nejsem jen nějaká moderátorka. To mě však nakoplo začít na sobě makat ještě víc. Pořád se sice najdou takoví, kteří na mě koukají skrz prsty a myslí si, že mám výhody, protože jsem trochu známější než jiní ultra běžci. Pravda je ale taková, že sto kilometrů je to pro mě úplně stejná vzdálenost, jako pro kohokoliv jiného."
Nicméně ty nezůstáváš jen u stokilometrových vzdáleností. Minulý rok jsi zdolala i pět set kilometrů dlouhou trasu, která vedla téměř přes celé Slovensko.
"Ano, běžela jsem z Košic do Bratislavy, což mi trvalo zhruba jedenáct dnů. Musím ale říct, že donutit se každé ráno vstát a běžet okolo padesáti kilometrů bylo velmi náročné. Ten kdo, někdy uběhl maraton, ví, jak na druhý den bolí celé tělo. Já jsem takový maraton běžela každý den a bolest jsem cítila opravdu každé ráno. Tělo si ale na pohyb dokázalo zvyknout a ke konci už to bylo opět spíše jen o hlavě, podobně jako při ultramaratonech."
Nastal během tvé cesty nějaký moment, kdy bys to chtěla vzdát?
"Takovým okamžik nenastal. Díky mé cestě jsem totiž mohla pomoci vybrat peníze na zážitkovou terapii onkologicky nemocných dětí, což byla opravdu velká motivace. Musím ale přiznat, že hned třetí den jsem měla opravdu velkou krizi. Bohužel první dny mé cesty nastala extrémní vedra. Kvůli horku jsem neměla chuť k jídlu a velmi těžko se mi odhadovalo, kolik vody vlastně potřebuju. Třetí den po doběhnutí jsme si pak večer zašli na jídlo do restaurace. Dala jsem si hamburger, zapila ho malým pivem a během chvilky jsem omdlela. Skončila jsem na pohotovosti, kde mi dali infuzi a zjistili, že jsem dehydratovaná a v důsledku toho mám i nedostatek draslíku. Na druhý den po probuzení jsem se ale cítila už dobře, takže jsem se rozhodla pokračovat dál."
Doktoři tě od cesty neodrazovali?
"Samozřejmě. Paní doktorka mi říkala, že už nikam rozhodně nepoběžím. To jsem jí sice odkývala, ale stejně jsem běžela. Musím však říct, že jsem byla už o dost opatrnější. Každých čtyřicet minut jsem si nastavila budík a pokaždé si kousla do banánu nebo do energetické tyčinky. Díky tomu, že jsem se nezapomínala pravidelně občerstvit, jsem pak už ani jedinkrát během mé cesty neměla žádné zdravotní problémy."
Zařadila bys běh Slovenskem mezi své nejtěžší běžecké výzvy?
"Ačkoliv trasa Košice Bratislava nebyla rozhodně jednoduchá, absolvovala jsem minulý rok 470 kilometrů dlouhý běh za polárním kruhem ve Švédsku, což bylo daleko náročnější. Na Slovensku byl totiž člověk přeci jen pořád v civilizaci, ale ve Švédsku už to byla opravdová divočina, kde jste klidně i čtyři dny nespatřili ani živáčka. Přespávalo se v nouzových chatkách, avšak kdybychom například doběhli za tmy a nepodařilo by se nám ji najít, neměli bychom v noci kde spát. Ke konci se navíc velmi ochladilo, napadl sníh a my jsme se chvílemi brodili po pás ve sněhu. Tam už nás spíše než cokoliv jiného hnal kupředu pud sebezáchovy."
Měli jste nějaký manuál, co dělat, pokud by nastal opravdový případ nouze?
"Měli jsme GPS tracker, kterým jsme mohli odeslat nouzové hlášení. Problém byl v tom, že za polárním kruhem je potřeba mít speciální přístroj, jelikož ty naše tam nefungují úplně spolehlivě. Na to jsme ale přišli až třetí den. Měli jsme našemu supportu, který pro nás měl připravené jídlo a další věci, odesílat informace o poloze. Když však lidé z týmu nedostali třetí den žádnou zprávu, bylo jasné, že náš GPS tracker nefunguje úplně tak, jak by měl. Situace, kdy by bylo potřeba zmáčknout SOS tlačítko však naštěstí nenastala. Reálně ale ani nevím, jestli by se nám podařilo pomoc přivolat."
Ty se opravdu nebojíš žádného extrému. Co chystáš na letošní běžeckou sezónu?
"Letos mám v plánu podobnou výzvu jako minulý rok. Chystám se proběhnout trasu hrdinů konce druhé světové války na Slovensku. Tuto trasu prošli bojovníci z Dukly na Děvín, což je dohromady asi 770 kilometrů. Lidé si opět budou moci adoptovat mé kilometry a výtěžek půjde na dobrou věc. Navíc během cesty budeme natáčet dokument zaměřený na ženy, které jsou spojeny s těmito historickými událostmi."
Dělejte to, co vám přináší radost
Jak vypadají tvé tréninky?
"Pokud netrénuji na žádný konktrétní závod, jsou mé tréninky relativně volné. Většinou chodím běhat ráno, a to vzdálenost, na kterou mám zrovna čas a náladu. Zpravidla je to, ale něco okolo dvanácti kilometrů. Jednou týdně pak zařadím o něco delší trasu. Příprava na ultra maraton je naopak celkem drsná. To běhávám denně zhruba dvacet kilometrů a postupně vzdálenosti prodlužuju. Zařazuji také delší objemové tréninky, které jsou dlouhé zhruba čtyřicet kilometrů. Do toho se snažím i posilovat, abych měla pevný střed těla. Ať už ale trénuji jakkoliv tvrdě, vždy nezapomínám myslet na to, že je to jen koníček. V momentě, kdy bych to měla dělat, protože si myslím, že musím, nemělo by to smysl."
Krize, kdy člověk trénuje v podstatě už jen z povinnosti jsou u běžců celkem časté. Máš nějaký recept na to, jak se jim vyhnout?
"Krize jsou podle mého názoru velmi časté u lidí, kteří běhají asfaltky. Člověk se velmi snadno stane závislý na tempu a čase. Proto jsem asfaltky téměř běhat přestala a začala se zaměřovat na trail. Běhání po horách je pro mě největší svoboda, kterou mohu zažít. Je to sice i obrovská dřina, ale stojí to za to. Člověku se otevřou úplně nové obzory a přestává řešit, zda právě teď běží. Lidé se mě často ptají, jakým tempem běhám. Já ale sama nevím. Je to pro mě totiž naprosto nepodstatné. Když se blíží nějaký závod tak zařadím rychlejší úseky, ale jinak si tempo při tréninku vůbec nehlídám, je mi to úplně jedno. Trail je pro mě spíše takový životní styl."
Máš nějakou radu pro ty, kteří se chystají na svůj první ultramaraton?
"Trénujte tak aby, jste si nezničili tělo. Ultra patří do kategorie extrémních sportů a mohu potvrdit, že to skutečně extrém je. Pokud máte pocit, že to zvládnete, tak do toho jděte. Avšak jedna věc je mít strach a druhá je nemít natrénováno. To je velký rozdíl. Já si nemyslím, že každý sport je pro každého. Někdo je například dobrý v běhání pětikilometrových vzdáleností, někomu sedí stovky, někdo zase výborně jezdí na kole. Každý by měl dělat především to, co mu přináší radost."
