Historie dopingu: ropuší kůže i smrt cyklisty. Boj trvá dodnes a nekončí | Superlife.cz | iSport.cz
7.2.2019 • 05:00

Historie dopingu: ropuší kůže i smrt cyklisty. Boj trvá dodnes

Doping je starý jako sport sám, respektive ještě starší: pochází z dob, kdy se o slávu a bohatství nebojovalo na stadionech, ale se zbraní v ruce. Co popíjeli antičtí hrdinové, jaké je tajemství inckých vytrvalců, a na co jezdili (a často i dojeli) slavní cyklisté 20. století?



Koňská dávka na povzbuzení

Původ slova doping není zcela obeznámen, naprosto přesně ale můžeme dohledat první oficiální zápis tohoto výrazu i s definicí. Roku 1889 se objevilo v anglickém výkladovém slovníku, podle něhož označovalo speciální povzbudivou směs pro koně. Tu vyráběli koňští handlíři vyluhováním tabáku a používali tehdy, když potřebovali „oživit“ schvácenou herku a lépe ji prodat.

Kořeny slova můžeme ale hledat ještě dál – v holandském slově „doop“, které označuje silný bylinný odvar s příměsí střelného prachu nebo výtažku z jedovatých rostlin, kterým se v sedmnáctém století posilňovali kolonisté v Novém Amsterdamu (dnešním New Yorku). Jiná teorie pak mluví o africkém kmenu Kafrů, jehož příslušníci pro magických obřadech popíjeli silně povzbudivý nápoj s názvem „dop“.

Vikingské houbičky a doping jako délková míra

Být lepší, úspěšnější, vyhrát v bitvě, porazit nepřítele nebo soupeře, vydobýt si společenské postavení. To byla motivace, kterou měli společnou starodávní válečníci ale i první sportovci, kteří z válečníků vzešli. A protože dost často nešlo jen o uznání, medaili a nějaký ten obolos, ale také doslova „o kejhák“, začali si tito udatní hrdinové lidu brzy dopomáhat ne úplně férovými prostředky.

„Sypali“ už vikingští elitní bojovníci, kteří pili odvar z muchomůrky, nebo z kůže ropuchy. Obojí obsahuje bufotenin, látku, která dokázala až zdesetinásobit momentální fyzičku. Co na tom, že přiváděla Vikingy na pokraj šílenství. Jejich kolegové v Číně žvýkali listy rostliny chvojníku s latinským názvem ephedra vulgaris, obsahující nám už velmi povědomý efedrin.

Ani na americkém kontinentu nezaháleli: staří Inkové měli vybudovanou poměrně úctyhodnou síť silnic. Využívali rychlé vytrvalostí běžce, posly, kteří předávali zprávy jako štafetu. Zpráva tak denně urazila třeba i 400 kilometrů. Drtivá většina těchto běžců „jela“ na listech koky. Byla to tak běžná praxe, že se zde vžila délková míra, odvozená od vzdálenosti, kterou běžec zdolal po požití jedné dávky.

Doping jedině z rukou lékaře

K dokonalosti se na poli sportovního dopingu propracovali staří Řekové. Zakladatelé fenoménu kalokagathia, myšlenky zdravého ducha ve zdravém těle, pořadatelé prvních veřejných sportovních utkání a olympiád, moc dobře věděli, že ve skupině elitních sportovců jsou opravdu malé výkonnostní nuance, a že k vítězství leckdy nestačí fyzička, správně vyladěný jídelníček a také ono pověstné štěstíčko, kterému lze všemožně vypomoct.

Řečtí atleti měli k dispozici trenéry a také odborníky, kteří kombinovali funkce výživových poradců, sportovních lékařů a drogových dealerů. Do jejich portfolia patřilo ladění jídelníčků, které zahrnovaly speciální před- a potréninková jídla, doporučení ohledně „energetických“ nápojů a pečlivý výběr určitých druhů masa pro zlepšení funkce svalů, ale také míchání různých – v té době ještě nezakázaných – koktejlů.

Filostratos ve svých spisech zmiňuje, že kuchaři připravovali sportovcům chléb s analgetickými účinky, který snižoval pocit bolesti a únavy. Historik a filozof Plinius zmiňuje nápoj z přesličky, který popíjeli vytrvalostí běžci, aby déle vydrželi. Gladiátoři si před zápasem zase často dopřávali „něco ostřejšího“ s příměsí bylin, obsahujících látky zvyšující agresivitu.

Z této doby pocházejí také první „antidopingové testy“. Alkohol byl na atletických hrách přísně zakázán a všichni sportovci museli na začátku nebo kdykoli po vyzvání dýchnout na rozhodčího. Pokud vyhodnotil, že „to z nich táhne“, dostali okamžitý distanc.

Vytrvalostní závody pod vlivem

Druhá polovina „experimentálního“ devatenáctého století znamenala pro sport dva milníky: Ve velkém se začaly pořádat nejrůznější závody v nejrůznějších možných (i nemožných) disciplínách a rozvoj vědy a objevy různých látek podpořily kromě množství bláznivých nápadů i rozvoj syntetického dopingu.

Od počátku století byly v Británii velmi oblíbené vytrvalostí disciplíny. Třeba chodecké závody na 500 mil. Podle dobového tisku šel závodník tuto vzdálenost třeba 138 hodin. Do cíle se dostali většinou jen ti, kteří dopovali (užívali např. laudanum), zbytek za bujarého povzbuzování publika odpadl už dávno předtím.

Pak někoho napadlo, že bude divácky mnohem zajímavější pořádat vytrvalostí závody na kole, protože „unavený chodec si sedne nebo se zhroutí k zemi, ale unavený cyklista spadne z kola nebo způsobí havárii, což je přece mnohem větší zábava,“ píše autor Les Woodland v publikaci o historii těchto cyklistických závodů.

Cyklisté měli k dispozici takzvané „soigneurs“ („pečovatele“), kteří jim podávali nitroglycerin pro zlepšení dechu, strychnin pro zlepšení funkce svalů a dýchání a další látky, které sportovcům nezřídka způsobovaly halucinace: Americký šampion Marshall Taylor z jednoto tahového závodu odstoupil z důvodu, „že nemůže v klidu jezdit, když ho po dráze honí chlap s kudlou v ruce“.

Známý je i případ Thomase Hickse, olympijského vítěze v maratonu, z roku 1904, který do cíle doběhl posilněn pěti syrovými žloutky, strychninem, několika panáky brandy, a podkožními injekcemi neznámé látky, které mu aplikoval jeho trenér přímo na trati. Zážitek to musel být opravdu děsivý, protože Hicks se pak už žádného závodu nikdy neúčastnil.

Doping je starý jako sport sám. Pojďme se o něm dozvědět více!Doping je starý jako sport sám. Pojďme se o něm dozvědět více!

Zemřít pro vítězství

Do období přelomu století se datují i první diskuse o škodlivosti dopingu. Ten se stal patrně osudným britskému cyklistovi Arthuru Lintonovi, který za záhadných okolností zemřel během závodu Paříž–Bordeaux roku 1899. Původně diagnostikovaný břišní tyfus byl zpochybněn existencí záhadné hnědé lahvičky Lintonova trenéra, vůči níž po cyklistově smrti vyslovili jeho týmoví kolegové určitě pochybnosti. Údajně obsahovala látku trimethyl.

Ve dvacátých létech se doping hojně rozšířil i mezi boxery. Roku 1928 uděluje Mezinárodní atletická federace historicky první sankce za doping. Plošné testy se ale ještě nedělají a navíc na sklonku padesátých let dochází k „přelomovému“ objevu – lékař amerických vzpěračů John Ziegler, známý také pod „gangsterským“ jménem Montana Jack poprvé separuje anabolický steroid methandrostenolon. Inspiroval se vyprávěním sovětského kolegy, který provalil tajemství vzpěračů, závodících pod rudou hvězdou – užívali dávky testosteronu. V té době mělo mnoho vítězství nepříjemnou pachuť. A bohužel nejen vítězství.

Na olympiádě v Římě v roce 1960 umírá při závodu na 100 kilometrů dánský cyklista Knud Enemark Jensen. Při pitvě jsou v jeho krvi nalezeny stopy „všeho možného“ (jak referoval dobový tisk), včetně amfetaminů, tehdy poměrně populární syntetické drogy. Jeho smrt strhla lavinu diskusí a pozornosti, která vyústila v založení lékařské komise při Mezinárodním olympijském výboru, ale třeba také rozšíření amfetaminů mezi tehdejší mládež, která rychle odhalila tajemství, jak vydržet na večírku nejen do rána, ale třeba i do dalšího rána.

Počátek nekončícího boje proti dopingu

První dopingové testy spustila FIFA a Mezinárodní cyklistická unie v roce 1966, na olympiádě se doping poprvé kontroloval v Grenoblu 1968. Od úmyslu dopovat tento krok ale mnohé sportovce, trenéry a v neposlední řadě vlády neodradil. Nechvalně proslulé byly „úspěchy“ týmů Sovětského svazu a Německé demokratické repliky. Pokud je chtěli sportovci z jiných zemí dohnat a předehnat, často neměli moc na výběr.

A tak se pravidla testů přiostřovala a přiostřují se dodnes. S geometrickou přesností se ale zdokonaluje i výzkum v oblasti dopingu: přestalo se na něj umírat a stal se sofistikovanějším. Testy ho odhalí často jen, když někomu se zakázanou látkou „ujede ruka“, nebo když někdo takzvaně promluví. Podle studie zpracované Světovou antidopingovou agenturou v roce 2011 užívalo 44 % účastníků světových šampionátů v průběhu své kariéry zakázané látky. Pouze půl procenta z nich bylo „přistiženo při činu. Otázkou tak zůstává, zda bude sport někdy vůbec od dopingu očištěn.

Témata:  superlifedopingcyklistikahistoriepříběhy
Další články autora
 

Superlife

Běh Kolo Testy Inspirace Akce Superlife Columbia běžecké závody

Superlife.cz je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem Superlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. K webu patří trackovací aplikace Superlife pro nadšené sportovce. Přijmi výzvu!

Superlife.cz je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem Superlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. K webu patří též trackovací aplikace Superlife pro všechny nadšené sportovce. Přijmi výzvu!

Články odjinud