Sport dětí. Téma, které řeší většina rodičů. Jaký sport zvolit? V kolika letech? Na co se zaměřit, aby to bylo ku prospěchu vývoje? O tom všem bude pravidelný blog Superlife, jímž vás provede odborník z nejpovolanějších – Jakub Makalouš, zakladatel festivalu Sporťáček, na který se jen letos přišlo podívat přes 25 tisíc lidí. Téma prvního dílu je jasné. Podle jakých kritérií vybrat dítěti sport?
Řekni mi, jaký děláš sport. To by měla být jedna ze základních otázek při vzájemném představování. To, jaké aktivitě se věnujeme, totiž dost významně určuje, kým jsme. A u dětí tohle platí ještě zásadněji.
I proto jsme před pěti lety přišli se Sporťáčkem, festivalem, který pomáhá rodičům i samotným dětem zorientovat se v rostoucí nabídce sportů tak, aby zvolili pro sebe ten nejvhodnější. A proto se tu s vámi rád v rámci projektu Superlife budu pravidelně dělit o poznatky nasbírané při pořádání těchto akcí, které ročně přivádějí k pohybu tisíce školáků.
| Jakub Makalouš |
| Bývalý hokejista, jehož cílem je rozpohybovat malé i velké Čechy. Kariéra ho zavedla do Austrálie, kde načerpal životní inspiraci. Do Česka poté přinesl koncept Bootcamps, kondiční přípravu veřejnosti pomocí poctivých, především venkovních tréninků. Založil školu in-line bruslení a především v roce 2011 festival Sporťáček, největší náborovou sportovní akci v republice, která zásadně pomáhá rodičům s výběrem sportu a klubům s přísunem dětí. |
Nás ve Sporťáčku ovšem zajímají sportovci, které vy budete možná znát za nějakých deset, patnáct let. Jestli vůbec. Přitom už teď jsou v nejdůležitější fázi své kariéry - u výběru cesty, po níž budou směřovat. Zvolit ten správný sport není vůbec snadné, zvlášť když tradičním a dobře známým disciplínám jako je fotbal, hokej, basket či atletika roste rok od roku konkurence.
Rozhodně nenechte výběr sportu pro své dítě náhodě, raději se nad ním aspoň trochu zamyslete. Vždyť tahle volba může být v životě vašeho potomka tou vůbec nejdůležitější. Proč nechat klíčové směřování jeho vývoje na někom, kdo přijde do školní třídy dřív než ostatní a nabídne zrovna třeba volejbal (nic proti němu). Jenže když dáme dceru na volejbal a ona nevyroste, nebude ji bavit a za pět let s ním pravděpodobně skončí…
Sám si uvědomuju, čím jsem si v tomhle ohledu prošel. Od mala jsem hrál hokej. Se Slavií jsme byli třikrát mistry republiky a já měl pocit, že nic jiného na světě neexistuje. Všichni doma mě v hokeji podporovali a „žrali ho“. Já si přišel ohromně důležitě, když někdo řekl, že jsem hokejista a že hraju za Slávii.
Přitom jsem si neuvědomoval, jak úzkou skupinku lidí tohle zajímá. Až když jsem jako dospělý s kariérou skončil, zjistil jsem, že existují další věci. Knížky, divadla, festivaly, výlety, ale hlavně další možnosti, jak se hýbat. Stoupnul jsem si na kolečkové brusle, a poznal, že mě to baví. Začal jsem jezdit na kole.
A taky mám dneska dojem, že jsem mohl být dobrý automobilový závodník. Jenže se nejde vrátit a vyzkoušet si to ve věku, kdy jsem začínal… Proto sport vyberte tak, aby až vaše dítě dospěje, mohlo si říct: „Jo, byla to moje volba.“
Jak tedy vybrat? Důležité je, když se podíváte, kdo sport, na který chcete své dítě dát, reprezentuje jako dospělý. Co se v něm pohybuje za lidi. Mezi nimi totiž budou vaše děti vyrůstat, vedle rodiny a školy je tohle prostředí bude vychovávat. A jistě si všichni uvědomujeme, že třeba veslař nebo karatista jsou vychovávaní jinak než fotbalista. Ne líp, nebo hůř, ale jinak…
Další, co je třeba zohlednit, je skutečnost, jak daný sport dítěti poznamená zdraví. Řekněme si to otevřeně - dělá to každá disciplína, pokud se jí někdo věnuje vrcholově. Ale myslím, že to za to stejně stojí.
Kdyby člověk nedělal nic, zničí si zdraví stejně, jen úplně jiným způsobem. OK, takhle si občas zlomíte prst, budou vás bolet záda, ale tohle zážitky s kamarády ze sportu bohatě vykoupí.
Zamyslet se je třeba i nad tím, jaké si děti ve sportu udělají vazby do života, jaké poznají kamarády. Sporty se v základu dělí na individuální a týmové, rozdíl je každému jasný a podle mě je hlavně důležité, aby si dítě formovalo osobnost v kolektivu. Sociální aspekt sportování je ohromný a dá člověku do života neocenitelné základy.
Sport nastaví člověku hodnoty, naučí ho způsoby, jak si jít za svým, jak se prosadit. Všichni víme, že úspěch je v naší společnosti založený na různých propojeních mezi kontakty, často jsou i bývalí sportovci ve vedoucích pozicích podniků. To proto, že jsou soutěživí a mají tendence se prosadit.
Hlavně se jako rodiče nesnažme skrze své děti naplňovat vlastní ambice. Bude fajn, když to někam dotáhnou, ale když ne, stejně má smysl, že se sportu věnovaly.
Vychovávat někoho přímo k vrcholovému sportu nejde. Aby dosáhl na top level, k tomu se musí sejít tisíc faktorů najednou. Od genetiky přes obyčejnou náhodu. V důležité chvíli může někdo onemocnět, chybí peníze na důležité vybavení a tak dále… Do hry vstupuje tolik aspektů, že nemá cenu na cokoliv spoléhat. Hlavní je na dítě netlačit, nedržet ho pod krkem a nic neočekávat. Berte všechno s nadhledem, pak můžou mít radost všichni. Když ale budou rodiče na něco tlačit, můžou být jen zklamaní.
