V přírodě. Bez mobilu, bez počítače. Ideálně s příkladem v podobě rodičů. Další blog Superlife o sportování dětí podle Jakuba Makalouše, zakladatele festivalu Sporťáček, popisuje, co způsobí obyčejný pohyb venku nebo sport s kamarády.
Všichni to víme. Děti by měly lítat venku, sčítat modřiny a být rozlámané z obyčejných her, ne z bohapustého vysedávání u počítače u těch počítačových. Naštěstí mám pocit, že tahle vyloženě tupá fáze výchovy se u nás postupně začíná narovnávat správným směrem. Že jsme pochopili, že děti se musí hýbat, aby se správně vyvíjely…
Dá se předpokládat, že jak lidi začali běhat a obecně se věnovat pohybu, tak k tomu samému vedou i své potomky. Vybavuju si, jak ještě před řadou let na pražské Ladronce nebyla k vidění ani noha a dneska se tam prohání spousty bruslařů, běžců nebo tenistů. Je to jedině dobře. Jen ať to děti vidí a chovají se podobně, přestože posadit se ke stolu je daleko snazší a díky přirozené lenosti i lákavější.
Jistě, z nějakého buřtíka může vyrůst skvělý IT specialista. Ale zaměstnávat ho nakonec bude bývalý veslař…
Kdo se jen připne k monitoru, přestává žít. O endorfinu, hormonu štěstí, který se - zjednodušeně řečeno – uvolňuje sportováním (a taky spořádáním tabulky čokolády, ale to nikde neříkejte), jste asi už slyšeli. Ten, kdo je celé dny připnutý k monitoru, ten pravý pocit radosti nepozná. Přestává žít, existuje jen ve virtuálním světě, na který není naše tělo stavěné. To potřebuje pohyb.
Nemusí se jednat vždycky hned o organizovaný trénink fotbalu nebo hokeje, já třeba vzpomínám, jak jsme hrávali na slepou bábu u rozestavěné stanice metra na Skalce. Rozrazil jsem si tam obočí a přivedli mě domů celého od krve. Ale i o tom přece dětství má být. O poznávání světa okolo sebe, byť to někdy bolí.
Jsem spokojený s tím, jak jsem své dětské roky prožil. Bez mobilu, počítače… I když jsou to užitečné věci, neustále na nich na vás něco vyskakuje a lidé na to reagují, lelkují, nepracují efektivně. Stávají se otroky technologií. Když na tenhle způsob mrhání časem připíchnete malé dítě, stane se přirozenou součástí jeho života a už se z toho nevymotá.
Znáte ten dojem, kdy se vám nechce z pohodlí, vy se ale nakonec přemůžete, zasportujete si a jste pak ze sebe nadšení? O tom to je, to je třeba dostat i do dětí. Na tomhle principu fungují i bootcampy. Jsou o tom, že se lidi ráno přemůžou a vstanou, v partě si pak zamakají a najednou je jim fajn a mají celý den před sebou.
Četli byste dál? Nic nebude, jděte ven. Já už na to psaní taky kašlu a jdu se radši projet na kole…
