Extrémní překážkový závod ARMY RUN ukončil v sobotu letošní sezonu závodem na pražském Vítkově. A o žádnou lehkou městskou verzi se rozhodně nejednalo. Na vlastní kůži to okusila i redaktorka iSport.cz Tereza Janovská, která desetikilometrovou trasu zvládla uběhnout za dvě hodiny a padesát tři minut.
Závod pod hlavičkou armády na závěr sezony nabídl středně těžkou verzi s názvem NATO. Ta měřila 10,3 kilometru, během kterých museli závodníci zdolat 46 překážek. A přestože se spousta běžců obávala, že se v městském prostředí nenajde vhodná trasa pro náročný terénní běh, organizátoři dokázali, že to rozhodně jde. Pro svůj letošní poslední ARMY RUN zvolili start na TJ Spoje a běželo se na Vítkov, převážně lesem.
Překážky oddechové nebyly. Jelikož skoro celý týden pršelo, byla trasa zabahněná a při zdolávání různých kopců tak bylo o adrenalin postaráno. Během běhu však nešlo pouze o fyzicky náročné překážky, procvičovala se i psychická odolnost a paměť. Na cestě byl například memory test, kde každý běžec dostal podle svého startovního čísla vojenskou hodnost a post. Během běhu se vás na to potom dvakrát zeptali, kdo si to pamatoval, mohl běžet dál, kdo se spletl nebo zapomněl, musel udělat třicet trestných angličáků. Já si svého rotmistra odstřelovače naštěstí zapamatovala.
Jednou z psychicky náročnějších, ale o to zábavnějších překážek, bylo proběhnutí mezi těžkooděnci s obuškem a policejním štítem v ruce, kteří na vás už zdáli křičeli a hecovali. Sice jste v té chvíli absolutně netušili, zda dostanete obuškem do zad, o to to ale bylo nakonec zábavnější.
Jelikož se na závodě startovalo po 15 minutách a v každé vlně bylo zhruba 70 účastníků, musím říct, že jsem na téměř žádné překážce frontu neviděla. Dlouho se čekalo akorát na těch časově náročnějších, třeba na jedné z lanových sítí. Jeden z vojáků ale chápal, že někteří běží na čas, a tak jste mohli místo čekání udělat rovnou trestných 30 angličáků a běžet dál. Já jsem se rozhodla zůstat, chtěla jsem překážku vyzkoušet a rozhodně nezklamala.
Přestože je trasa sama o sobě dost náročná a každý se chce v cíli pochlubit dobře zaběhnutým časem, nazvala bych ARMY RUN závodem gentlemanů. Na většině těžkých překážek je totiž možné si pomáhat. Ať už vyzvednout na příliš vysoké stěny, nebo podržet lanovou síť aby se tolik nehoupala, či aspoň chytat rozběhnuté závodníky pod kopcem. Během trasy mi pomohlo strašně moc závodníků, jeden z nich dokonce hned na několika překážkách a bez jeho pomoci bych musela dělat mnohem víc angličáků.
Trestných angličáků jsem dělala nakonec 150. Nejvíc mě mrzí, že jsem netrefila prakem cíl, jedna z těch lehčích překážek ale potrápila spoustu závodníků. Jedinou téměř nepřekonatelnou byly step stones. Jednalo se o úzké dřevěné kolíky zapíchané v zemi, po kterých se mělo přejít. Hned na druhém mi uklouzla noha od bahna, při zdolávání angličáků jsem se dívala na ostatní závodníky a nepamatuji se, že by to za tu dobu někdo zvládl přejít až na druhý konec.
To nejtěžší (a zároveň nejšpinavější) přišlo až v samotném závěru závodu. Běžci měli v nohou už deset kilometrů terénní trasy plné kopců, schodů a překážek, únava se pomalu dostavovala. Nejdřív jste museli podplazit dlouhý ostnatý drát, který byl u země celkem nízko. Pokud jste se ale plazili správně a nezvedali hlavu nebo zadek, šlo to úplně v pohodě. Bohužel tam však byly jen dvě trasy a přede mnou byl pomalejší závodník, který se každou chvíli do ostnatého drátu zamotal. Celý náš pruh tak neskutečně zpomalil, navíc ležet takovou dobu ve studeném blátě není úplně to nejpříjemnější.
Po zdolání ostnatého drátu (přestože jsem se všeho všudy zachytila tak dvakrát, mám na zádech pěknou vzpomínku) nás čekalo nasazení ochranných brýlí a proběhnutí trasou, kde na vás stříleli paintballovou pistolí. Ani podruhé mě letos nikdo nezasáhl. Naštěstí. Zbývalo podplazit dvě klády s pneumatikami, což nebylo zrovna nejjednodušší, překonat kladinu na řetězech (pro mě další angličáky, se stabilitou na tom zřejmě moc dobře nebudu) a překonat vysokou překážku z klád. Na první pohled nepřekonatelná překážka však šla v pohodě. Nejdříve jsem se na ní zkusila dostat sama, neměla jsem se však kde chytit, a tak mi dva běžci pomohli dostat se na místo, kde se uchytit dalo.
Za ní ovšem byla nejhorší a nejtěžší překážka celého závodu. Jednalo se o plachty napuštěné vodou, pod kterými jste měli proplazit na druhou stranu. V cestě vám stály dva, oba napuštěné naplno, takže vážily snad sedmdesát kilogramů. Jelikož sama vážím o deset méně, s pytlem plným vody jsem ani nehnula. Díky menší postavě jsem se s vypětím sil dostala až do poloviny, kde jsem začala trochu panikařit, že se nedostanu tam ani zpátky. Naštěstí v polovině druhého vaku přišlo vysvobození od jednoho z dobrovolníků, který mě chytil za ruku a pomohl vytáhnout ven.
Přede mnou byly poslední tři překážky. Bahnité kopce a jámy plné vody. Nejdřív do studené vody, potom se nějak vyškrábat na kopec z bahna, zpátky do vody, zase na kopec, a tak dál. Jelikož jsem na té překážce byla sama, musela jsem si sama také poradit. Pomohlo mi ale hecování od jednoho z vojáků, který na mě celou dobu řval, že mám dobré tempo a ať nepolevuji.
Zbývalo podplazit poslední úzký tunel, udělat tři shyby a s pusou plnou bahna, přesto s úsměvem na rtech, převzít medaili a vodu s hořčíkem. Výsledný čas jsem měla 2 hodiny a 53 minut, mezi všemi závodníky jsem skončila v polovině, z 250 žen jsem byla 96.
Za sebou mám už pětikilometrový ARMY RUN na Ještědu, který se běžel v srpnu a stále zůstává, že přestože byl o polovinu kratší, byl také mnohem náročnější, než ten pražský. Tam tu náročnost ovšem výrazně zvýšila sjezdovka, která se musela vyšlápnout nahoru. Přesto nebyl pražský závod o mnoho jednodušší. Důkazem budiž naražená žebra z jedné překážky, namožené nohy i ruce a modřiny snad po celém těle. Ale za ten pocit v cíli to rozhodně stojí.
Jediná výtka pořadatelům přišla za úschovnu věcí. Jelikož se nedalo poblíž závodu parkovat, svůj batoh si do úschovny dala většina závodníků a při vyzvedávání tak nastal zmatek. Naopak velkou chválu pak zasloužily sprchy s teplou vodou, která na podobných závodech nebývá zrovna zvykem.
Letos mě ještě čeká Predator Run Race, který se koná 29. října v Praze, z ARMY RUN mi už zbývá zaběhnout jen tu nejtěžší verzi ARMY na 15+ kilometru, ale na tu si ještě pár měsíců raději natrénuji.
