Sílu má jako chlap, svaly má pevné a tělo pořádně potetované. Přesto si Pavla Kladivová, několikanásobná mistryně republiky v silovém trojboji, vzpírání či zdvihání kamene, zachovává roztomilou vizáž ženy a nikdo ji neřekne jinak, než kulíšek. "Svaly, které mám, jsou pro mě jen vedlejší produkt, rozhodně to nebylo cílem, když jsem s cvičením kdysi začala," vypráví o své sportovní cestě dvaatřicetiletá rodačka z Kladna.
Posadila se ve svém čerstvě otevřeném fitness centru v pražských Jinonicích a s energickým úsměvem sdělila kolegovi, že právě dostala "přes držku". Tvářila se ale maximálně spokojeně. Tvrdé souboje a zvedání činek jsou pro ni denním chlebem. Rutinou. Zábavou a odpočinkem.
Vidím, že jste se právě vrátila z tréninku MMA, ale přesto zariskuji a odstartuji netradičním dotazem. Jaká je vaše aktuální váha?
(smích) „Tak to je velký hardcore. Otvírala jsem teď posilovnu a zhruba 5 týdnů jsem nestíhala pořádně cvičit a mé tělo na to není zvyklé. Takže reakce byla prudký nárůst hmotnosti. Teď mám 68 kilogramů.“
Dobře, teď to už bez rizika vezmu od začátku. Jste několikanásobná mistryně republiky v silovém trojboji, ve vzpírání a ve zdvihání kamene. Jak se žena vlastně dostane k silovým sportům?
„Rozhodně jsem k nim netíhla od mládí. Jako dítě jsem začínala baletem a gymnastikou, pak jsem na sportovním gymnáziu začala dělat atletiku, a tu jsem zbožňovala. Sportem jsem prostě žila odmalička. I když jsem si samozřejmě prošla klasickým stádiem, kdy jsem si myslela, že budu veterinář, nebo vojenský lékař.“
Co všechno takový silový trojboj obnáší?
„To jsou dřepy, benchpress a mrtvý tah.“
Mrtvý tah je jedna z vašich specialit, zdvihla jste na něj 210 kilogramů. Popište nám přípravu na takový závod?
„Začala jsem to zkoušet v zimě 2005, v únoru jsem odjela na první závody a v květnu už na mistrovství Evropy, kde jsem byla druhá. No a v září přišlo vítězství na mistrovství světa. Povedlo se to, i když dost rychlou a nestandardní cestou. Měla jsem už předtím dobrý základ, ale jsem silná od přírody. Když jsem poprvé zkoušela mrtvý tah, zvedla jsem 160 kilogramů.“
Jak často je třeba trénovat?
„Na silový trojboj se nemůže trénovat hodně, čtyři tréninky týdně jsou dost. Což je opak vzpírání, kde je třeba trénovat i třikrát denně.“
Vaše regenerace potom vypadala jak?
„Když jsem se na podobné závody připravovala, tak jsem zároveň studovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a chodila ještě do práce. Takže jsem vlastně jen trénovala, ale zvládlo se to.“
Pro každého profesionálního sportovce je velmi důležitá strava. Řídíte se tím také?
„Ano, hlídám si ji celý život. Jídlo je strašně důležité a dělá značnou část výkonu. Jediná moje stravovací neřest je kafe, těch jsem denně schopná vypít klidně šest nebo sedm. Po tréninku mě to vždycky příjemně nahodí.“
Ve výčtu úspěchů mě zaujala disciplína zvedání kamene. Můžete přiblížit, co přesně to obnáší?
„To vyběhnete na stupínek a zdviháte závaží, které je zpevněné a jezdí jen nahoru a dolů. Teď už to moc nesleduji, ale vím, že jsem měla světový rekord. Tehdy jsem zdvihla 200 kilogramů do výšky tuším 68 centimetrů. A tomu mimo jiné předcházelo to, že jsem musela vytáhnout 180 kilogramů do jednoho metru.“
VIDEO: Takhle vypadá disciplína zdvihání kamene
Veškeré vaše disciplíny vypadají dost náročně, kolikrát se stalo, že tělo nevydrželo a došlo k úrazu?
„Pár takových situací bylo. Měla jsem vyhozené koleno a v něm přes 200 injekcí, operované rameno, vykloubenou klíční kost, prasklou ploténku, tři zlomené obratle, zlámané prsty na nohou, krk… Mám na těle pár věcí, které už mi úplně nefungují, ale ty úrazy byly většinou z úplných nesmyslů.“
Zlomený krk?
„Ano, to se stalo při tréninku a byl to úplný nesmysl. Dala jsem při MMA hlavu kam jsem neměla a bylo. Bohužel jsem měla ruplou ploténku, přitom na rezonanci to vypadalo tak, že je jenom jedna vpáčená dovnitř. I když hodně a tlačila na míchu. A další tři posunuté. Ale pak se ukázala prasklina.“
Nesmíte moc poslouchat doktory
Takže nastala omezení.
„Správně, stalo se to v únoru a na operaci jsem byla v květnu. Ale žádná velká pauza nebyla, pamatuji si, že v úterý mě pustili z nemocnice a jela jsem rovnou do fitka. A s osmi novými šrouby v těle jsem sedla na rotoped. To bylo jediné, co jsem směla. Na operaci mi nakonec vzali dvě ploténky a prý to bylo ještě horší, než se původně zdálo. Měla jsem štěstí, že tělo držely svaly.“
Jak dlouho po takovém zranění trvá, než se člověk znovu postaví do ringu a oklame pud sebezáchovy?
„Ono to popravdě ze začátku hodně bolelo. Navíc mi při operaci přeřezali svaly na krku a hlava mi nedržela. Což je vtipný, protože když jsem si lehla například v posteli na záda, mohla jsem se natočit jen do určitého úhlu a pak mi hlava spadla. Ale zranění - to je hlavně psychika. Když s tím dobře pracujete, posune vás to dál. A nesmíte moc poslouchat doktory.“ (smích).
Není přece jen riziko po takových zážitcích u lékaře stále dělat tak fyzicky náročné sporty?
„Risk byl to, že už jsem měla na jaře termín té operace a stejně jsem odjela na měsíc trénovat MMA do Thajska. Tam jsem samozřejmě měla zakázáno spárovat, ale stejně jsem byla na místě a trénovala. Pro jistotu jsem sebou měla všechny lékařské dokumenty, kdyby se náhodou něco pokazilo, tak abych mohla přinejhorším na operaci tam.“
Nicméně je to slušný výčet. Nepřišel na vás někdy ten moment, kdy jste si řekla, že je se sportem konec?
(důrazně) „Nikdy! Kvůli zranění nikdy. I každé zranění člověka sune někam dál, samozřejmě musí mít sport rád. A všichni sportovci jsou navíc trochu magoři. A pak se dějou i věci mimo sport.“
Jako například?
„Například když jsem v červenci poprvé po operaci sedla do auta, tak mě na dálnici zezadu nabouralo auto. Moje auto bylo na odpis, ale já jsem byla v pohodě. Všechno držely ty svaly, kdyby nebyly, jsem mrtvá, nebo minimálně ochrnutá. Takhle jsem si jen narazila palec. A rozbila iPod.“
Zmínila jste, že jste se v mládí věnovala atletice, teď máte tělo samý sval. Byl někdo, ke komu jste vždy vzhlížela?
„Hmm… Lidi mě zaujmou spíš charakterem. Motivují mě takoví, kteří cvičí, i když mají potíže, nebo nemají ty správné předpoklady a vydřou si to. Když se podívám na profizápasnice v MMA, tak ty mi třeba sympatické vůbec nejsou. Člověk se na ně koukne, vidí, jak cedí tu zlost přes zuby, a to se mi vůbec nelíbí. Ale když si vzpomenu na atletiku, tam jsem fandila třeba Cathy Freemanové nebo Marion Jonesové.“
Odmalička je tedy vaši vášní sport, ale co když se úbor odloží a dojde na trávení volného času?
„Já volný čas nemám. Hlavu si čístím sportem a když ho mám plné zuby, tak se pustím do jiného sportu. Třeba sledovat televizi mě vůbec nebaví, když už, pustím si nějaký film. Nemám ráda prázdno, jsem ten typ, co je pořád aktivní a pak během vteřiny úplně odpadne. A popravdě mi to vyhovuje. Když se náhodou stane, že nemám co dělat, tak zjistím, že jsem z toho jen nervózní a hlava pak vymýšlí hlouposti.“
A co když dojde na dívčí činnosti, zajímají vás například boty, kabelky, nebo malí roztomilí psíci?
(smích) „Moje kabelka je takový obří batoh. Ale doma mám někde i boty s podpatkem, určitě jsem je za poslední rok aspoň jednou na sobě měla. Ráda nosím sukně, protože jsou pohodlné a také se ráda hezky oblékám. Cítím se v tom dobře. Ale jak říkám, pohodlnost je na prvním místě, řídit třeba auto ve vysokých botách si neumím představit. Jinak jsem pořád ženská a chci se tak i cítit. Make-up ale používám minimálně, tím, jak pořád chodím do sparingu, tak bych vypadala jako panda.“
Vaše příjmení se krásně hodí k silovým sportům, které provozujete. Nemáte podle něj i nějakou přezdívku?
„To ne, říkají mi odmalička kulíšek. Jménem si mi vlastně vůbec neříká, i brácha mě rovnou představuje přezdívkou.“
Na závěr otázka na soukromí. Vaše postava budí respekt, jak na vás reagují muži?
„Chlapi se mě nebojí a lidi ze sportovního odvětví mě respektují. A ti, kdo mě znají, ví, že jsem v pohodě. Co se týče vztahů je to těžké a hodně specifické. Málokterý chlap dokáže kousnout, že má doma schopnou a silnou ženskou. Když jsem byla mladší, tak mě to hodně trápilo, ale už jsem se s tím naučila žít. Svaly, které mám, jsou pro mě jen vedlejší produkt, rozhodně to nebylo cílem. Těžko jsem se s tím smiřovala, protože jsem se styděla za to, jak vypadám. A to všechno se zlomilo zhruba před čtyřmi lety. V dnešní době se spíš tolerují ženy, které jsou silnější než ty, které mají svaly.“
