Seděl na zahrádce před Nadací Jedličkova ústavu na pražském Vyšehradě, kde nyní pracuje, mhouřil oči před ostrým sluncem. Na tváři úsměv, v ruce cigareta, ze které občas zamyšleně potáhl. Možná spíš slastně, prostě jarní pohodička. A pohoda a pozitivní rozpoložení Jana Mazocha, bývalého českého reprezentanta ve skoku na lyžích, neopustila ani v následující hodině. A to jsme v rámci rozhovoru pro Superlife řešili těžký pád, který mu ukončil nejen kariéru, ale málem i život, rozvod a mytí podlah ve skladu na elektrosoučástky.
Na Youtube je videí Mazochova pádu z roku 2007 z polského Zakopaného spousta, každé má vysoko přes 100 tisíc zhlédnutí. Rozjezd, pak ve vzduchu díky silnému poryvu větru ztráta stability a brutální dopad na zmrzlý sníh. K bezvládnému tělu se sbíhají záchranáři. "Dýchá, nedýchá? Žije vůbec?" Myšlenky měli diváci přímo u můstku i u televizí různé.
Mazoch naštěstí přežil. Tehdy 22letý závodník utrpěl vážný otřes mozku, byl několik dní v umělém spánku. A z pádu, který ho proslavil, si nic nepamatuje. "Je to trošku smutné, skákal jsem od svých šesti let a lidé o mně vědí jen díky tomu, že jsem si rozbil hubu," vykládal upřímně vnuk legendárního skokana Jiřího Rašky, držitele zlaté olympjské medaile z roku 1968. Po půlroční rekonvalescenci se rodák z Frenštátu pod Radhoštěm zkusil ke skoku vrátit, ale mělo to jepičí život, kdykoliv na můstku fouklo, dostal strach.
Dnes jsem ten pád zase viděl na Youtube, deset let z té hrůzy nic neubralo. Uvědomujete si, že jste tu teď se mnou nemusel být?
"Máte pravdu, mohl jsem umřít, zachránila mě helma a doktoři. Poprvé jsem ten pád viděl měsíc po něm ve Střešovické nemocnici, napadlo mě jen, že to byla slušná pecka. Celý ten pobyt v Polsku mám kompletně vymazaný, nepamatuji si nic, paměť i mozek byly hodně poškozené. Dodnes mívám bolesti hlavy a brní mě pravá část těla, ruka a noha nejvíce. Jizvy na mozku taky zůstanou asi navždy, ale nestěžuju si.“
VIDEO: Podívejte se na děsivý pád Jana Mazocha v Zakopaném
Koukal jsem se na výsledky a maximem vaší kariéry v rámci Světového poháru je právě ten osudný závod ze Zakopaného, kde se nakonec počítalo jen první kolo, po kterém jste byl na 15. místě.
"Je to paradox, to je pravda."
Díky pádu se z vás stala celebrita, jak jste to bral?
"Měl jsem štěstí, že to byl zrovna přímý přenos, ten skok a pád vidělo několik milionů lidí. Potom se mi úplně přetočil život, co se mediálního zájmu týče. Dřív mě nikdo skoro neznal, teď se mnou chtěl mluvit každý, a to jen díky tomu, že jsem si rozbil držku. Trošku smutné, ale motivovalo mě to k tomu, abych se vrátil zpátky na můstky a dokázal všem, že jsem i dobrý skokan na lyžích."
Do srpna roku 2008, kdy jste oficiálně ukončil kariéru, jste se o to pokoušel. Celkem úspěšně třeba říct. Proč pak ten konec?
"To je pravda, měl jsem dobré výsledky. Na Kontinentálním poháru jsem pravidelně končil do desátého místa, ale jen když byly dobré povětrnostní podmínky. Když foukalo, začal jsem se bát a z desátého fleku bylo rázem čtyřicáté nebo i padesáté místo. Když jsem si to zvážil, zjistil jsem, že to nemá cenu. Měl jsem rodinu, nechtěl jsem to riskovat a podruhé pokoušet štěstí. Přestal jsem si věřit."
Jak to vzal trenér a kolegové?
"Řekl jsem to vedení ve slovinské Veleni po závodech. Trenér na mě koukal, jakože proč teď. Vysvětlil jsem mu, že to není rozhodnutí ze dne a den, že to ve mně zrálo dlouho. Pochopil to, uznal, že pro skokana, který se musí každý den několikrát spouštět z můstku a má u toho strach, to musí být muka. Skokanská veřejnost se to dozvěděla o pár týdnů později, potěšilo mě, že mi spousta závodníků řekla, že jim tady budu chybět. Že ve mně potenciál určitě byl a předváděl jsem dobré výkony."
Zníte strašně smířeně. To nebyl ani jediný moment, kdybyste svého rozhodnutí zalitoval?
"Vážně nebyl, beru to jako ukončenou sportovní etapu. Řídím se heslem, že to co se stalo, se stalo z nějakého důvodu. Já opravdu skákal od šesti let, od šestnácti jsem pak musel absolvovat třeba čtyři tréninkové fáze každý den, abych se udržel v reprezentaci a měl výsledky. Hlídal jsem si váhu, pořád kvůli ní trénoval a běhal. Já mám nasportováno na dva životy, teď si užívám jiných věcí a sportuji opravdu jen občas s kamarády. Ze svého těla jsem dostal maximum. Něco jsem dokázal, možná jsem mohl dokázat víc, ale už to neřeším."
Ani na sentiment si moc nepotrpíte, helmu, která vám zachránila život, jste vyhodil.
"Je to tak, vyhodil jsem jí, nebo ji možná vyhodil brácha, kterému jsem ji dal. Ještě jsem v té době skákal, měl doma jinou helmu a říkal, proč by se tu mělo válet takové haraburdí. Teď bych uvažoval jinak, mohl jsem ji třeba v rámci práce pro Nadaci Jedličkova ústavu zkusit vydražit a tak. Třeba by to nějakou tisícovku na dobré účely hodilo, třeba ne."
Byl jste vůbec ve světě profesionálních skokanů na lyžích šťastný?
"Byl, velice rád na to vzpomínám. Cestoval jsem, objeli jsme spoustu závodů, několik velkých jsem i vyhrál. Bohužel osud tomu tak chtěl, že jsem nekončil s medailí z olympijského závodu jako děda, ale po tom pádu. Každý má svůj sportovní příběh nějak napsaný, můj byl takovýto, neměnil bych ani na sekundu. Jen je potřeba si pak umět přiznat, že je po všem a posunout se dál."
Co vám z kariéry nejvíc chybí?
"Asi to bude klišé, ale je to ta parta lidí. Z Frenštátu jsem se přestěhoval do Prahy, kde jsem spíš takový vlk samotář, moc přátel tu nemám. I má současná profese, kdy pracuji pro Nadaci Jedličkova ústavu, je taková sólo práce, jednám s lidmi, snažím se sehnat sponzory. Takže to zázemí asi, s někým si pokecat, jít si někam sednout. To mi chybí nejvíc."
Rozvod a práce ve skladu
Na jaře 2012 jste se rozvedl s manželkou Bárou, se kterou máte dvě dcery. Souviselo to nějak s koncem kariéry profesionálního sportovce?
"Když jsem skákal, byl jsem někde po soustředěních deset měsíců v roce, doma jsem byl jen dva. Po konci kariéry už jsem najel na režim normálního člověka, byl jsem doma více, a uvědomil si, že nám s manželkou v našem vztahu něco chybí, že toho nemáme až tolik společného. Proto jsme se rozhodli to ukončit, ale jsme dodnes velice dobří kamarádi a ani jeden toho nelitujeme. Oba máme nové vztahy a jsme v nich šťastní."
Konec kariéry v sobě nesl i nutnost shánět peníze jinak, než skákáním. Jak to probíhalo?
"Oslíčka, co by se otřásal a padaly z něj peníze, jsem doma neměl, takže jsem si hned musel sehnat práci. Od dědy soused měl sklad elektrosoučástek a já tehdy studoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, přehled o výrobcích jsem měl, tak jsem začal makat u něj."
Jaký byl kontakt s pracovní realitou?
"Šéf by velký puntíčkář, takže mě to naučilo i do života, když už něco začnu, abych to stoprocentně dokončil. Potom jsem šel zapojovat motory do Siemensu, kde jsem povýšil brzy do role technologa, byli tam se mnou hodně spokojení. A po uspořádání prvního Memoriálu Jiřího Rašky jsem si umanul, že chci být manažer, že se chci o něco vlastního starat, dělat PR a tak. Tak jsem zamířil s kufříčkem do Prahy, kde jsem se chvíli protloukal a nemohl nic najít. Dostal jsem i pár facek."
Jak bolestné byly ty facky?
"Pracoval jsem v call centru, kde jsem jednomu klientovi řekl po deseti minutách hovoru, jestli si ze mne dělá prdel, že tu informaci jsem mu dal ve druhé minutě telefonátu. Ten člověk si stěžoval, tak mi vedení řeklo, že naše spolupráce je u konce. Že buď půjdu s paragrafem, nebo na dohodu. Nakonec jsem na Jobs.cz našel práci pro Nadaci Jedličkova ústavu, kde pracuji doteď. Sháním peníze, pořádám eventy a jsem spokojený, je to srdcová záležitost. Pomáhám dětem s nějakým hendikepem, buď vrozeným, nebo který se jim stal po nějakém zranění. Uvědomuji si, že jsem třeba na vozíčku mohl také skončit a nějakého asistenta bych pak také potřeboval."
Prý jste v tom prvním skladu myl podlahy.
"Je to tak, měl jsem stroj a čistil podlahy. Byl jsem tam nejmladší, nebylo o čem, ale nebral jsem to jako nějakou podřadnou práci, bavilo mě to, v mé době se tam dalo i jíst z podlahy. Byl to úplně jiný svět, než ten sport, kdy jsem ráno vstával a řešil jen, zda si půjdu zaběhat nebo do posilovny. Teď jsem vstával na šestou, šel do práce, udělal si kafe a šel makat na deset hodin. Každého sportovce, pokud není fotbalista nebo hokejista nemá miliony na účtu, tohle čeká, takže jsem to bral v pohodě."
Co peníze, to musel být sešup trošku ne?
"Naopak, Česko není Japonsko, tam skokan, který se kvalifikuje na olympijské hry, dostává doživotní rentu. Když jsem skákal v reprezentaci a měl poloviční úvazek na Dukle v armádě jako občanský zaměstnanec, tak jsem bral deset a půl tisíc korun měsíčně čistého. Plus nějaké bonusy za výsledky a bylo o mě na výjezdech postaráno, skrz jídlo a tak. Když jsem začal dělat ve skladu, přiteklo mi 15 tisíc a já si najednou říkal, ty jo, to je hustý, co s tou pětitisícovkou navíc budu dělat. Proč jsem to nezačal dělat dřív, když se mám mnohem lépe, než v reprezentaci. V Siemensu jsem pak bral dokonce dvojnásobek, co v reprezentaci, zlaté časy."
Asi se opakuji, ale musím to zmínit, váš přístup je opravdu unikátní, čekal jsem lítost, smutek. Měl jsem připravené otázky, zda jste po konci kariéry nepotřeboval psychologa a tak.
"Počkejte, s psychologem jsem spolupracoval. Po tom pádu jsem dostával jen nemocenskou, což bylo tři tisíce korun měsíčně a musela mě dotovat rodina. Chtěl sem se vrátit na můstky, měl jsem čas, a tak jsem obcházel různé společnosti ve Frenštátě, aby mě finančně podpořily. Takhle jsem se dostal až za profesorem a doktorem Hilšerem, toho můj příběh zaujal, který sice jako psycholog spolupracoval s velkými firmami a bankami, ale se sportovcem do té doby nikoliv. Chtěl si to na mně zkusit, docházel jsem za ním každou neděli, a když to tak řeknu, prostě jsem se u něj vždycky vykecal. Byla to jedinečná zkušenost.“
Co jste společně praktikovali?
"Zkoušeli jsme spolu různá cvičení na intuici, ze kterých vyšlo, že mám předpoklady na úplně jiné věci, než je sport. A že bych se vždycky v životě měl řídit tím, co mě napadne jako první. Stali se z nás dobří přátelé, a když jsem za ní pak přišel, že kariéru ukončuju, byl úplně v šoku. Říkal mi, že klidně ať si rok od skákání odpočinu, že mě bude platit, a pak se k tomu vrátím. Musel jsem odmítnout, nechtěl sem od něj mít 15 tisíc a válet si šunky."
Nějaká rada závěrem, co dělat, když sportovci přetne kariéru zranění či úraz?
"Věřím na to, že všechno se děje z nějakého důvodu. Abychom si mohli vyzkoušet něco jiného, zažít něco jiného. Musíte to umět přijmout a pak si vybrat cestu, kterou se dáte dál. Život je cesta, po které musíte jít. Ne si říkat, já už nejsem sportovec, jsem nula, to v žádném případě. Vyzkoušet si žít jako normální člověk je naopak super. Doma na vás čekají děti, všechno je paráda, záleží na každém sportovci."
