Poslední letošní závod série Spartan Race se běžel minulý víkend v libereckém sportovním areálu Vesec. Závodníci si mohli vybrat ze dvou obtížností - v sobotu se běžel sedmadvacetikilometrový Beast, o den později pak sedmikilometrový Sprint. Kratší verzi jsem si zaběhla také já, redaktorka iSport.cz.
Ač teprve začínalo podzimní období, samotné překážky ztížila vlezlá zima doprovázená nepříjemným deštěm, a kdo si na nohy neobul trailovou obuv, po pár metrech určitě musel litovat. Já jsem startovala až v poslední vlně s Benzina týmem, za což jsem ale byla ráda, protože jsem nemusela v Liberci přespávat a ani nijak extra brzy vstávat.
Organizátoři se rozhodli prověřit závodníky už před vstupem do startovního koridoru, kam se dostali až po překonání vysoké zdi. Samotný závod začal mírným stoupáním a hned v první překážka nastínila, jak bude zbytek trasy vypadat. Běžci totiž hned na začátku museli překonat několik bahnitých valů a jam plných studenou vodou.
Voda celkově závodu hodně dominovala. Ať už to byl vytrvalý déšť, který se zhruba v polovině trasy spustil, nebo spousta vodních překážek. Ta nejtěžší přišla na řadu hned na úvod. Jako pátou překážku totiž měli závodníci přeplavat ledový rybník a i mě pekelně potrápil.
I když ze začátku nevypal nijak hrozivě, po třech úvodních tempech se ledová voda přihlásila hlasitě. Dostala jsem totiž neuvěřitelný šok a nemohla se nadechnout. Začala jsem trochu panikařit, protože kromě toho, že jsem nemohla dýchat, jsem už nedosáhla na dno a nemohla se hýbat. Naštěstí jsem si brzy všimla lana, které bylo kousek ode mě. Chytila jsem se ho tedy, rozdýchala se a zbytek už doplavala bez potíží.
Další z těch náročnějších překážek byl memory test, každý závodník podle startovního čísla dostal devítimístné heslo, které si musel pamatovat až do cíle. Ten samotný nijak náročný nebyl, šlo spíše o jeho umístění. Organizátoři ho dali hned za rybník, a tak museli závodníci celí mokří a vymrzlí stát u tabule a snažit se zapamatovat svůj kód, následně se vrátit do rybníka a plavat nazpátek.
Já jsem dostala kód WULVXL9GT, v průběhu celého závodu jsem si ho opakovala pořád dokolečka a postupně jsem se ho naučila opakovat na kroky. Pomohlo mi, že jsem běžela sama a nikdo tedy neměl potřebu si se mnou povídat. Problémy mi udělal pouze v době, kdy jsem dělala trestné angličáky a kromě kódu si musela počítat, kolik jich mám. Naštěstí jsem si ho ale pamatovala až do cíle, a tak jsem mohla běžet v klidu dál.
Co mě hodně potrápilo, bylo lano na šplh. K němu jste se dostali jak jinak, než jámou plnou vody a klouzalo to pořádně. Povedlo se mi dostat do více než poloviny, když jsem ale povolila smyčku na nohou a snažila se vyšplhat výš, uklouzla mi ruka a volným pádem jsem sjela zpátky do vody a musela jít splnit trestné angličáky.
Někdy v té době se navíc spustila průtrž mračen, takže o tom, že by mi někdy uschlo oblečení, jsem si mohla nechat jenom zdát. A nepříjemná voda mi znemožnila překonat další překážku, kterou bylo ručkování. Hladké tyče totiž klouzaly už od pohledu a ruka mi sjela hned z té druhé. Burpee zóna, jak se říká místu, kde lidé vykonávají trestné angličáky, byla úplně plná a než jsem si odcvičila svých třicet, nepovedlo se ručkování překonat nikomu. Kvůli opakování kódu z memory testu jsem si navíc nebyla v průběhu jistá, kolik angličáků už mám, a tak jsem jich raději udělala o pět víc.
Náročnější, než obvykle, bylo také plazení pod ostatným drátem. Plazilo se totiž v silné vrstvě bláta a navíc ještě do kopce. Strašně to klouzalo a každý centrimetr byl těžce vybojovaný.
Poslední dva kilometry trati vrátily běžce zpátky do festival areálu mezi diváky, kde překonali několik překážek. To mě trochu zmátlo, protože jsem si myslela, že už jsem těsně před cílem, a tak jsem do závěru dala všechno. Třicet angličáků za nepřekonaný multiring, tedy speciální konstrukce na ručkování, jsem udělala během chvilky a běžela rychle dál. Jenže organizátoři na trasu přidali ještě pár lahůdek.
Na stěně z lana jsem úplně nahoře dostala poprvé v životě strašné křeče do obou lýtek. Nějak jsem se dostala až dolů, ale tam jsem nebyla schopná se vůbec zvednout, svaly jsem měla úplně stažené. Naštěstí se tam objevil zachránce v podobě jednoho běžce, který mě zvedl a nohy mi pomohl rychle protáhnout. Stačilo mi trošku a věřila jsem, že už to do cíle i přes bolest v nohou zvládnu. Nechtěla jsem ho déle zdržovat.
Těsně za tím jsme dostali na ramena těžký pytel s pískem a šli vzhůru do kopce. Oproti závodu v Koutech byla trať ovšem kraťoučká a ani ten výšlap nebyl nijak hrozný. Poté zbývalo ještě pár sestupů do jam plných vody, v jedné z nich jsme se museli do bahnité vody potopit úplně a dostat se zespod přes stěnu, na které mě znovu stejně jako v Koutech pobavil reklamní nápis „maximální osvěžení“. A už se před námi rýsovala poslední vysoká stěna, kterou stačilo přelézt, přeskočit přes hořící pás na zemi a hurá pro vytouženou medaili.
I přes počasí a fakt, že jsem nebyla zrovna ve své největší formě, jsem s výsledným časem spokojená. Závod jsem překonala za hodinu a 42 minut. Koupání v ledovém rybníčku jsem pak ale týden promarodila, i přes to mě závod v Liberci bavil. Vzhledem k absenci náročných výšlapů nebyl nijak extra náročný, nejtěžší rozhodně bylo překonat rybník, samotné překážky byly zábavné a trasa vedená příjemným přírodním terénem.
